I
Základním rysem člověčenstva je,
že nalezené věci nevrací. Člověk je vůči
nalezené věci neobyčejně měkký. Přiroste mu k
srdci a nemůže se od ní odloučit.
Na druhé straně je obvyklou věcí u člověka, že
velice často něco ztratí, jinak by první věta
pozbyla platnosti. Dokud ještě nebyly noviny a
lidstvo žilo v polozvířecím stavu, ztrácel
člověk své věci stejně jako dnes.
Ztratil pravěký lovec kamennou sekyrku a jiné
předměty, které byly nalezeny až za několik
tisíc let, o čemž svědčí četné nálezy v muzeích
i v soukromých sbírkách.
Vzestupem kultury bylo přirozeně nutno upravit
právnicky poměr mezi občanem, který něco ztratil
a mezi druhým, který to našel. I objevuje se
zákon, stíhající takzvané „utajení nálezu“.
Aby to však nebylo přece tak kruté, objevuje se
později nařízení o odměně poctivému nálezci.
Poctivost odměňuje se deseti procenty z nalezené
sumy nebo ceny nalezeného a poctivě odevzdaného
předmětu.
Sám jsem kdysi před válkou zažil však případ, že
úřady nedodržují správně, z nevědomosti snad,
ono nařízení o odměnách poctivým nálezcům.
Potloukaje se v noci Prahou, našel jsem na
Příkopech desetihaléř, i odebral jsem se na
policejní ředitelství, kde jsem poctivě odevzdal
celý obnos službu konajícímu inspektorovi a
žádal, aby mé jméno bylo uveřejněno v novinách a
abych dostal jeden haléř odměny.
Policejní inspektor se však na mne rozkřikl, že
prý mne zná a řekl pouze dvě slova: „Za katr!“
Ráno mne odvedli k nějakému pánovi do prvního
patra, který zavedl se mnou protokol a na
základě „prügelpatentu“ byl jsem odsouzen k
pokutě pěti korun, v případě nedobytnosti na 48
hodin. Byl jsem nucen přijmout poslední
podmínku, abych na státu vydělal a tak mě ve
čtyrce dva dny živili. Přesto však jsem se
zapřísáhl, že když něco najdu, nikdy to
nevrátím. Bohužel, nenašel jsem ničeho kromě
odloženého nemluvněte v průjezdě domu, kam jsem
zašel zavázat si tkaničku u boty. Nechal jsem
nález nálezem. II
Anna Buklová, posluhovačka ze
Střešovic, šla ráno v pět hodin na Královské
Vinohrady vyvářet prádlo rodině, u které
posluhovala. Přecházejíc jízdní dráhu u
Křížovníků, zakopla o nějaký předmět.
Mimoděk všimla si tohoto předmětu a vrozenou
chápavostí ihned uhodla, že je to kožená taška.
Otevřela ji a uviděla tam různé papíry, kterým
nerozuměla. Jsouc od přírody dobrák a poctivec
od kosti, odebrala se ihned na policejní
ředitelství, kde předložila nález službu
konajícímu úředníkovi.
Prohlédnuv obsah tašky, úředník zbledl, vstal a
rozechvělým hlasem řekl Anně Buklové: „Gratuluji
vám. Vy jste našla sedm miliónů osm set
devadesát šest tisíc korun v šekách k výplatě na
Českou banku. Vám patří zákonitá odměna deset
procent, tj. sedm set osmdesát devět tisíc šest
set korun.“
Anna Buklová podívala se blbě na policejního
úředníka a opakovala po něm: „Sedm set osmdesát
devět tisíc šest set korun.“
„Ano,“ řekl vážně policejní úředník: „Sedm set
osmdesát devět tisíc šest set korun, sedněte si,
zavedu s vámi protokol.“
„Milostpane, proboha jich prosím, pustějí mne
domů,“ zaplakala náhle Anna Buklová, „vždyť já
přece za nic nemůžu, já musím jít vyvářet prádlo
na Vinohrady. Já jsem vopravdu vo to jenom
zakopla.“
„Ale paní, vždyť se o nic nejedná, to je přece
jen formalita. Taková věc musí přece být úředně
vyšetřena. Přijde to na žurnalistickou burzu a
vaše jméno bude v novinách. Tak jak se
jmenujete?“
„Ježíšmarjá, milostpane,“ dala se do řvaní Anna
Buklová, „ta hanba. Já ráno vstanu jako poctivá
ženská a večer mám bejt v novinách. Panenko
Maria, ještě takový trápení. Celej život se dřu
jako pes, ze Střešovic chodím na Vinohrady, z
Vinohrad do Libně, samý prádlo, z Libně do
Hlubočep uklízet, muž mně všechno prochlastá,
děti chodějí votrhaný, na sobě mám poslední
sukni...“
„Ale milá paní,“ konejšil ji policejní úředník,
„to je přece moje povinnost zavést s vámi
protokol, neplačte, vidíte přece, že se jedná o
milióny.“
„Můj svatej bože,“ řvala dál Anna Buklová, „vo
milióny se jedná. Dyť já přece nic neudělala.
