Pan Lazar Adamus z Jarochówa.

Z haličských povídek Jaroslava Haška

I

Urozený pan Lazar Adamus z Jarochówa byl velmi vážen sedláky, ale míval takové divné chvilky časem, ve kterých ztrácel vůči sobe respektu.

Byly to doby, kdy přidružovalo se nové fiasko k dlouhé řadě starších, z kterých skládal se život urozeného pana Lazara Adamusa z Jarochówa.

Čítal sice kdysi pan Lazar Adamus, že dobrá mysl v neštěstí je polovičním štěstím, když ale žel bohu těch různých neštěstí a nepříjemností bylo tolik a tolik, že nemohl hledět s myslí veselou a dobrou, jak vše, co podnikal, skončilo vždy úplným fiaskem.

Měl sice doma v knihovně na zámečku sbírku aforismů, mezi kterými mohl si přečíst od Kajetana Wegierského: „Chci býti raději lvem v neštěstí, než šťastným hlemýžděm“; ale bohužel pan Lazar Adamus, zdědiv se statky, zámečkem i knihovnou po svém otci Juljušowi, ze všech knih prostudoval jenom knížku o společenském chování a dvě, tři hospodářské knihy.

„Žiji ve zvláštní epoše,“ říkával sám k sobě, když ve vysokých botách bloudil svými lesy, lukami a polnostmi, „nedovedl jsem se narodit..."

Po této úvaze se roztesknil, a byl-li v polích, zašel do dřímajících lesů a tam v klidu, tichu pod stromy podrobil svůj život důkladnému rozboru.

A všechny ty rozbory vyložil si jedním směrem, že jeho jméno křestní jest v souvislosti s těmi všemi fiasky, které ho stíhají a stihnou v životě.

Jméno Lazar. Jaké to jméno, které připomíná onoho ubožáka, člověka, který do dneska v ústech lidu slouží za význam ubohosti dle rčení: „Leží jako Lazar.“ A což dějiny? Což bitva na Kosovu Poli, kde car Lazar... a carica Milica padli.

„Mé jméno Lazar,“ řekl jednou svému hosti, sousednímu statkáři panu Ziňskiemu, „to mé jméno Lazar je vším vinno!“

„Ve všech svých podnicích“, stěžoval si, „setkával jsem se krok za krokem s neúspěchem. Zdědiv po svém otci statky, hleděl jsem je zvelebit. Z řeky rozváděl jsem smělými příkopy vodu na luka; přišla velká voda, řeka změnila svůj směr, příkopy prohloubila a kde byla nejlepší luka, tudy utvořila si nové řečiště. Zakládal jsem vinice na stráni, víno dozrávalo; byl to první pokus v kraji. Přišel revokaz, filoxera, a za týden konec, po slávě. Pak jsem prostudoval systém anglického hospodářství polního. Radost bylo se pak dívat na pole. Výborně pohnojena, rozumně vypravena, slibovala pateronásobný užitek. A jedno odpůldne přišly kroupy ... A případ s cukrovarem znáte, i z vaší vesnice přitáhli sedláci a rozmlátili stroje... Řeknete: malá vzdělanost...Zjednal jsem do Jarochówa hospodářský letní
kurs. Mladý, nadaný člověk vyučoval sedláky, jak mají pole obdělávat, aby nesla větší užitek. Sedláci napili se vodky a ztýrali učitele, že na cestě do nemocnice zemřel, přece se pamatujete na soudní vyšetřování. Na to dali do vsi setninu vojska a sedláci mně zapálili stohy ... A veselejší fiaska? Blamáže u dam. Třikrát měl jsem se ženit. Mohl jsem být manželem Bronislavy, Klementiny, Boleslavy.
Ze svadby s Bronislavou sešlo, žc jsem si jednou zapomněl doma kravatu. Klementině  jsem se upřímně svěřil, že nemám palec u pravé nohy, a Boleslava rozešla se se mnou, když zpozorovala, že trochu šilhám ...

