|
Ve společnosti hovořilo se o tom, jak lze si
ženy podmaniti a dále, jak vlastně vzniká často
věrná láska. Říkalo se vtipně, že ženy jsou
zvláštní tvorové a mužové také. Byly luštěny
všemožné problémy manželství, probírány
nejrůznější názory a poněvadž jsem znal případ
pana Nelamty, zmínil jsem se o něm:
Pan Nelamta prožíval nejkrásnější chvíle, když
jezdil na trati číslo 6 ze Smíchova do Prahy
přes Palackého most. Byl to vždy okamžik
velikého vzrušení, když blížil se k první
stanici za Palackého mostem, u potravní daně.
Pásl se rozrušen na rozpacích lidí, kteří
snažili se ukrýti zavazadla pod lavicí vozu,
když dozorce potravní daně vskočil do vozu jako
tygr a tázal se: „Máte něco k zdanění?“
Pan Nelamta viděl leccos a doposud mlčel. To ho
ale trápilo a mučilo. Viděl kolikrát, že dámy
zakrývají sukněmi brašnu s potravinami.
Viděl pronésti pod svrchníkem dvě láhve vína.
Spatřil často, že dámy měly vycpané tělo pod
pláštěnkou a při příchodu dozorce potravní daně
tvářily se rozpačitě.
„Ty zmije,“ myslil si pan Nelamta. Byl příliš
čestný, nežli aby se na to mohl dívat a jednoho
dne dopálen takovým klamáním úřadů zakročil
skutečně, jak mu kázal jeho jemnocit pro právo a
spravedlnost.
Jel opět šestkou ze Smíchova do Prahy a spatřil
ve voze slečnu, která sukní zakrývala brašnu.
Úmyslně nechal upadnouti dvouhaléř a podíval se
pod lavici. Z brašny smutně visela hlavička
kuřete. A ke všemu tato slečna, jež chystala se
oklamati úřady, byla slečna Matulová. Historie
zcela jednoduchá.
Před měsícem ji pan Nelamta obtěžoval na ulici,
vnucuje jí svůj doprovod. Znal ji z kterési
zábavy, kdež jí byl představen a dozvěděl se, že
ho nazvala starým, bláznivým dědkem. Tenkráte
odmítla ho, když ji žádal, aby ji směl
doprovoditi. A nyní tato zmije prováží kuře.
„Máte něco k zdanění?“ otázal se dozorce
potravní daně, upíraje své pichlavé oči na
obecenstvo ve voze. Zrak ten se vám vbodá do
duše a vy mimoděk, i když nemáte ničeho k
zdanění, cítíte na sobě tíhu nějaké těžké
zodpovědnosti, tíhu provinění a mimoděk chcete
říci: „Odpusťte, nikoliv, nemám nic k zdanění,
dočista nic a proboha vás prosím, nemějte mi to
za zlé!“
„Máte něco k zdanění?“ bručel monotónně dozorce,
ohmatávaje balíček na klíně kterési dámy, ovšem
ve vší počestnosti.
Pan Nelamta pásl se na rozpacích slečny
Matulové, když dozorce, ohmatav ještě jednoho
pána, přiblížil se k ní klidně, jako když kat
kráčí k odsouzenci a chce mu vlídně říci: „Co
mám vyříditi vaší vdově?“
Dozorce ji přešel a již chtěl se vrátit, když
vtom pan Nelamta se vztyčil a řekl k němu:
„Prosím, podívejte se té dámě pod sukně!“
Dozorce tak učinil a odkryl brašnu s kuřetem.
„Konejte svou povinnost,“ řekl dobrácky pan
Nelamta a dozorce obrátil se ku slečně Matulové:
„Jděte, prosím, se mnou a tu tašku si vezměte s
sebou.“
Všecka zapálená studem následovala slečna
Matulová dozorce a za ní šel pan Nelamta,
volaje: „Půjdu svědčit!“
„Sem do úřadovny, prosím,“ žádal dozorce slečnu
Matulovou. Zde s ní byl zaveden protokol u
přítomnosti pana Nelamty.
Vymlouvala se pošetile, že nevěděla, platí-li se
z kuřete potravní daň.
„My vás naučíme,“ říkal pan Nelamta.
Pak se dala do pláče.
„Jen plač,“ myslil si pan Nelamta, „naříkej, že
by se až třebas kámen obměkčil, tady ti to není
dočista nic platno. My tě naučíme! Přihlásil se
k slovu a řekl, že ono udání učinil jen z plného
přesvědčení a že pozoroval již od Anděla na
Smíchově, jak tato dáma hleděla ukrýti tašku s
kuřetem.
Vyměřena jí pokuta pěti korun, kterou nemohla
zaplatit a kterou za ni zaplatil pan Nelamta,
prohlásiv, že onu dámu dobře zná. Chtěla
odmítnout, ale nebylo jí to nic platno. Pokutu
za ni pan Nelamta zaplatil, nedbaje, že úředníci
nad tím povážlivě kroutí hlavou.
Pan Nelamta řekl jí potom, že si pro oněch pět
korun přijde některý den a odcházel vítězně
odtud, přesvědčen, že vykonal jako řádný muž
vše, co mu kázala jeho občanská povinnost a na
druhé straně i jeho jemný cit pro kavalírství.
Za dva dny si přišel pan Nelamta pro pět korun k
slečně Matulové a za tři měsíce se s ní oženil.
Já pak jsem přesvědčen, že budou-li míti syna,
dá ho pan Nelamta jistě k potravní dani.
Po těch slovech mne vyhodili. |
