Paní komisarka

Vždy s úctou pohlížel jsem na tu ženu. Nevím, byla-li to pouhá úcta, nebyla-li spojena s trochou bázně.

Byla to padesátiletá žena s kočičíma očima, s poněkud placatým nosem a velikými ústy. Byla ženou ševce, bačkoráře. V městečku jí říkali krátce „komisarka“. Její otec byl totiž kdysi policejním komisařem v městečku X.

Vše to mi u ní pramálo imponovalo. Ale bylo něco, co ozařovalo její postavu jako nimbem. A to byla pověst o jejím jazyku! „Koho si vezme jednou do huby, s tím je amen,“ slýchal jsem o ní mluvit ze všech stran.

„Ta překřičí každého, s kým se chytne, kdyby měl hubu jako vrata u stodoly a hlas jako hrom,“ tvrdil každý.

A to ji dělalo v mých očích velikou. Kdykoliv jsem ji potkal, sejmul jsem klobouk z hlavy, nahrbil hřbet a uctivě ji pozdravil. Moje pokora zjednala mi u ní zvláštní milost. Nepromluvila prý o mně nikdy nic hanlivého, ačkoli věděla o mně dosti věcí, jež mohla přiměřeně zveličit. Ba ani moje milostné avantýry nebrala nikdy na přetřes, no - o ty se starali jiní, či spíše jiné.

Něco však mne mrzelo. A to, že jsem nijak nemohl seznat moc jejího slova ve skutečnosti. Nikdo totiž neodvažoval se pustit se s ní do hádky, všichni její sousedé a sousedky snažili se býti s ní za dobré. „Škoda, že nemohu poznat sám výmluvnost veliké té ženy!“ vzdechl jsem si často.

Až jednoho rána! Jednoho rána zaslechl jsem křik.

„Komisarka se hádá s Petrovským,“ slyšel jsem venku volat jakousi ženu.

Chvatně jsem vyskočil a z úst vydral se mi jásavý výkřik: „Konečně!“

Ve spěchu byl bych si dal na hlavu místo klobouku akvárium se zlatými rybičkami. Nemoha klobouku nalézti, vyběhl jsem bez něho. Můj běh byl téměř šílený. Brzy jsem byl u pastoušky, odkud křik zazníval. Tam jsem stanul.

Užasl jsem. S rukama hrozebně vztaženýma proti pastoušce stála paní „komisarka“. Kolem ní veliký zástup žen s rozhorlenými obličeji. Jedním proudem chrlila „komisarka“ proti pastoušce strašlivá slova, jež rozléhala se daleko široko.

„Vylez ven, ty lumpe, ty mordýři! Ani nám, poctivým lidem, nechceš přijít na oči, viď, ty darebáku! V tobě nebylo odjakživa nic dobrého, už mého bratra jsi v hospodě přizabil. Víte, co se stalo, lidičky?“ (S těmi slovy obrátila se k zástupu.) „Nožem vám pích Moravcovo dítě! A myslíte, že jen pích? Mozek mu uříz, krev mu tekla z hlavy potokem! Je to svědomí! A nůž má takovejhle!“ (Přitom rozpřáhla ruce.) „Ten si přines z Bosny, chce nás jím všechny pomordovat, nejdříve začal s dětma. Ó, ty lumpe, škoda, že tě už dřív nezavřeli, teď tě ale zavřou, ty mordýři!“

Petrovský vyšel ven z pastoušky. Jeho vysoká postava chvěla se zlostí.

„Že tak mluvěj, voni sprostá osubo, brousil jsem nůž, dítě se připletlo, trochu jsem je škráb do tváře, vyteklo něco krve, nevídáno!“

„Slyšíte ho, lotra? Lže, jako když tiskne!“ („Komisarka“ zrovna řvala.) ,,To by byl Moravec běžel hned s dítětem k doktorovi, ne? Ani chudinka jít nemohlo, do náruče je vzal.“ (Ženy kolem utíraly si slzy z očí.) „Myslíš, že ti to odpustíme, ty mordýři? Děti nám budeš zabíjet?! Počkej, já tě naučím!“

S těmi slovy vrhla se „komisarka“ se zaťatými pěstmi proti Petrovskému. Všechny ženy s křikem za ní. Petrovský, vida nebezpečí, vskočil rychle do pastoušky a zavřel dveře. Ženy mlátily do dveří pěstmi a spílaly mu.

Vtom objevil se Moravec. Dítě vedl za ruku. Ženy nechaly nadávek a shrnuly se kolem nich.

„Chudinko malinká, co ti udělal ten darebák, ukaž mi, ukaž,“ pokud mohla, promlouvala „komisarka“.

„I nic se mu nestalo, fakaněti, křičelo, jako by ho na nože bral, tolik jsem se polekal, běžel jsem s ním k doktorovi a tu máš, on řek, že je to jen nepatrné škrábnutí a dal mu na to kousek flastru,“ místo dítěte ozval se Moravec.

„Inu, když to dítě nezabil, zabít ho moh, ten je všeho schopen!“ ozvala se „komisarka“ a jala se znovu nadávat Petrovskému.

Já jsem stál po celou tu dobu nepohnut a poslouchal jsem dychtivě. Když posléz „komisarka“ domluvila, přistoupil jsem k ní a chtěl jsem smeknout klobouk. Neměl jsem však žádného na hlavě. Uklonil jsem se tedy němě a políbil jí ruku. Udiveně se na mě podívala. Zase jsem se uklonil a odešel jsem. Od té doby vzrostla v mých očích ještě více. „Demosthenes byl proti ní pouhá bublina,“ myslil jsem si. -

„Komisarka“ dostala novou sousedku. Cinibulkovou. Přistěhovala se z dolejšího města. Dostala výpověď a nikdo v sousedství ji nechtěl vzít do bytu. S každým se prý svářila.

Spřátelila se brzy s „komisarkou“. Sousedům nastaly zlé časy. Nikdo nebyl jist ani den, ani hodinu před spojenou tou mocí. Všichni se před nimi chvěli. Ale!

Ale netrvalo to dlouho. Zase jsem jednou zaslechl křik. Byla to směs dvou hlasů.

Zase jsem vyběhl ven a... co jsem spatřil? Na silnici stála „komisarka“. Na ramenou měla nůši. Proti ní stála Cinibulková a šermovala jí pěstmi před obličejem. Obě cosi křičely, až uši zaléhaly. „Komisarka“ byla celá zsinalá v obličeji. Byla zlostí téměř bez sebe, takže už jenom sípala. Bylo slyšet toliko mocný hlas Cinibulkové.

A teď se stalo něco pro mne neočekávaného. „Komisarka“ se dala na útěk! Nevěřil jsem svým očím. „Což je konec světa?“ šeptal jsem si. V očích se mi zatmělo.

Cinibulková běžela za „komisarkou“. Chopila ji za nůši a mocně jí trhla. „Komisarka“ i s nůší klesla na zem. Z nůše vyvalila se spousta hub a malin. A v této hromadě ležela „komisarka“ bez vlády. Nepromluvila ani slova. Nad ní stála triumfující Cinibulková a smála se jí.

Z očí vyřinuly se mi slzy. Slzy nad padlým - majestátem.