Vidíte, milý Ziňski, zdá se to být všechno к smíchu, ale je to taková smutná pravda, že to nešťastné jméno Lazar, vleče se mým celým životem, že je hromosvodem, který přitahuje blesky neštěstí, já tomu pevně věřím, a v tomto případě jsem pověrčivým, jako naši sedláci, kteří věří, že jsou polní duchové, zakletí do polních myší. Ano, pane Ziňski, do jména Lazar je zakleto neštěstí... A uvidíte,
že co nejdříve přihodí se mně opět nějaká nehoda.

II

Urozený pan Lazar Adamus v Jarochówě ničeho si tak poslední léta nehleděl, jako kuchyně. Čím více doléhaly na něho různé nehody, tím stoupala zároveň jeho vynalézavost v umění kuchařském a nečetl-li aforismy Kajetana Wegierského : „Chci býti raději lvem v neštěstí, než šťastným hlemýžděm,“ přečetl několik knih kuchařských, toho vzdělávacího prostředku k umění tak vznešenému, jako je
vařit, smažit, péct a zadělávat.

Ne snad, že by pan Lazar Adamus sám osobně obskakoval kolem plotny, a prováděl práce kuchařů, nikoliv v takové hodnosti nikdo urozeného pána neviděl, pan Lazar Adamus byl pouze stavitelem, který nakreslí plán a dohlíží na stavbu domu, kde osoby podřízené přesně se řídí dle jeho rozkazů.

A tak pak Lazar vymyslil si jídelní lístek a slečna Powtarza za jeho dozoru upravila jídla chutná, výborná a znamenitá. Byla to díla umělecká, zanechávající trvalý dojem v duši těch, které pan Lazar Adamus hostil...

Slečna Powtarza deset let sloužila, věrně panu Lazarovi a za těch deset let získala si ve svém oboru takové zručnosti, že urozený pán pociťoval vždy velké mrazení po zádech, kdykoli si vzpomněl, že může jednou přijíti doba, kdy bude se musit odloučit od slečny Powtarzy.

Kde potom najde osobu, která by tak lehce naučila se dle jeho způsobu a vynálezů upravovat ty různé polévky, assiety, omáčky, pečeně, pofesy, karbanátky, ragouty, zvěřiny, paštičky, moučníky, puddingy s uzeným masem, puddingy se slanečky, nákypy, saláty, kompoty, aspiky rybí, různá jídla z ryb, štiky s kyselou smetanou, kapry na víně a sardelích, raky, plže s vinnou omáčkou, dušená stehýnka žabí se sardelkou a vínem, vajíčka na másle s raky a chřestem, koláče, preclíky z anyzového těsta, čokoládové oplatky, haluškový dort a pomerančový, a jiná jídla z mouky, z masa, cukru, zeleniny a ovoce ...

Kde najde osobu, které by se nezatočila hlava nad tím vším a která by přesně se starala, aby to, co má přijít na stůl, bylo skutečně to, co zkomponoval pan Lazar Adamus?

„Žiji ve zvláštní epoše,“ říkával, „v epoše, která mne zbaví i mé poslední radosti, slečny Powtarzy.“

Jednoho dne dal se к němu ohlásit po obědě jeho správce1 Gromada.

Výraz jeho tváře věštil, že příchod jeho znamená vážnou věc.

„Urozený pane,“ řekl rozpačitě, „nevím, přicházím-li vhod, ale urozený pán říkal, že každý z jeho podřízených má se obrátit na něho ve všem s plnou a největší důvěrou.

„Čeho se týká vaše návštěva, milý Gromadó?“

„Mého srdce, urozený pane, jsem zamilován.“

„Zamilován,“ usmál se pan Lazar Adamus, „příteli, řekněte mně, do koho jste se za miloval?“

„Do slečny Powtarzy, urozený pane.“

Dobře řekl správce, že přichází nevhod.

