|
Pan Simeon Vašak zlobíval se často na své jméno
křestní Simeon. Divíval se, jak mohlo napadnout
jeho rodičům, aby ho tak dali pokřtít.
„Simeon, Simeon,“ bručel si, „jaké to jméno? Co
vykonal ten svatý? Mám asi divného patrona.“
Za doby jeho vzdělávání se ve školách jméno
Simeon bylo příčinou četných jeho rvaček.
Spolužáci neříkali mu jinak než Simeon.
A když se konečně oženil, místo Simeone říkala
mu jeho žena Vašáku! „Simeon, hm, Simeon,“
posmívala se, „a jaké to divné jméno, Simeon.
Kdyby jsi se nejmenoval Simeon, měla bych tě
ještě radši.“
A když na jeho svátek dne 5. března, před lety
na první jeho svátek, který trávil v kruhu
manželském, přinesla mu darem korálky vyšívaný
sáček na tabák, k nemalé zlosti spatřil, jak
červené a zelené korálky tvoří větu: „Svatý
Simeone, můj svatý patrone, pros za mne!“
Na jeho nevlídný pohled utěšovala jej paní
Vašáková: „Nu mlč, mlč, vždyť to není tak hrozné
jméno, ten Simeon!“ Ale povídala to takovým
způsobem, že tím jen ještě více pana Vašáka
popudila.
Ale také tchán se tomu posmíval: „Krásné jméno,
tenhle Simeon, překrásné jméno!“ A chtěl dokonce
na zlost jeho, aby také páně Vašákův novorozenec
jmenoval se Simeon.
Avšak proti tomu povstal pan Vašák jako jeden
muž a opřel se tak rozhodně, že proti obyčeji
tentokráte svoji vůli prosadil a syna nedal
jmenovati Simeonem.
Tím ovšem příhany svému jménu v rodině nesmyl,
ba’ naopak, i dítky jeho později braly je
nadarmo a v lehkost uváděly.
*
Když už chodil syn pana Vašáka do školy, přišel
jednou pan inspektor na náboženskou hodinu.
„Milé dítky,“ pravil katecheta, „řekněte mně
nějaké pěkné jméno křestní.“
Malý Vašák se přihlásil.
„Svatý Simeon,“ pravil za hlučného smíchu
žactva.
Tvář páně inspektorova se stáhla nemilým
překvapením, pak zbledla a zase zbrunátněla.
„Co - co - ?“ vykřikl: „Má to být úsměšek? Já ti
tu bujnost vyženu!“
S pláčem vrátil se pak hoch ze školy.
„Proč pláčeš?“ tázal se ho otec.
Synáček vyprávěl, co se událo: „A když jsem řek,
že svatý Simeon, povídal pan inspektor, že jsem
moc bujný školák,“ končil své vypravování.
Toto se stalo čtvrtého března a pátého měl pan
Vašák svátek.
„Můj svátek vlastně není jako svátek u nás,“
stěžoval si sám k sobě v předvečer svého svátku;
kolik let jsem svůj svátek neoslavil jak náleží.
Každého jiného patrona oslavují, jen já jsem
jako kůl v plotě. Kdopak se ještě na světě
jmenuje Simeon? Ale stůj co stůj, letos svůj
svátek oslavím.“
„Přijď brzy,“ volala za ním žena, když večer šel
jako obyčejně do hostince.
„Je zítra můj svátek,“ pravil pan Vašák.
„Ha, ha, tvůj svátek, svatého Simeona, jen přijď
brzy, beztoho bys zapíjel svůj svátek sám!“
volala za ním manželka.
„Když je zítra můj svátek,“ řekl pln
roztrpčenosti pan Vašák, „půjdu na plzeňské;
kdybych se ku příkladu jmenoval František, co
bych našel lidí stejného jména! - Ale
Simeon...?“
Sedl si v restauraci k prázdnému stolu, rozjímal
o svém zítřejším svátku a pil.
Po nějaké chvíli ke stolu přisedl neznámý pán.
„Nebude mně aspoň smutno,“ pravil s plachým
výrazem v obličeji, když si přisedl.
