POESIE SOCIÁLNÍ |
|
|
|
|
|
Poesie sociální a literatura sociální. Obě jsou ještě více zachmuřenější, ponuřejší, mají větší dávku sentimentality v sobě než předcházející výrobky mladých literátů.
Ta kola hučí v továrně, A ve všech těch básních ve verších i próze, ve všech těch románech a povídkách předvádí se čtenářům ubohé postavy, které jsou utlačovány a které bez naděje potácejí se tíživým je ovzduším. Jest to literatura řemeslně vyráběná, kde autoři neuvádějí, jakou cestou se lid má brát, nýbrž stěžují si prostě, jak ten lid úpí. Slovo „úpěti“ nachází se na každé stránce povídky, v každém verši. Úpí dělník, dělnice i děti těch Úpicích rodičů. Básníci jim nepomáhají. Padají i s nimi do bahna. Čtenářům předvádějí neutěšené obzory. Tu a tam objevují se ranní červánky, bez kterých sociální poeta se neobejde. Tovární komíny, obetkané krvavými růžemi. Obloha rudá a v dálce prší na davy dělníků, kteří sklíčeni táhnou proudy do továren. Sklíčené davy jsou parádními kousky v sociální literatuře. Někde se slibuje pomsta, ale nikde nevykoná. Časem dá takový poeta střílet do stávkujících a pro formu udeří kamenem důstojníka do hlavy. Slíbená pomsta se neprovede. Stávkující jsou v poutech odváděni. To je jeden druh. Jiný píše, jak továrník svedl dělnici a vykopl ji ze dveří. Dělnice přirozeně pláče a zatíná pěstě. Kdesi se ukazují parádní červánky. Slibuje pomstu a skáče do rybníka, a je-li to v cukrovaru, do nějaké jámy s vodou. Jiný básník čeká, až dělnice, zhrzená a svedená synem továrníka, který se směje cynicky, slehne. Nemluvně bývá obyčejně mužského pohlaví. Ona uškrtí nemluvně, místo aby uškrtila syna továrníka, a dá se postavit před soud. Tento děj je oblíbený v kusech divadelních, sociálních. A dál záleží na básníkovi. Buď dá svedenou škrtitelku porotou odsoudit, nebo nedá. Záleží to na individualitě, jestli totiž básník za dětství trhal mouchám nohy nebo ne. Pakli jest citlivý, osvobodí obžalovanou, která s pláčem opouští jeviště. Jiné oblíbené téma básní sociálních je: Horník kope uhlí, a kus uhlí se na něho utrhne. Než vypustí duši, vzpomene si na svou ženu. Tím báseň končí. Nemluví se v ní nic o tom, že třeba dát konečně jednou něco na pamětnou vysávačům proletariátu. Ten proletariát v básních jest vskutku jen loutkou nejen v rukou básníka, ale i v rukou kapitalistů, o kterém píše básník. Proletariát vzdychá, proletáři chodí v továrnách se smutnými úsměvy.
Smutné úsměvy! A smutné povídání.
Povídají, si dělníci o tom, jak to uhlí studí a sype se na jejich hlavy a jak venku v zámku zaměstnavatel hoduje v zeleni stromů. Ale jít ven do té zeleně a vzít si, co jim patří a co jim vzali hodující, o tom básníci nezpívají.
Básníci čekají a s nimi dělnictvo a čtenáři. Sociální literatura má mluvit do duší těch, o kterých se zpívá. A mluví jim o samém čekání. Čeká se na rudé ráno.
A vyjde těch básní druhé vydání a zas:
Stále se opakuje ta ukolébavka. Připadá mi to jako: „Spi, děťátko, spi, zavři očka svy, pánbůh bude s tebou spáti, andělíček kolébati, spi, dětátko, spi.“ V básních sociálních odevzdávají básníci lid do rukou velkého rána a zastupují v tom kolébání andělíčky.
V básních sociálních jest mnoho únavy, která
bloudí verši. Mnoho snů vysnili sociální poeti.
Lidé chodí po ulicích hladoví a skřípou zuby, ale nemají odvahy, aby si vzali kus chleba. Proč? Básníci si toho nepřejou. Kdyby se všichni lidé najedli, neměl by takový básník o čem psát. Vychází ze stanoviska, že slovo „přejedený“ nebo „najedený“ se do básní nehodí. Jinak jsou sami odevzdáni do osudu lidu, o kterém básní.
Sociální básníci sami nevědí, co chtí.
Jest to kolo, které začíná smutkem a ze smutku se točí.
Zpívá básník, který nakonec o sobě pěje, že je:
Zpívá chudým rytmem své písně, poněvadž by se jinak nevešly do chudých prostorů chat. Zpívá své písně rytmem bolným, jako je tíha života těch, o kterých pěje. Samá tíha života, samé slze, samé fňukání, a to se nejvíce čte mezi dělnictvem. Vychovávají se tou literaturou plačtivé baby, jejichž jedinou potěchou je vzpomínka, slabá naděje, že kdysi, jednou za čas, přijde nějaké nové ráno. Zatím jejich ženy dle vlastních slov básníků „dávají světu nové otroky ...“ Kdy konečně jednou uslyšíme pět bez frází, kdy konečně přečteme si sociální povídku bez věčně se opakujícího fňukání a uvidíme hrát na našich jevištích pořádný kus sociální, kus vítězné revolty, píseň odboje, hymnu vítězného proletariátu, a ne to, čemu se musí člověk smát, jako té sociální básni v ubohém májovém listě sociálních demokratů: „Sen padlého osmačtyřicátníka, kterému se zdá o všeobecném právu hlasovacím! ...“ |
 |