Panování Františka Josefa

K dvouletému jubileu České Družiny

Poslyšte, jak S. G. Loginskij, známý ruský historik nové doby, charakterizuje nastoupení na trůn nynějšího císaře Františka Josefa I.:

„Ve stáří ani necelých osmnácti let, nevyniknuv do té doby ničím, vstoupil na trůn. Kandidátem rakouského trůnu stal se takřka v poslední minutu, když bezdětný císař Ferdinand stál na velkých rozpacích, zdali nemá předat korunu svému slaboduchému bratru Františku Karlovi. Že se stal mladý František Josef císařem, bylo zásluhou jeho matky arcivévodkyně Žofie. František Josef byl jejím miláčkem, kvůli němu pouštěla se arcivévodkyně do dvorních intrik, považujíc v mateřské zaslepenosti Františka Josefa za velmi nadaného, za velkého. On byl ale velikým jen v očích své matky. Historie ho jinak ocenila a lidský úsudek, podobný soudu dějin, vynáší nad ním velmi nepříznivé posouzení.“

S. G. Loginskij zdůrazňuje dále, že vstoupením na trůn Františka Josefa I. nezískaly dějiny habsburského rodu nijakého fenoména, a my, kteří jsme nejvíce angažováni v otázce habsburského rodu, vyciťujeme v panování Františka I. nejtemnější stránku dějin tohoto rodu, vykrystalizování staleté poroby a systematické ubíjení našeho národa vládou, v jejímž čele stál beze všeho nadání a s pranepatrnými duševními obzory.

Vstoupením na trůn tohoto osmnáctiletého mladíka byla skončena také jeho výchova. Jeho vzdělání bylo velice malé a povrchní. Prvním jeho vychovatelem byl markýz Bombelles, který byl oddán jezovitům, v nichž viděl spásu lidstva. Sám ministr Besenberg ocenil vychovatele tohoto slovy: „Prázdná nádoba.“ Dalším učitelem Františka Josefa I. byl plukovník Hauslab, neobyčejný pedant,
který považoval za vzdělaného toho, kdo znal co nejvíce dějepisných dat a uměl vyjmenovati všechny vesnice a města, u kterých se kdy strhla nějaká bitva vítězná pro Rakousko. Celkem byli Bombelles i Hauslab lidé neškodní, zcela všední typy dvorních vychovatelů, oba milovali klid, nestarali se o politiku a obrat se teprve stal, když vychování Františka Josefa vzal do ruky Rauscher. Jeho vliv na šestnáctiletého mladíka byl veliký. Rauscher, budoucí arcibiskup vídeňský, který na dráhu kněžskou vstoupil po nešťastné vojenské kariéře, když byl otrávil svou milenku, italskou zpěvačku Boitti, byl člověk mravně úplně zchátralý. Na Čechy díval se jako na národ úplně podrobený, očima pobělohorských Lichtenštejnů. Zhýralec, hledající rozptýlení v katolické teologii, známý svou náboženskou nesnášelivostí. A tento člověk ovládl duši šestnáctiletého mladíka. Úsudek jeho o Češích byl tento:

„Češi vydávají se za národ, a jsou jen sebrankou lupičů a žebráků.“

Tak doplňoval Františku Josefovi jeho nepatrné vědomosti o šestimiliónovém národu.

S tímto úsudkem vstupoval František Josef I. na trůn v dobách velice těžkých, za bouřlivých červánků roku osmačtyřicátého, do ovzduší nešťastné politiky Metternichovy a do všech těch dvorních i politických intrik a zápletek.

A s tímto ničemným úsudkem vládl František Josef I. od roku 1848- 1916. Za šedesát osm let jeho panování nemohl se šestimiliónový národ, platící obrovské daně říšské, zemské, okresní i obecní dávky, nikdy v Rakousku domoci sebemenší spravedlnosti a nemohl se ani s nasazením váhy celé své delegace říšské rady domoci uznaných práv občanských.

K zástupcům české delegace obracel se císař František Josef I. Zády. Za šedesát osm let byli zástupci českého národa asi dvěstěkrát u audience a odcházeli s přesvědčením po všech těch kratinkých rozmluvách, že

1. Císař považuje Rakousko za nedotknutelnou državu Němců.

2. V císařových očích Češi jsou národem méněcenným, přes jejichž zájmy lze klidně přejít.

3. Že Čechy nutno hospodářsky škrtit a znemožniti jim politický a kulturní vývoj.