„Mně je víc smutno než tobě,“ myslel“si pan
Vašák, „ačkoliv vyhlížíš velmi ztrápeně.“
Společník pana Vašáka u stolu pil, a čím víc
pil, tím vyhlížel víc a víc smutně.
Tak seděli naproti sobě a nemluvili po celou
téměř hodinu.
„Já tě bavit nebudu,“ myslel si pan Vašák,
pochutnávaje si na pivu. „Musím sám sobě
dostačit, poněvadž se jmenuji Simeon.“
Smutný pán vytáhl šátek z kapsy a utřel si slzu.
„Plač si,“ bručel k sobě pan Vašák, „aspoň
vidím, že jsou ještě smutnější lidé než já,
Simeon Vašák.“
Konečně za půl hodiny po vytažení šátku z kapsy
prohodil smutný pán: „Věřte, že mně je k pláči.“
Pan Vašák odpověděl: „Bože, příčin k pláči je
plno. Tuze moc je příčin k pláči!“
„Děti musí pykat za hříchy svých rodičů,“
pronesl smutný pán zdrceně.
„Ba musí,“ odvětil pan Vašák neméně zarmouceně.
Zase chvíli vzdychali a pili.
„Pokřtili mne na jméno Simeon,“ vyhrkl pojednou
smutný pán. Hned po těchto slovech pan Vašák
vyskočil, vrazil do stolu, až sklenice povalil,
a s výkřikem: „Já taky Simeon - já taky - - !“
vrhl se na neznámého, objal jej, div ho
neudusil, a líbal, což neznámý neméně vřele
opětoval. Notnou chvíli leželi si tak v náručí a
jen se líbali.
Pak se posadili těsně k sobě jako milenci, pili
na bratrství a vypravovali si různé ty obtíže,
jež jim jméno Simeon připravuje.
„Považ si jen, bratříčku, vždyť i děti ve škole
se tomu jménu posmívají!“ stěžoval si neznámý.
„Já jsem totiž školním inspektorem. Právě včera
přijdu do školy a tážu se žáků na některé hezké
jméno křestní. A tu - jen si považ -jeden dareba
za řehotu celé školy povídá: Simeon! Můžeš si
pomysli ti, jak mne ten posměch zabolel!“
Pan Vašák jen vyvalil oči, zabručel a notně si
přihnul na zlost. Avšak pan inspektor jej
ukonejšil slovy: ,,Ale to nevadí, bratříčku,
nedělej si z toho nic!“
A zase se objali a pak pili a pili.
O tomto podivném výstupu neznámých hostí ještě
potom mnohá léta vypravoval hostinský svým
hostům, jak jednou někdy v březnu přišel napřed
jeden pán a pil. Pak přišel druhý pán, který si
sedl naproti prvému a pil. Oba pili a nemluvili
celou hodinu ani slova. Pak prohodili několik
vět a po těch několika větách ten první pán
objal druhého přes stůl, až zvrhl sklenice.
Políbili se a objali ještě jednou a ten druhý
pán řekl: „Dnes všechno platím.“ „Nikoliv,“ řekl
ten první pán, „dnes platím já všechno.“ Pak
řekli prý jemu: „My jsme Simeonové.“
Pak ti Simeonové hrozně pili. A jedli stále.
Pětkrát večeřeli v přestávkách. Nakonec o
půlnoci objednali si ke všemu ještě šampaňské.
Vypili ho také hojnost. A když ve dvě hodiny jim
hostinský řekl: „Pánové, musím zavírat,“
odpověděli: „Tak půjdeme jinam. Znám jednu
vinárnu,“ pravil druhý z pánů, „tam je otevřeno
až do rána.“
„Půjdu tam s tebou,“ odpověděl první.
*
Pan Simeon Vašák přišel domů zabílený, prováděje
po schodech křivky o půl osmé hodině ranní.
