Pařížské střevíce |
humoreska |
|
|
|
Buďtež tisíckrát proklety, vy ošemetné „pařížské střevíce", a s vámi váš tvůrce obuvník Václav Honejsů. Ta rána v srdci, kterou jste mně způsobily, ta nikdy se nezhojí. — Buďtež proklety! - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Umínil jsem si, že navštívím svou známou rodinu pana Brejchy v nedalekém městě u Prahy. Tato rodina skládá se ze ctihodných manželů, ze tří roztomilých slečen, Helenky, Mařenky a Boženky, a z hezkého pětiletého hošíka Bohuslávka. Ale z celé té roztomilé rodiny nejroztomilejší jest slečna Helenka a té v prvé řadě platil můj úmysl objeviti se v jejich středu, neboť byl jsem zamilován do ní, tak mocně zamilován, že to pochopiti může jen ten, kdo ji někdy viděl, kdo mluvil s tím rozkošným stvořením, na kterého se usmála, a který spatřil její modré oči a plavý vlas. A když jsem tak přemýšlel o své návštěvě, dospěl jsem к tomu úsudku, že šaty, které nosím, hodí se k návštěvě, ale že boty jsou v tak smutném stavu, který by temný stín vrhl na celou mou postavu, že zkrátka budu nucen zaopatřiti si novou obuv, dle starého pravidla, že boty dělají člověka. Helenku oslnit svým zevnějškem, to bylo mé heslo, duševní roztomilost doplnit roztomilostí vnější, a když jsem tak dále přemýšlel, umínil jsem si, koupit si střevíce, neb už jen samo slovo střevíc, jest naprosto ušlechtilejší silného slova „bota". S tímto předsevzetím objevil jsem se u svého obuvníka Václava Honejsů a přednesl mu svou žádost, aby mně vzal míru na střevíce, od kterých požaduji jedině, aby byly elegantní, aby to byla jakási báseň jeho umění. Pan Honejsů po mé řeči setrval dlouhou chvíli v mlčení a pak vyrazil: „Nu, což Paříž, mladej pane?" „Paříž," řekl jsem domnívaje se, že pan Honejsů chce obohatit své vědomosti, „Paříž, pane mistře, leží nad řekou Seinou, jest to hlavní město republiky francouzské, původ spadá ..." Рan Honejsů máchl rukou. „To je všechno pěkný, mladej pane, ale chcete tedy „pařížské střevíce"? „Jestli si troufáte, móda přichází z Paříže." „Jak bych si netroufal, mladej pane, dyť je ve všem pokrok. To budou střevíce, radost bude se na ně podívat, a věřejí mně, že jim bude líto vzít je na nohy, aby se neušpinily." Vzal mně míru, při čemž vykládal: „Zeptají se pana Franka, jak k vůli mým „pařížským střevícům" zamilovala se do něho jedna slečna, neboť něco takovýho neudělá žádný jiný mistr v celý Praze. Kdyby šli, mladej pane, ze Smíchova na Vinohrady, z Vinohrad do Žižkova, tak něco podobnýho nenajdou, to říká Václav Honejsů, a víte, že ševci nelžou... Zejtra už budou hotovy."
Tu noc zdálo se mně, že jsem v Paříži, že
procházím se po jednom z boulevardů jak lev
Paříže a po mém boku jde Helenka a nic jiného
nedělá, než že se vždy podívá na mé „pařížské
střevíce" a pak mne Pan Honejsů dostál svému slovu. Odpůldne přinesl mi učedník střevíce... A jaké střevíce. Nejkrásnější, které kdy zdobily něčí nohu. Překrásné ze šedivého plátna se špičkami z lesklé kůže „lakýrky", s pruhy téže kůže od podpatku až nahoru, kde střevíc končí, s červenými podpatky a taktéž krásně zabarvenými okraji kol celého toho nádherného, mistrovského díla. Teď není vůbec možno, abych v takových střevících neudělal na Helenku příznivého dojmu. Rychle konal jsem přípravy na cestu. Upravil šat, nohy zabalil do kusu plátna, neboť autority lékařské doporučují ten mylně opovrhovaný ve společnosti druh obalu, požívající zvučného jména „onuce", čili onučka, k jichž skládání patří též trochu zručnosti, neboť jest to dvojí druh. Způsob francouzský, kdy onuce skládají se v podobě trojhranu, a ruský, kdy počíná se skládat u pátý a utvoří se čtverhran. „Svůj к svému," řekl jsem, „k pařížským střevícům způsob francouzský," a již vklouzly nohy plátnem obalené do mistrovského díla pána Honejsů. A za půl hodiny odjížděl jsem již vlakem na návštěvu. Ve vagonu vzbudily mé střevíce rozruch. Naproti mně sedící pán šlapal mně stále na nohy, chtěje mne patrně donutit, abych je vytáhl na boží světlo. Ochotně jsem tak učinil, a tu teprv člověk vidí, jak lidé jsou závistiví. Nemají-li to, co má druhý, hledí pomluviti majetek