4. Přitom císař žádá na Češích politické dobré mravy a hrozí nejbezohlednějším zakročením.

A celý český národ v těchto císařových projevech viděl, že to naše národní nebezpečí nevychází jen přímo z ministerstev, ale že to národní nebezpečí sedí na trůně a že se to národní nebezpečí jmenuje František Josef I., jehož heslo „Viribus unitis“ neznamená nic jiného než „Němci a Maďaři spojenými silami proti Čechům“.

Nedělaly vlády Františka Josefa I., on nebyl hříčkou v jejich rukou; císař František Josef I. neměl nikdy porozumění pro právo. Neměl toho porozumění ani ve vlastní rodině, v soukromých poměrech, při kterých mocnář bývá prostým člověkem, neměl toho porozumění ani v politice. Byl to prostě tyran, figurující jako nejvyšší pán (Oberster Kriegsherr) i v otázkách kulturních. Před jeho trůnem zastavil se vždy všechen pokrok, všechna naše kulturní snažení. Dvůr císaře Františka Josefa byl uměle pěstěným středověkem a všechny zdánlivé ukázky civilizace byly naprosto povrchní a bezvýznamné. Navlékli na středověk rakouskou uniformu. Rakousko hnilo a císař František Josef dělal politiku při střílení kamzíků u Išlu a nakonec tento „strážce řádu a pořádku“, jak jednou se nazval v telegramu k císaři Vilémovi II., ku sklonku svého života počal uskutečňovat svou oblíbenou myšlenku vyhubit a vyhladit celý český národ.

To byl životní program císařův a konec této politiky nemohl býti jiný, nežli je. Pro nás není dnešní válka jen starou válkou železa, pro nás jest to i válka vniterná. Touto válkou jsme se duševně obrodili.

Nebylo možno, aby pro toho císaře, který ku konci svého života vlastní vinou neušetřil svět velkého převratu, mohly se zvednout české ruce. Aby pro něho mohly bojovat, zapomínajíce při nejbližší rakouské mobilizaci na všechna příkoří, která nám za jeho vlády, za jeho nařízení a schvalování z jeho popudu dála se v životních zájmech národních.

Čeští lidé odcházeli za hranice za jiných poměrů než naši čeští staří exulanti.

Ale jaká vnitřní spojitost mezi nimi a našimi otci ve slovech velkého vyhnance Jana Ámose Komenského:

„Ó vlasti milá, ujmi se zase práva svého jako svého, když pravdě své průchod navrátí Pán ...“

Byl jeden spravedlivý německý filosof, Johann Gottfried Herder. Ani Bombelles, ani Hauslab, Rauscher a jiní vychovatelé Františka Josefa nepřednášeli svému žáku jeho ideje k filosofii dějin lidstva. Jinak by byl František Josef I. Četl:

„Kolo měnícího času otáčí se však nezadržitelně, a proto i vy, Čechové, procitnete ze svého těžkého spánku, budete osvobozeni od svých otrockých řetězů a budete užívati jako svého vlastnictví svých krásných krajin až k horám karpatským.“ - To psal filosof Herder před 136 lety.

Ale i děje k filosofii dějin lidstva byly Františkovi Josefovi úplně cizí. On šel dál svou cestou násilí a přezírání šesti miliónů. Jemu, reprezentantu nejtemnějšího Rakouska, nikdy nepřišlo na mysl, že po staletích poroby a nejhlubšího rozhořčení ten šestimiliónový národ mohl by někdy sáhnouti ke zbrani, třebas by byl on sám zahájil svou činnost panovnickou pouličními bitvami v Praze.

Císař František Josef po celých osmašedesát let svého panování připravoval pomalu, ale jistě státní převrat. Naše přítomnost zde a budoucnost naše v osvobozené vlasti jest výsledkem jeho špatné minulosti.

Celých osmašedesát let nás podceňoval, nežli rok se s rokem sejde, uvidí:
Evropu bez Rakouska. Evropa dostává novou tvářnost. Evropa jest bez přítěže. Každý kulturní člověk vyciťuje, jak se v tom okamžiku Evropa vysoko povznese.

Ku sklonku svého života vidí císař onu nehoráznost své katastrofální politiky a sebevraždu koruny, ku které konal přípravy svým šedesátiosmiletým vladařením.

Jeho zásluhou přeměnili jsme svou evoluční vývojovou politiku v politiku bodáků, politiku násilného převratu. Ku sklonku svého panování vidí císař František Josef I. z okna paláce císařského hradu ve Vídni bilanci svého života:

„České vojsko táhne na Vídeň.“

Táhne na Vídeň mohutnou vůlí sjednoceného národa v tom beztvárném chaosu rozkladu Rakouska a habsburského trůnu.