Pan Lazar Adamus vyskočil rozčileně ze starého křesla, ve kterém sedával jeho otec, děd a praděd, a všichni ti jeho předkové nevykřikli tak hrozným hlasem, jako on: „Zbláznil jste se, člověče?“

„Nezbláznil, urozený pane, omládlo mně srdce.“

„Jsem s bláznem pohromadě,“ křičel urozený pán, „kam jste dal oči, Gromado? Což nevidíte, že slečna Powtarza není ani za mák hezká? Nepozorujete, že má červený nos a obrovské nohy? Všimněte si, že nemá žádné poprsí, že nemá dále žádné peníze, člověče ...“

„Má ale dobré srdce“, namítl zděšený správce, couvaje před urozeným pánem, který mu šermoval pěstí pod nosem.

„Dobré srdce, vy jste nadobro pozbyl rozumu, všimněte si, jak se krvežíznivě tváří, když podřezává kuřata, člověče, ona vás taky podřeže, poněvadž jste hloupý jako kuře. — A což řekla vám snad, že vás také miluje? Já mám tisíc chutí vás zastřelit.“

„Neráčte se přenáhlit, urozený pane, račte se jí zeptat, zdali si chce vzít nešťastného Gromadu !“

„Nešťastného blázna, řekněte, a já se jí zeptám hned teď! Rozumíte, a řeknu jí, že chodil jste za dcerou šafáře Krynického, že posílal jste psaní kuchařce pana Winarskiego,  že jste koupil náušnice slečně Henryce z Wišniakowa, že jste dostal výprask od učitele Supiňského z Jarochówa, poněvadž jste se dvořil jeho manželce.“

„Vaše milosti ..."  Urozený pan Lazar Adamus neslyšel již nic, vyběhl ze dveří a za chvíli se vracel se slečnou Powtarzou.

„Tento člověk,“ řekl, ukazuje na správce, „vyjádřil se velmi neslušně, mám prý se vás zeptat, zda-li ho milujete, počkejte, nemluvte, tento člověk, který měl zde tolik známostí, že stal se nemožným u svobodných slečen, tento chlapík, který psával zamilovaná psaníčka  kuchařce pana Winarskiego, chodil za dcerou šafáře Krinického, líbával se se slečnou Henrykou z Wišniakova, které koupil náušnice,tento záletník, kterému napráskal učitel Supiňski z Jarochówa, poněvadž mu dříve již říkal andělsky i ďábelsky, aby nechodil za jeho ženou, tedy tento člověk, slečno Powtarzo, řekl, že vás miluje. Nuže, slečno Powtarzo, milujete ho též?“

Slečna Powtarza se začervenala a pravila: „Urozený pane, mám-li mluvit pravdu, tedy si nevezmu nikoho jiného, než Gromadu..."

Pan Lazar Adamus popadl hůl z kouta, vzal ji do rukou a přelomil.

„Rozumíte, co jsem nyní udělal?“ obrátil se úsečně k nešťastníkům.

„Nikoliv, vaše urozenosti.“

„Zlámal jsem nad vámi hůl,“ řekl urozeným hlasem pan Lazar Adamus, „jděte...“

Šli . . .

Klesl do křesla. Před očima dělaly se mu kruhy, pak ty kruhy zmizely a kolem něho defilovaly mísy s různými jídly. Přicházely assiety, pečeně, pofesy, kotelety, zvěřina, paštičky, puddingy, ryby, točily se a odcházely a naposled kolem něho letěl pečený bažant...Letěl, zmizel a pak viděl, jak po dvoře vede se Gromada se slečnou Powtarzou. Konec alegorie...

A s nástěnného kalendáře smála se na něho řádka: "17. prosince sv. Lazara "...

Zapálil si doutník a do pozdního večera chodil po pokoji, mlátě se zuřivě půlkou přelomené hole do lýtek.

Pak sešel na dvůr, ze dvora do zahrady a procházel se v šeru až do noci. A když se vracel do zámečku, zpozoroval, jak u zdi objímá čeledín ze dvora děvečku. Odplivl si a šel domů. Zamilovaní lidé zdáli se mu dnes protivnými . . .