„Proboha,“ naříkala žena, když vpadl do bytu,
„ať tě nevidí hoch, co si pomyslí, jakého má
tátu.“
„Jakého má tttátttu?“ odpověděl rozveselený pán,
„za ttá-tu má Si-si-me-on-na Va-va-šá-šáka-ka.“
Pan Vašák spal až do čtyř hodin odpoledne, pak
se oblekl a šel se podívat do salónu.
Ze salónu bylo slyšet hlas jeho synka.
„Stará se bude stydět teď dělat rámus,“ pomyslil
si a vstoupil do salónu.
V salóně byl jeho tchán, tchyně, jeho paní a
synáček. Všichni šli naproti vcházejícímu a
jeden přes druhého přál panu Vašákovi šťastný a
veselý svátek.
„Milý zeti,“ pravil tchán, „dlouho nevěděl jsem,
co bych ti měl dát k svátku, až teprve dnes (na
dnes položil důraz) přišla ke mně dcera před
polednem. Máš, jak jsem slyšel, rád staré knihy,
a proto k dnešním tvým slavným („slavným“ řekl
opět s důrazem), k dnešním slavným jmeninám
přijmi tento dárek. Jest to památka, těžce se s
ní loučím, ale doufám, že ti způsobí radost.“
Tchán šel ke stolu, vzal s něho tlustou knihu v
kožené vazbě s přezkami a podal ji panu
Vašákovi.
Pan Vašák otevřel knihu a četl:
Vitae Sanctorum, to jest Životové Skutkové,
Mučedlnictví, smrt a památka Nejpřednějších
Svatých atd. W Praze, Impressi Universitatis
Carolo-Ferdinandae v koleji Tovaryšstwa Pána
Ježíše u Swatého Klimenta blíž Mostu. Dokonáno
dne 4. Června léta P. 1742.
Pan Vašák vzdychl a položil knihu na stůl.
„Děkuji vřele,“ řekl.
„A abys, drahý muži,“ pravila jeho paní, „seznal
knihu a její obsah, přečtu ti stať pojednávající
o tvém patronu Simeonovi.“
S povzdechem se pan Vašák posadil a paní
otevřela starou knihu, tištěnou švabachem, a
četla:
„Život svatého Simeona, poustevníka, příjmím
Stylity. Umřel okolo léta Páně 460.
Chtěje svatého Simeona největší předivné skutky
vyprávěti, počnu od toho...
,,To nemusím číst,“ pravila paní a četla dál:
„Simeon od rodičů svých k tomu nařízen byl, aby
stáda pásl. V kteréžto povinnosti pro veliký
sníh jednoho času ovce nemoha na pastvu vyhnati,
do jednoho kostela šel, a uslyšev tam hlas, že
blahoslavení jsou, kteří pláčí a kvílejí, kteří
se pak smějí, že bídní jsou, bez meškání do
nejbližšího kláštera vstoupil a tam dvě léta v
mrskání svých nahých beder přebýval... Když jiní
pili a jedli, on přes celý týden žádného pokrmu
do svých úst nepřijímal, a tři léta napořád
přivřený přebýval...
Pak do úzkého domečku vstoupil, čtyřicet dní
postiti se chtěje, a Basusa, nad kněžími muže
ustanoveného, aby k nim dohlídal, prosil, by ho
zazdil.
„Polož, otče, tu deset chlebů a lahvici vody, a
když pocejtím,“ řek, „hlad, tu požívati budu
toho chleba.“
Basus ochotně tak učinil, a když po čtyřiceti
dnech do domku vstoupil, nalezl deset chlebů
celých a plnou lahvici vody a Simeona čilého,
postícího se...“
„Vidíš, takový byl tvůj patron,“ pravil tchán k
panu Vašákovi.
„Milý tatínku,“ řekl pan Vašák hlasitě,
probouzeje se z dřímoty, „až budete chtít jít na
dobré plzeňské, já vám povím o jednom hostinci.“
A co bylo dál? Krátká odpověď:
Příklad svatého patrona neměl na pana Vašáka
pražádného vlivu a rodinný pokyn v tom směru
vyzněl tedy naplano. Naopak, veškery úsměšky
rodiny teď nechával pan Vašák nepovšimnuty.
Vždyť našel soudruha - druhého Simeona! |