Takový trápení na stará kolena. Já jsem ráda,
když si vydělám na cikorku pro ty moje
parchanty. Všechno je teď dražší a kdybych si
řekla na Vinohradech o korunu na mejdlo, tak mě
vyhodějí na ulici a potom sháněj jiný prádlo. Já
jsem ještě za svýho života nic dobrýho neužila,
ale taky jsem nic nikdy nevodcizila a prala jsem
výbavy, který nebyly ani spočítaný“
„Zlatá paní, uklidněte se. Jedná se přec o deset
procent.“
„Já nechci mít nic s žádnýma procentama,
milostpane, pustějí mě domů,“ bečela dál Anna
Buklová, „já tohle trápení nepřežiju. Já musím
být v sedum hodin na Vinohradech, mně se tam
převaří prádlo.“
Policejní úředník se na ni podíval vztekle,
praštil s taškou o stůl a vykřikl: „Teď toho mám
už dost. Jak se jmenujete?“
„Anna Buklová, milostpane,“ zaječela poctivá
žena.
„Kde bydlíte?“
„Ve Střešovicích na silnici.“
„Číslo domu?“
„Šedesát sedm.“
„Narodila jste se?“
„Ano, milostpane, nebožka maminka...“
„Ptám se vás, kdy jste se narodila.“
„V dvásedumdesátým.“
„Kde?“
„Doma.“
„Ale kde doma, v Praze, nebo venku?“
„Venku.“
„Hergot, kde tedy na venkově?“
„V Záběhlicích u Prahy.“
„Okres? Hejtmanství? Co, bábo, děláte, vy se mně
nějak kácíte!“
Když ji vzkřísili, pokračovalo se ve výslechu,
který končil: „Chcete tedy těch deset procent?
Vyjádřete se určitě.“
„Pánbůh zachraň, milostpane, jenom mne pusťte.
Moje nebožka matka vždycky říkala: „S poctivostí
nejdál dojdeš.“
„Podepište protokol.“
„Ve jménu Otce i Syna,“ zasténala Anna Buklová a
podepsala se sáhodlouze. III
Asi za čtyry hodiny dostavil se
na policejní ředitelství mladý muž,
připomínající svým vzezřením oholeného
Američana.
„Pohřešil jsem,“ řekl lámanou němčinou, „svou
koženou tašku, která mně patrně vypadla z ruky v
noci v jedné ulici.“ Jmenoval obnos, heslo šeku
a dodal: „Nejde mně o peníze, ale o důležité
obchodní poznámky o laciném nákupu husích
střev.“
Byl s ním zaveden protokol a když mu bylo
oznámeno, že poctivý nálezce zřekl se zákonité
desetiprocentní odměny, řekl Američan, král
husích střev, pro sebe: „Well,“ a odešel,
odmítnuv zaznamenat si adresu Anny Buklové.
Večerníky přinesly ohromné sloupce o poctivé
nálezkyni, odmítnuvší bohatství.
IV
Annu Buklovou odvezli do
nemocnice, poněvadž ji muž ztřískal do polosmrti
ještě tutéž noc, když si v hospodě přečetl
večerník. A z nemocnice byla dopravena na
psychiatrickou kliniku a odtud do Bohnic. |