III

Za týden oživl zámeček hosty, a ačkoliv to byli ti samí, jako často před tím, nebyla to již ta stará veselost, jako druhdy, neboť pan Lazar Adamus tvářil se tak smutně, jako by měla nastat jeho poslední hodinka.

A sešli se přec sami staří přátelé. Pan Winarski, člověk velmi spokojený, který říkával: „Služme dobru, pravdě a kráse.“ Při tom jedl rád zvěřinu a kamkoliv přišel na návštěvu, neopomenul uplatnit svou spokojenost, usínaje na židli, neboť rád pil likéry, ale málo snesl.

Druhý byl statkář Žólkov, člověk velmi nespokojený tím, že musí nyní dohlížet na svůj statek. Studoval kdysi práva a ještě dosud vykládá dle možnosti obšírně, jaké to byly časy na universitě krakovské.

Četl kdysi, že lidé po smrti jsou jak knihy, které když celé pročteme, najdeme na konec tiskové chyby. Věty této užíval, kdykoli přišla řeč na mrtvé a proto staral se vždy, aby při řeči přišla řeč na nebožtíky.

Třetím hostem byl veselý pan Adam Jejski, který promarnil všechno své jmění a nyní žije v zimě a na jaře u své tety na statku v Supine a ostatní čas jezdí po návštěvách svých přátel.

Skládá též melodie i texty k písním, které zpívá ve společnosti na požádání i bez výzvy, a jeho bezstarostnost charakterisuje nejlépe jeho píseň, která začíná:

Mlhy padají krajinou,
až umřeš, půjdu za jinou.

Mluví též s pohrdáním o politice.

Opakem jeho je čtvrtý host, zasmušilý Gwolow, který má tři statky v okolí. Jest to muž opatrných zásad.

Říkává:, „Buď opatrným ve vybírání přátel, neboť lidé jsou zvyklí o nás soudit dle našich druhů.“

Hádává se všude s veselým Adamem Jejskim, který je jen o tři léta mladší než on a tvrdí, že Jejski umře jednou v šatlavě.

Jinak má dobré srdce a všechno si dá líbit, jen nikdo nesmí se mu zmínit o jeho ženě, s kterou se dal rozvést pro nevěru.

Pátým hostem byl Blewski, bohatý člověk, který stále tvrdí o sobě, že cítí v sobě silu napsat drama. Může-li najít posluchače, vykládá mu, že nosí v duši již deset let látku na dramatickou práci, jejíž rozuzlení záleží v tom, že zhrzená milenka sochaře schodí s atelieru sochu, které stála modelem, na svého milence.

„Jsou v tom nejasnosti,“ říkává, „ale při zpracováni se to podá."

Na svém zámku Golubience zařídil si domácí jeviště, kde dosud se nehrálo, neboť nechce, aby se tam hrálo na poprvé nic jiného, než jeho drama.

A šestým konečně hostem byl schudlý hrabě Klankowski, který žil z malé renty, která mu umožňovala, aby jezdil po kraji a navštěvoval sousedy. Chodíval ošuměle oděn, a byl nevyrovnatelným v podávání rad. Dovedl v nejchoulostivějších případech dobrým nápadem pomoci a oblíbenou větou jeho bylo: „Víte, co řekl Slowacki : „Mějte naději, neboť naděje přejde z vás do budoucích pokolení a oživí je, ale jestli ve vás umře, pak budoucí pokolení vzejde z mrtvých lidí...“

A všech těch šest hostí, lišících se od sebe svými zásadami a povahou, jedlo a pilo v jídelní síni pana Lazara Adamusa, vystihujíce, že jejich hostiteli cosi schází, že před nimi cosi zamlčuje.

Několik vět bylo prohozeno vtipných a a veselých, ale veselost bývalá to nebyla. O páté hodině nemohli již víc jíst a tu pan Lazar Adamus se zvedl, vztýčil a z jeho pohybů ruky bylo znát, že chce cosi říci... Nastalo utišení.

