|
O půl dvanácté v noci pohybovali
se pomalu Sokolskou třídou dva mladí mužové.
Na rohu Vávrovy třídy řekl mladší z nich: „Teď
půjdeme do Táborské.“ Po těchto slovech škytl a
starší pravil: „Můžeme jít do Táborské.“ Oba
škytli a ubírali se dále, přičemž druh druha
napomínal: „Ať nespadneš z chodníku!“
Na nároží Táborské třídy zastavili se a mladší
prohodil: „Potom mluv s takovou společností o
estetice a o estetických citech!“
Starší odpověděl: „Také bych si myslel, že lidé
v té hospodě nemohou soudit o estetických
citech.“
„Hostinský nám potom už nenalil piva,“ doložil
druhý.
„A jen dvě hodiny jsme jim vykládali o
estetice,“ pronesl starší, přičemž škytl.
Táborskou třídou rozléhal se nočním tichem hlas
mladšího. „Estetika! Takovým lidem vykládat o
estetice. Vůbec teď lidé nemají pro estetiku
porozumění.“
Podíval se na nedlážděnou třídu: „Ani třídu
nevydláždí. Cožpak to neuráží oko?“
„Jako na vsi,“ prohodil druhý opovržlivě.
„Já hájím symetrii ve všem,“ pokračoval mladší,
„estetický cit nedá se myslit bez symetrie.“
Rozhlédl se kolem sebe. Stál právě u stromu na
chodníku. „Podívej se na ty tyčky kolem stromu,“
řekl, „neuráží to estetický cit? Jedna tyčka
delší, druhá kratší. To musí urazit oko.“
„Také si myslím,“ zabručel starší, načež mladší
pravil:
„Kde je zde symetrie? Tyčky mají býti v jedné
přímce.“ Po těchto slovech přistoupil blíže ke
stromu ... *
Za půl hodiny objevili se tito
chodci z Táborské třídy na policejním
komisařství v průvodu dvou strážníků.
„Ty kousky tyček položte tamhle do kouta,“ řekl
jeden ze strážníků k nadšenci pro estetiku a
obrátil se k nadstrážníkovi, který u stolu vedl
protokol, ukazuje na něho: „Tento pán byl
přistižen právě v okamžiku, když lámal třetí
tyčku u stromu. Poněvadž se nemohl řádně
legitimovat jako ten druhý pán, předvedli jsme
ho na komisařství.“
„A co ten druhý?“ tázal se nadstrážník.
„On má klíče od bytu a od domu, my bydlíme
spolu,“ odpověděl mladší z pánů, „tak aby se mi
neztratil, jde svědčit. „
„Ten pán může jít domů,“ odvětil nadstrážník a
starší odešel. „Vaše jméno?“ započal protokol
nadstrážník.
„František Šimák, kandidát inženýrství.“ Když
celé nacionále Šimákovo bylo zjištěno, tázal se
ho nadstrážník po pohnutkách a důvodech, proč
ulamoval konce tyček.
„Z důvodů estetických,“ odpověděl Šimák, „tyčky
nestejné délky urážejí oko, a proto urovnával
jsem je do stejné délky.“
„Nedělejte si z nás blázny,“ pravil nadstrážník.
„Račte to protokolovat,“ odpověděl Šimák.
„Já se vás na nic neptám,“ odpověděl
nadstrážník, „můžete se teď jít domů vyspat.“
František Šimák vyšel ven, a když se rozhlížel
po svém spolubydlícím, neviděl ho nikde.
Šimák nemohl jít spát domů, přítel ho zradil, i
odstěhoval se nešťastný nadšenec pro estetiku o
nejbližším termínu od něho na Vinohrady.
*
Byt našel si u jedné pořádné
rodiny a byl jak náleží spokojen. Odpůldne
hrával karty se starým pánem a prohrával,
poněvadž se stále přehazoval, neboť seděl
naproti dceři svého domácího, slečně Martině.
Prohrával v kartách a měl štěstí v lásce. Slečna
Martina mu přála.
Od události v Táborské třídě uplynul již skoro
rok. Šimák na onu noc již úplně zapomněl.
„Dnes požádám o její ruku,“ řekl jednoho dne,
„otec mně také přeje, její matka také.“
A toho dne hrál karty roztržitě, velmi
roztržitě.
„Nějak to musím říci,“ pomyslil si, „chystám se
již dlouho, a dnes to vezmu naráz.“
Slečna Martina, sedící naproti, prohodila: „Za
čtrnáct dní mám svátek.“
„Já slečnu překvapím,“ řekl Šimák, „váš svátek
jest dnem památným, zejména pro mne, poněvadž
...“
Nadšenou řeč pana Šimáka přerušilo klepání na
dvéře a vstoupil listonoš.
„Pan Šimák?“ tázal se listonoš, podávaje mu
velkou modrou obálku, „račte to prosím
podepsat.“
Šimák podepsal recepis a přijal obálku. Nahoře
na obálce stálo: C. k. okresní soud v Praze. Pan
František Šimák ... a dole: Věc služební porta
prostá. Neukládati u pošty. Nezasílati dále.
„Volají vás asi za svědka,“ podotkl pan Svátek,
jeho domácí.
Šimák nedovedl se upamatovati, jak by k té cti
přišel; odpověděl: „Nevím.“ A roztrhl obálku.
Slečna Martina naklonila se až k němu. Z obálky
vypadla obsílka.
A slečna Martina četla:
Číslo jednací U. III. 261/5 - 6.
