|
Na stanici Abdulino přijel opět
nový transport se zajatými vojáky lidové armády,
syny sibiřských rolníků.
Četníci a policie kolčakovského samoděržaví je
vyhnali z jejich rodných hnízd na Sibiři, aby za
Uralem bojovali za vládu carských generálů,
buržoazie, sibiřské šlechty a statkářů.
Teď jsou šťastni, že unikli z otroctví a
nepokládají se za zajatce; jsou v plném slova
smyslu - svobodní.
Když transport dorazil na stanici, byl uspořádán
improvizovaný tábor lidu. Promluvilo několik
řečníků z řad přeběhlíků.
„Carští generálové,“ prohlásil jeden z nich,
„oblékli zase kalhoty s lampasy a vydali rozkaz,
abychom my, synové sibiřských rolníků, šli za
Ural bít Rudou armádu. A kdo bojuje v této Rudé
armádě?
Taky rolničtí synové, kteří už dávno svrhli svou
buržoazii a statkáře a sami vládnou v Rusku.
Nás, sibiřské rolníky, poslali carští generálové
statkáři pod trestem smrti na frontu, abychom
bránili Sibiř před dělníky a rolníky. My
nepotřebujeme frontu, my Sibiřané musíme
pracovat spolu se sovětským Ruskem pro
uskutečnění velikých cílů komunismu na Sibiři.“
Řečník se obrátil k rudoarmějcům s prosbou, aby
ještě rozhodněji zaútočili, rozdrtili Kolčaka a
osvobodili sibiřské rolníky a dělníky od
statkářů, buržoazie a důstojnictva.
„Zajali jste celý náš pluk,“ končí přeběhlík
svou řeč, „děkuji vám, soudruzi. Postříleli jsme
své důstojníky, když jsme se dověděli, že
útočíte. Žijeme teď novým životem. Tamto byla
noční můra, tady vidíme nový den, záři svobody
...“ * * *
Všichni vypadají vesele a
dobromyslně, ale jsou velmi špatně oblečeni; je
vidět, že se Kolčak nestará o výstroj své
potravy pro děla. Velmi zajímavá je skupina
„lidobranců“, oblečených do jakýchsi čínských
chalátú se žlutými mandarínskými kruhy.
Peněz mají poskrovnu, už tři měsíce nedostali
žold. Jeden ukazuje peníze Sibiřské prozatímní
vlády - pěti, deseti a pětadvacetirublovku ve
formátu půlrublovky - a vykládá, že je na Sibiři
nikdo nebere. Staré peníze také nejsou, říká se,
že je odvezli spojenci. Celá Sibiř čeká
netrpělivě na příchod sovětských vojsk. Je tam
strašná drahota ... v Omsku stojí pud bílé mouky
osmdesát rublů v penězích Sibiřské prozatímní
vlády (ale dá se koupit za dvacet kerenek),
libra másla je v Tomsku za pětačtyřicet rublů.
Rolníkům sebrali půdu a zavedli nové těžké daně.
Všechny stanice ve střední Sibiři jsou v rukou
Čechoslováků, z nichž se část probila už do
Vladivostoku. Disponují obrovským množstvím
vojenského materiálu, který odvážejí s sebou. V
Irkutsku vyhodili Čechoslováci do vzduchu erární
sklady. Kolčak vydal rozkaz, aby byli
odzbrojeni, ale poněvadž se k tomu nedostávalo
sil, nebyl tento rozkaz proveden. Spojenecká
vojska na Sibiři nejsou.
„A za co jste šli bojovat vy?“ - zeptal se kdosi
přeběhlíka.
„Řekli nám, že je třeba bojovat za víru a za
vlast! Jestli přijdou bolševici, zavedou prý
mimořádnou daň na ikony atd., ale lid začal
chápat, oč jde. Ne za víru a za vlast, ale za
kapsu generálských, oficírských psů a za
statkářskou půdu hnali nás generálové a statkáři
umírat.“
Transport se pohnul. Zazněly tóny
Internacionály. To zpívali zajatí lidobranci,
noví bojovníci za osvobození Sibiře. Kdyby to
tak mohl slyšet „veliký“ admirál Kolčak! |