druhého. „S těma budete brzy hotov," řekl pán, který mně šlapal na nohy, dívaje se na mé střevíce. „To jsou pařížské střevíce," pravil jsem důrazně. „To je lumperaj," řekl závistivý pán, „tretky, které za nic nestojí, to mladé pokolení dovede nosit, aby se zalíbilo, ale pořádnou botu koupit si nedovede. Pařížské střevíce! Dejte mně pokoj s takovou hloupostí!" „Holinky, jako řezníci, není-liž pravda?" „Přijde jednou čas," odpověděl závistivý muž, po těchto mých slovech, „kdy budete si přát mít holinky, a nebudete je mít. Rozumíte!" Odvrátil jsem se k oknu a na hrubého pána po celou jízdu jsem se ani nepodíval. Konečně vystoupil jsem z vlaku a chvátal do města, abych co nejdřív spatřil Helenku a okouzlil ji svým zevnějškem. Jest to asi čtvrt hodiny od stanice. Šel jsem kolem pasáků, kteří, když zpozorovali mé „pařížské střevíce", divili se tak neznámému zjevu, až svému podivu dali výraz házením kamení po mé osobě. Taký silný dojem způsobily! A za čtvrt hodiny, když ocitl jsem se ve středu Brejchovic rodiny, nikdy necítil jsem se tak šťastným, neboť nikdo mne ještě tolik neobdivoval. Pan Brejcha, paní Brejchová, slečny Helenka, Mařenka, Boženka, bal malý Bohuslávek divili se nesmírně mým střevícům. Kolikrát musil jsem se otočit, aby všichni viděli, jak vypadají ze zadu, kolikrát vyzdvihl jsem nohu do výšky, aby obdivovat se mohli podešvům, a nejvíc těšil mne pohled Helenky. V zaplanutí jejích krásných očí bylo skryto tolik, že kdyby byla mluvila a chválila sebe víc, nikdy by nevyjádřila tak krásně, že jsem ji okouzlil, jako tím pohledem. Udělal jsem na ni báječný dojem ! Pak byla svačina za veselého hovoru, kdy zraky mé a Helenčiny tolikrát důvěrně se setkaly, a po svačině byl jsem já hrdina dne vybídnut, abych zúčastnil se za zahrádkou hry „Kokeše", té nesmírně zábavné společné hry, při níž člověk běhá do únavy. Hrají tu hru, jak jsem se dozvěděl, nyní každý den k večeru u přítomnosti mnoha mladých pánů a slečen, náležejícím nejlepším kruhům tohoto malého města. Jaká to náhoda, že jsem přijel a že mohu se zúčastniti této krásné hry. A oči Helenky opět zazářily, jakoby chtěly říci: „Pochlubím se tebou." Společnost se zatím sešla. Dvě dcerušky pana měšťanosty, syn okresního doktora, dcera notáře, jeden pán od soudu a jiní a jiné. Samá elita. A žádný z nich neměl tak krásné střevíce. Pravda, byly zde střevíce a střevíčky zastoupeny, žluté, zelené, lakýrky a podobně, a mezi těmi jako král stkvěly se mé pařížské střevíce. Helenka mne představila. Seřadili jsme se do jedné řady jeden za druhého a hra započala. „Kokeš, co chceš? Toho zadního! Chyť si ho jak chceš!" To se ozývalo a v zápětí nastala vždy divoká honba. Došla řada na mne, a jako osudem řízeno, měla mne chytat Helenka. Běžel jsem několikrát kolem celé řady, Helenka za mnou, červená během ve tváři a rozkošná, když v tom narazil jsem v běhu pravou nohou na kámen. Ucítil jsem trhnutí a v tom se mně zatočila hlava! Můj pařížský střevíc roztrhl se nárazem o kámen tak dokonale, že visely z něho kusy plátna. Nastal rozruch. Vše se kolem mne skupilo a Helenka ulekaně mne prosila: „Prosím vás, sundejte střevíc, abychom viděli, zdali jste se neporanil." V rozčilení rozvázal jsem střevíc a zul... V tom okamžiku ozval se kolem mne hlučný smích a viděl jsem, že Helenka, celá bledá utíká pryč. A dřív, než jsem si mohl vysvětlit příčinu toho smíchu, malý Bohuslávek řekl pánu Brejchovi, který s ustrnutím patřil na mou nohu: „Taty, pjoč ten pán nenosí puncosty ?" Ano, před tou celou předsudků plnou společností objevila se má zdravotní onuce čili onučka. Beze slova obul jsem se a nerozloučiv se odběhl jsem, abych vyhledal Helenku. Byla na zahrádce ta drahá duše a plakala. „Odpusťte, Helenko," počal jsem se omlouvat, „lékařské autority." Helenka upřela na mne zarosený zrak a s pláčem zavzlykala: „Jděte, jděte, vy jste u mne dohrál - - - " Za dvě hodiny byl jsem opět v Praze úplně duševně zničen. Buďtež tisíckrát proklety, vy ošemetné, hadrové pařížské střevíce, a s vámi váš tvůrce Václav Honejsů. Ta rána v srdci, kterou jste mně způsobily, ta nikdy se nezhojí. Buďtež proklety!... |
 |