|
Rodina páně Zelenkova,
skládající se z pana Zelenky, jeho manželky a
tří dětiček v stáří od pěti do devíti roků,
chystala se na delší výlet.
Pan Zelenka, jsa vlastníkem tří čtyřpatrových
domů, mohl podniknout výlet sebenákladnější, ale
heslem jeho bylo, pokud možná s malými výdaji
míti se dobře. Není tedy divu, že nenáviděl
místa výletní, navštěvovaná velkoměstskými
výletníky, kde se vše musí platit dvojnásobně.
Již tedy 14 dní před dvěma svátky radili se
každý den, kam by se vypravili. Pan Zelenka
opatřoval si knihy, pojednávající o všech
možných výletních místech v Čechách. Večer
předčítal a často až do půlnoci se živě
debatovalo, nic však se nezdálo vhodným.
Až asi za týden před vyhlédnutými svátky pan
Zelenka přinesl knížku, kterou byl koupil v
antikvariátu. Knížka byla nadepsána „Zřícenina
hradu J. v lesích křivoklátských“.
Po večeři pan Zelenka hlasitě pročetl celou
knížku. Popis trosek hradu se líbil celé rodině,
zejména pan Zelenka byl přímo unesen radostí,
když četl, že málokdo o té zřícenině ví a že
tedy kolkolem jest obklopena hlubokými lesy. Do
nejbližší vesnice jest prý dvě hodiny cesty. To
bylo velmi lákavé, mohli vzdáleni všeho ruchu
uprostřed lesů se kochati pohledem na zachovanou
památku staré slávy rytířské, aniž jim vybírání
vstupného kalilo krásný obraz.
V knížce nebylo sice zmínky, kudy se tam jde
nebo jede, ale Zelenkovi stačila úplně poznámka,
že z Nyžborku jest tam tak a tak daleko.
„Dobrá,“ povídá pan Zelenka, „v sobotu si
vyjedeme vlakem do Nyžborku, odkud se už nějak
na ten slavný hrad doptáme.“
V radostném rozechvění rodiny pomalu ubíhaly dni
do soboty. V pátek se rozloučila celá rodina se
svými příbuznými, jako by byla šla mezi kanibaly
do Afriky.
V sobotu ráno, když sedali na vlak, bylo jim
jaksi teskno, ale smutná nálada brzy zmizela,
když je vlak unášel kolem Chuchle, pak dále
krásným údolím Berounky. Zpěv ptáků se odevšad
ozýval. Na polích obilí šumělo a sytá zeleň luk
se pestřila mezi lesními stromy, jejichž vůně
působila na žaludky blahem zářící rodiny páně
Zelenkovy tak, že všechny zásoby potravin brzy
byly snědeny.
Bylo po poledni, když vystoupili z vagónu a
stoupali do hostince v Nyžborku. Po chutném
obědě se vydali na pěší cestu. Přešli po mostu
přes Mži a dali se směrem k lesům, hodlajíce se
optati nejbližšího člověka, kudy se jde na hrad
J., jehož popis měli sebou.
Šli kousek stezkou k lesu, až přišli k chalupě
dosti rozbité. Na prahu seděl stařeček
dobromyslného vzhledu a kouřil z dlouhé dýmky.
Pan Zelenka se ho zeptal, kudy se jde na hrad J.
Stařeček vyndal z úst dýmku a pravil: „No, víte
co, vy byste tam netrefili, jsou tady hluboké
lesy a mohlo by se vám něco stát, ale můj Véna,
ten vám ukáže cestu. Dáte mu 50 krejcarů a on
vás dovede až na hrad. Véno, pojď sem!“
Na vyzvání starcovo vylezl z chalupy mladík asi
24letý, hlavu měl ježatou a oděv na mnohých
místech byl roztrhán.
Pan Zelenka se zachvěl, když ho uviděl a chtěl
mu dát hned korunu, ale Véna pravil:
„Milostpane, vědí co, zaplatějí mi, až půjdeme
nazpět, já jsem poctivý člověk. Jestli bych je
špatně ved, tak mně nemusejí dát nic.“
Tato prostá slova upokojila pana Zelenku.
Véna mezitím zmizel v chalupě a za chvíli se
vrátil s tlustou sukovicí.
Pak vyšli. Véna šel napřed a bafal z dýmky
sprostý tabák, jehož kouř zahaloval celou
výpravu.
Vlekli se dlouho lesy. Páně Zelenkova dobrá
nálada již zmizela. Křoví, jimiž je Véna vedl,
trhalo jejich šaty, větve do nich bily. Pan
Zelenka byl již celý zoufalý, paní Zelenková
vzdychala žalostně a děti každou chvíli se daly
do pláče. Šli již čtyři hodiny a ještě na hrad
nepřicházeli.