IV

„Drazí přátelé," pravil hostitel, „dnes ještě naposled mohl jsem vám poskytnouti všeho, nač jste si již u mne zvykli, dobrých pečení a dobrého jídla a příště, až poctíte mne svou milou návštěvou, budu nucen vám říci: Drazí přátelé, lituji velice, ale na oběd vás pozvati nemohu."

Pán Adam Jejski šlápl na nohu panu Gwolovu, pan Gwolow podíval se tázavě na pana Winarskiego, který štípl v údivu pana Žólkowa do ramene.

Pan Blewski zakroutil hlavou, a hrabě Klankowski zadíval se na všechny s výrazem člověka, který se probouzí ze mdloby.

„Nebudu vás moci pozvati na oběd,“ mluvil dále pan Lazar Adamus, „neboť budoucí obědy budou jen stínem dnešních, místo abychom šli ku předu, nastane úpadek. — Slečna Powtarza bude se vdávat...“

První vyskočil Adam Jejski. „Cože,“ křičel, „ta výborná kuchařka se vdá? Jmenuj mi laskavě toho, koho si bude brát a já ho uškrtím ještě před svatbou ...

„Přiveďte sem toho zločince,“ křičel pan Blewski, „já ho vyzvu na souboj a useknu mu hlavu.“

„Správce Gromada vezme si slečnu Powtarzu,“ vpadl do chaosu výkřiků pan Lazar Adamus, „můj vlastni správce. Pánové, bratří, já ho přivedu, rozmluvte mu to. — Kdybych ho vyhnal, je to to samé. Odvede s sebou slečnu Powtarzu.“

„Sedněte si, Gromado,“ vybídl hostitel svého správce.

„Tak, jak se máte,“ tázal se ho Adam Jejski.

„Dobře, urozený pane, když Bůh a svátá panna zdraví dá.“

„A divnou zprávu jsme slyšeli,“ řekl Blewski, „vy prý se chcete ženit. ..“

„A vzít ši slečnu Powtarzu,“ dodal statkář Žolkow.

„Čímž pášete zločin,“ vážně prohodil hrabě Klankowski, „neboť vy činíte tak jen z toho důvodu, abyste poškodil svého pána. Víte-li pak, co by se vám stalo za starých časů? — Nevíte. Byl byste pověšen za nohy někde na strom.“

Gromada se třásl na celém těle. „Vaše urozenosti, urození pánové,“ pravil zděšeně, „láska je láska. Mně je pětačtyřicet let. Powtarze třicet, přišla sem ve dvaceti letech. Deset let to trvalo, než jsem se zamiloval. A Bože svátý, urození pánové, která by se nechtěla vdávat. A tak, když jsem jí řekl: „Powtarzo, mám vás rád, chcete si mě vzít?“ tázala se: „Myslíte to do opravdy, Gromado?“ „Do
opravdy, Powtarzo, jako že Boha miluji.“ Podala mně ruce a za tři neděle bude svatba. Vzhledem též к tomu, že matka Boží na svaté hoře Kalvárii milostivě se na nás usmála, když jsme se ponejprv před oltářem, jako poslední poutníci, kteří v chrámě zbyli, políbili, jsem, velmožní pánové, abych tak řekl, přinucen samým nebem vzít si slečnu Powtarzu. Powtarza říká, že se stal zázrak...“

Správce utřel si nos a pokražcnval: „Až se ožením, zařídím si ve městě hostinec a panstvo, kdykoli mě navštíví, bude obslouženo chutnými jídly...“

Urozený pan Lazar Adamus vyskočil zuřivě při zmínce o jídlech a s důrazem pravil: „Mám chuť vás okamžitě vyhnat.“

Počal se sápat na správce.

Hrabě Klankowski uznal za vhodné vložit se do toho a pronesl náhled, že by bylo záhodno zavolat také slečnu Powtarzu a vymluvit jí, aby si nebrala správce. Poslali pro ni.

