Podivná událost

Ze vzpomínek policejního strážmistra

Strážmistr policejní stráže právě snažil se usnout na železné posteli v rohu místnosti, když do strážnice v pravém slova smyslu vpadl muž vyděšených zraků, oděný velmi ledabyle. Měl na sobě podvlékačky.

Strážmistr vyskočil. „Prosím, pane strážmistře, zlodějové!“

„Nekřičte tolik,“ dopaloval se strážmistr, „vzbudíte mně mužstvo!“

Tato poznámka měla za následek, že muž v podvlékačkách vzal na sebe ještě vyděšenější výraz a jal se vykládat rozčileně, jak má ženu, dvě děti, dva pokoje, předsíň, kloset, vodovod v kuchyni, vše pod jedním uzavřením. A potom má v bytu zloděje. Spí v jednom pokoji, ve druhém žena s dětmi, zloděj je zatím v kuchyni. On, jako otec rodiny, dbalý o svěřené mu životy jeho nejbližších, vyskočil oknem na ulici, neboť bydlí v přízemku, a běží sem na komisařství, aby byly učiněny náležité kroky.

Muž v podvlékačkách dal se do pláče. „Prosím, pane strážmistře, nezabijou mně zatím rodinu?“

Strážmistr pokrčil rameny: „To se všechno objeví a zjistí během času, nyní mně ale řekněte nacionále. Kdypak jste se narodil?“

„1870.“ - „Měsíc a den?“ - „30. dubna.“

Šlo to teď pěkně po pořádku, jak vyžadují předpisy zákona. Jedna otázka za druhou, přerývaná občas prosebnými hovory, jak má dva pokoje, ženu, předsíň, dvě děti, vodovod v kuchyni, kloset a teď ke všemu v bytu zloděje. Pak zase otázka za otázkou. Jak se jmenovali otec a matka. Jak matka za svobodna. Pak opět nesmělá otázka muže v podvlékačkách, kdy zakročí policejní stráž.

„Do toho se nepleťte. Jak se jmenuje vaše žena?“

„Marie.“ - „Nu, to je od vás hezké, a za svobodna?“ - „Drápalíkova.“ Pak už plačtivá prosba, co má dělat a jak to dopadne.

„Podle všeho si vás zde necháme.“

„Mne si zde chcete nechat, Kriste na nebi?“

„Rozhodně. Víte, co to znamená skákat v noci z bytu na ulici a běhat v podvlékačkách? Víte, nešťastníku, že jste se prohřešil proti policejním předpisům, dále proti mravopočestnosti a že si vás zde musíme nechat do rána, dokud nepřijde pan komisař, aby vám určil trest. To by mohl každý přijít v noci na komisařství jen tak, třebas jak ho pán bůh stvořil, milý příteli, a říct, že jsou zlodějové v bytu. Nicméně věc vyšetřím, abych spravedlnosti učinil zadost. Hleďte, milý příteli! Podobný případ stal se nám minulého roku. Byl to ale planý poplach, pak byl ten muž ještě od-souzen pro klamání úřadů. Řídím se zásadou nejednat nikdy ukvapeně, milý příteli. Máte-li skutečně zloděje v bytu, tu buďte ubezpečen, že policie učiní zajisté případné kroky, aby zjistila zloděje a přičinila se o jich zatčení. Nachází-li se však vaše žena a dítky v nebezpečí života, jak soudíte, chápete dobře, co by vás stihlo, kdyby snad zlodějové vašim dětem ublížili. Byl byste potrestán s celou přísností zákona pro opomenutí povinné péče otcovské. Nebyly to snad jen halucinace? Vypravujte mně to ještě jednou...“

Jal se to tedy vypravovat zbledlý strachy, při čemž si strážmistr dělal poznámky.

„Mohl by to být přelud,“ pravil konečně, kroutě si vousy, „prozatím vás si zde necháme a pošlu věc vyšetřit.“

Za minutu bědoval muž v podvlékačkách v separaci ...

* * *

Toto jsem převzal z vypravování jednoho policejního strážmistra, který je ukončil slovy:

„A víte, pánové, jak to podivně dopadlo? Muž ten doopravdy nelhal. Než jsme tam přišli, zabili mu ženu, děti, dokonce i domovníka z domu a vykradli, co se dalo. Ráno jsme mu dali deset korun pokuty za to, že se v podvlékačkách objevil na ulici ... Zdali si je odseděl, nevím - -“