Véna statně kráčel kupředu. Náhle se obrátil a
povídá: „Milostpane, bude bouřka!“
Celá rodina zasténala...
Véna šel klidně dále, spokojeně se usmívaje,
vida, jaký dojem jeho slova na rodinu páně
Zelenkovu udělala. Za chvíli se opět obrátil a
pravil: „Milostpane, loni tady zabil hrom dva
lidi!“
To již bylo přespříliš. Paní Zelenková a děti se
s pláčem obrátily k panu Zelenkovi, který v
němém ustrnutí se díval k obloze, jestli se snad
již na ně nespouští blesk, aby je také zahubil a
vyčítaly mu, že svou šetrností je zavádí do
neštěstí.
Véna se usmál a řekl znalecky: „No, tak zlé to
nebude, každého člověka taky hrom nezabije!“
Zamlčel se a pak prohodil: „Ostatně jsme u
zřícenin!“
Všichni se rozhlíželi, ale neviděli nic, než
spoustu rozházeného kamení.
Pan Zelenka postavil mladší hochy, které byl
nesl na ruce, poněvadž již únavou klesali na
zem. Pak se s přísnou tváří obrátil k Vénovi:
„To jest, Véno, ten hrad?“
„To se ví, že jest, ale nekoukejte tak dlouho a
zaplaťte mi, že jsem vás sem vedl!“
Pan Zelenka mu dával korunu.
„Co já a korunu? Táhnu vás za sebou čtyři hodiny
a za korunu? To tak!“
Při tom praštil holí do stromu, až všichni
odskočili; potom pokračoval, kroutě zuřivě
očima: „No, dobře, tedy vám uteču, jděte si, kam
chcete! Bude večer, přijde bouřka a všechny vás
to pobije!“ A zas udeřil do stromu, až větve
kolem lítaly.
Pan Zelenka se podíval na svoji poloumdlenou
plačící rodinu a třesoucím se hlasem pravil:
„Pane Venoušku, pro Boha vás prosím, doveďte nás
do Nyžborku. Neopouštějte nás. Tu máte pětku!“
Véna vzal pětku a zvolal: „Dyť jsem to věděl, že
jsou prachovej! Ale já ještě nejdu domů, já jdu
na paseku pro mladou sosnu, co mám přichystanou.
Voni mi ji pomohou nést. Já jim pomohu zas s
dítětem a dají mi ještě zlatku!“ a mávl znovu
holí.
Pan Zelenka mu mlčky dal zlatku a Véna vzal
jedno dítě do náručí a již šli.
Přišli na paseku. Véna vzal poraženou mladou
borovici a dal ji panu Zelenkovi na rameno, sám
nesl druhý konec a nyní šli již rychleji,
poněvadž cesta byla schůdnější.
Pan Zelenka se prohýbal pod borovicí, ale Véna
jej časem popohnal vypravováním o kostrách,
které se tu v křoví objevují, o pytlácích atd.
Vůbec mluvil velmi postrašně a činil tak děsivé
posunky, že se jeho posluchači časem dávali do
klusu.
Konečně vyšli z lesa.
Véna postavil děti na zem a obrátil se k panu
Zelenkovi se slovy: „Sundají tu borovici, vono
by to dělalo špatný voko, kdyby jich někdo
viděl!“
Pak vzal borovici sám a šel.
Když přišli k chalupě, vyšel ven dědeček a
prosil pana Zelenku, aby mu také něco dal, že
jest také chudák. Opět byl pan Zelenka o několik
šestáků lehčí. Galantní Véna vyprovodil pak
celou rodinu až k mostu, tam jim všem stiskl
ruku a důvěrně se s nimi rozloučil.
Hladova a ustrašena odebrala se Zelenkova rodina
do hostince, kdež byla poobědvala a nasytivši se
důkladně, zapila přestálé úzkosti a odebrala se
ihned na lože.
Spali však velmi špatně. Ve snu se jim stále
zjevoval Véna...
Ráno jeli zpět do Prahy. Doma si lehli všichni
do postelí a zavolali lékaře. Měli slabou
horečku. Když se uzdravili, prohlížel si pan
Zelenka popis nešťastného hradu a objevil, čeho
si byl dříve nepovšiml, že totiž ona knížka
pochází z roku 1842, kdy trosky byly ještě
zachované... Jestli!
Tak skončil výlet rodiny páně Zelenkovy. |