Pan Blewski mezitím prohlásil, že za dob jeho dědečka byli by správce i s jeho nevěstou za živa zakopali do země a jejich, pánovi nevěrná srdce, probodali špičatými kůly.

Pan Adam Jejski mínil dát pomocí okresního hejtmana správce odvést do blázince, že má progressivní paralysu.

Na všechno toto odpovídal pevným hlasem správce: „Ano, ano, miluji slečnu Powtarzu, zajisté, proč bych ji nemiloval.“

Již přišla slečna Powtarza, růžová a netrpělivá, co jí chtějí urození pánové.

Hrabě Klankowski počal hovořit: „Prosím, slečno, nemilá zpráva, nemilá zvěst. Pan správce hodlá vás pojmouti za manželku, prosím, Žólkowe, řekni, co ty o tom soudíš...“

„Až umře správce, slečno,“ pravil statkář, „tu teprve dojde se k názoru, jaký byl za živa. Neboť, prosím, lidé po smrti jsou jako knihy, které když celé pročteme, najdeme na konec tiskové chyby. A tak je to i se správcem. Nejen že je záletníkem, jak již vám říkal urozený pan Lazar Adamus, jest též notorickým alkoholikem .. .“

Správce se začervenal a pronesl : „Býval jsem, vaše urozenosti . . .“

„A tak,“ pokračoval Žólkow, „může se vám stát toto. Váš manžel přijde domů, chytí sekyru a řekne: „Modli sc Otčenáš, až řekneš „amen“, useknu ti hlavu.“

„Vaše urozenosti,“ pravil uctivě správce, „vůči vlastní manželce nikdy bych si něco podobného nedovolil.“

Za těchto domluv díval se pan Lazar Adamus snivě na slečnu Powtarzu a vzpomínal, jako tenkrát na ty polévky, asiety, pečeně, pofesy, kotelety, zvěřiny, pastičky a ryby připravené její rukou.

A jako ve snu přistoupil ke slečně Powtarze, kterou chopil za ruku a řekl: „Slečno, dnes prosí o vaši ruku Lazar Adamus z Jarochówa,“

„Přišel jste pozdě, urozený pane,“ odpověděla slečna kuchařka. V jídelně nastal nepopsatelný hluk, hosté obklopovali hostitele a hrozili mu pěsťmi, kteréžto příležitosti využitkoval správce, odcházeje se slečnou.

Nejzuřivěji počínal si hrabě Klankowski. Chytal pana Lazara za kabát a křičel: „Podívejte se kolem sebe! Co vidíte, obrazy předků. Nestydíte se, vy šlechtic, žádat o ruku kuchařky? prosím pane, to je positivní ostuda. Přátelé, pojďte odtud.“

Gwolow hulákal: „Vy jste, prosím, pane, blamoval šlechtu celého okresu, víte, že už nikdy nepřekročím práh vašeho zámečku.“

„Mám chuť plivnout na váš koberec," řekl neomalený Blewski, „ale neučiním tak, neboť vím, co se na šlechtice sluší. Pojďte ven přátelé !“

Po jejich odchodu klesl pan Lazar do křesla a s nástěného kalendáře smála sc na něho řádka: „17. prosince sv. Lazara“.

Chytil kalendář a roztrhal, mumlaje: „Žiji ve zvláštní epoše; nedovedl jsem se narodit...“

V

Pan Lazar Adamus z Jarochówa vrací se z města. Jede na koni a přemýšlí, jak to přijde, že když získal si novou výbornou kuchařku, která umí také tak dobře vařit, jako nynější choť jeho bývalého správce, přece nemůže na Powtarzu zapomenout. Dívá se na pruh lesů, za kterými leží město a myslí si, že by rád dal celé své panství za to, aby byl na místě bývalého svého správce.

A poslední potomek pánů z Jarochówa smutně jede smutnou krajinou...

„Buďte zdráva, paní Powtarzo! Pan Lazar vás miloval víc než vaše omáčky, asiety a pečeně ...“