Obeslání obviněného
Pan František Šimák na Král. Vinohradech. K
hlavnímu líčení pro obvinění veřej, žalobce pro
přest. § 468. z. tr., které jest na Vás
vzneseno, obesíláte se na den30. ledna 19 ..
dopoledne na 91/2 hodinu před tento okresní soud
do jednací síně čís. 21, II. posch.
C. k. okresní soud pro přestupky v Praze,
oddělení III.
„Bože!“ vykřikla slečna Martina a ponořila svou
tvářinku do kapesního šátku a plakala.
Pan Svátek vykřikl: „Copak je?“, a nežli se
překvapený Šimák vzpamatoval, přečetl si pan
Svátek celou obsílku.
„Co to značí, pane, pane,“ vyrážel ze sebe pan
Svátek, „vy před soudem, vy, pane, vy se
nehanbíte, vy, vy, vy, pro §468 z. tr. Opusťte
nás, pane!“
„Nevím věru, oč se jedná, nějaká mýlka, rozhodně
mýlka, odpovídal ulekaně Šimák.
„A vaše úplná adresa, pane, vy blednete, vy, vy,
vy,“ vyrážel ze sebe zlostně pan Svátek, „vy
jste zbledl jako křída. Opusťte nás, opusťte,
odejděte! Ano, odejděte!“
Šimák úplně zdrcen šel s modrou obálkou do svého
pokoje, a když vstoupil do pokoje, mrštil jí o
zem a vykřikl: „Na mou duši, že se nepamatuji,
co bych byl vyvedl. A zrovna je to za čtrnáct
dní, na den sv. Martiny!“ *
O hodinu později přišel do jedné
z pražských čítáren starší pán, který vypadal
velmi rozčileně a rychle šel ke stolku
knihovníkovu.
„Prosím, pane, nemáte zde trestní zákoník?“
tázal se knihovníka hlasitě.
„Jen tiše, pane, čtenáře to ruší,“ pravil
knihovník, načež rozčilený pán řekl: „Buďte tak
laskav, půjčte mi trestní zákoník, závisí na tom
štěstí mé jediné dcery.“
Knihovník zavrtěl hlavou, dal rozčilenému pánovi
žádanku na vypůjčení knihy k vyplnění.
Rozčilený pán spletl žádanku. Napsal do rubriky:
Název knihy: Josef Svátek a do rubriky: Jméno
čtenáře: trestní zákoník.
Knihovník zavrtěl hlavou a přinesl panu Svátkovi
vyžádanou knihu.
Pan Svátek sedl si ke stolu a probíral rychle
paragrafy. §468! Konečně našel a četl:
„Zlomyslné poškození cizího majetku“.
Pan Svátek přečetl ještě jednou, zdali se
nemýlí, a pak s povzdechem položil knihu před
knihovníka a chtěl se odebrati pryč.
„Kde mám klobouk?“ tázal se, když se rozhlížel
po věšácích.
„Máte ho na hlavě,“ odpověděl knihovník.
Pan Svátek rozpačitě vyběhl z čítárny.
František Šimák v této době šel se projít na
čerstvý vzduch.
„Já nic nevyved,“ přemýšlel, „patrně se zde
stala mýlka. A takový následek. Dnes chtěl jsem
požádat o ruku slečny Martiny. Byli mně všichni
nakloněni. A teď ten konec.“
Když se František Šimák vrátil domů z procházky,
našel za dveřmi svého pokoje zastrčený list,
který když otevřel, četl:
Informoval jsem se o § 468, za který jste
žalován. Víte, pane, zajisté dobře, že pod ten
paragraf spadá zlomyslné poškození cizího
majetku. Důvěřovali jsme vám všichni, byli jsme
vám nakloněni, čehož nyní všichni litujeme, já,
má paní i dcera Martina. Vám jsme svěřili pokoj,
vám, který jste žalován pro poškození cizího
majetku. Uznáte sám, že člověku, který jest
žalován pro § 468 tr. zák., nemůžeme více svěřit
svůj byt a nábytek. Doufáme, že uznáte tuto
okamžitou výpověď z bytu.
Josef Svátek
Ještě téhož dne odstěhoval se Šimák do Karlina.
*
Na den sv. Martiny objevil se
Šimák v druhém poschodí přestupkového soudu před
dveřmi čís. 21.
O půl desáté zavolali ho dovnitř a po zjištění
nacionále pravil soudce: „Tak, pane Šimáku, jste
obviněn, že před rokem ulámal jste o půl
dvanácté hodině v noci v Táborské třídě konce
dvou tyček u stromu a způsobil hospodářské
správě města škodu 2 K. Přestupek jest promlčen,
ale není promlčen nárok města na způsobenou
škodu. Chcete zaplatit dobrovolně ty 2 K, neboť
ulámané tyčky musily být nahrazeny novými?“
„S největší radostí,“ pravil Šimák a zaplatil 2
K na účet hospodářské správy města.
„Kdo by si pomyslil, že je to pro ty tyčky,“
řekl k sobě, když skákal po schodech, „teď půjdu
k panu Svátkovi a vše mu vysvětlím. Dnes je
svátek slečny Martiny.“
A když rozveselen vyšel ze soudu na Ovocný trh,
spatřil, jak naproti na chodníku ostentativně
prochází se slečna Martina, zavěšena důvěrně pod
paží mladého muže, jenž nebyl nikdo jiný než ten
jeho starší společník, který v oné noci, plné
estetického rozumování, stál u něho, když on
přestupoval § 468 ... |
