|
Jsem si toho vědom, že jakmile
rakouský c. k. státní zástupce přečte nadpis
této mé pohádky, svraští přísně čelo a řekne:
- To slovo „pořádného“ bych vlastně měl
zkonfiskovat, poněvadž se tím v lidu
Rakousko-Uherska vzbuzuje víra, že by mohli být
na světě nepořádní ministři. Ale zkonfiskuji-li
to, bude z toho interpelace, budou se ptát c. k.
ministra, zdali je to urážka říci o ministrovi,
že je pořádný...
Vím, chápu, že to je příležitost svůdná, ale nic
naplat. Pan státní zástupce může chránit nejvýš
rakouské ministry, ale nikoho více. A mé
vypravování nehraje se v Rakousku, nehraje se
vůbec v žádné zemi známé, týká se říše bájí,
proto jsem mu dal také název pohádka.
Ale abych tedy začal vypravovat. Byl jednou
jeden král a ten měl ministra, člověka
poctivého, pořádného, ale že by byl nějakým
světlem světa, dosud o něm ještě nikdo netvrdil.
Také se nelišil z počátku nijak ode všech svých
předchůdců. Radoval se neobyčejně z toho, že se
stal Excelencí, přijímal gratulace, pyšnil se a
byl šťasten.
Ale netrvalo to ani měsíc a sekční přednostové,
kteří chodili Jeho excelenci referovat,
vypravovali si neuvěřitelné věci. Pan ministr
podávané mu zprávy sotva poslouchá, sedí celé
hodiny u psacího stolu a dívá se zamyšleně do
dáli. Přitom že je stále podivnější a
podivnější.
Co se pozorovalo v úřadě, neušlo ani rodině páně
ministrově. Ale na všechny otázky, co mu je,
zdali je churav, má-li nějakou starost,
odpovídal vyhýbavě, nebo neodpovídal vůbec. Až
jednoho dne, kdy byl veselejší nežli kdykoliv
jindy, když vycházel po snídani z jídelny,
pronesl pro Její Excelenci hrůzyplné slovo:
„Jdu dnes dopoledne ke králi, podal jsem žádost
za propuštěnou.“
Paní ministrová omdlela zlostí. A než se
vzpamatovala, byl pan ministr již pryč z domova
a u krále.
„Pane králi,“ pravil, „prosím abych byl z
důležitých důvodů zproštěn úřadu ministra.“
„Člověče,“ pravil král, „zbláznil jsi se? Cožpak
jsi někdy slyšel, aby někdo podával demisi beze
všeho důvodu?“
„Nečiním to bez důvodu, pane králi, jenom
prosím, abych Ti nemusil ten důvod sdělit. Bylo
by mi to příliš za těžko, ba styděl bych se.“
„Prosím tě,“ tázal se král, „co jsi to vlastně
provedl? Poroučím ti, abys mi své důvody řekl a
to okamžitě.“
„Dobře, pane králi,“ řekl ministr stísněně,
„poroučíš-li to, musím to říci.“ A tichým hlasem
dodal: „Prosím, abych byl zproštěn úřadu
ministra, poněvadž jsem úplně neschopen ho
zastávat.“ Pak sklonil hlavu a pokorně čekal na
hromobití, které se snese na jeho hlavu.
Ale když konečně pozvedl oči, poněvadž král
mlčel, spatřil ke svému úžasu, že se král směje,
jako se ještě nikdy nesmál. Ministr díval se na
něho s největším podivením. „Jsem tedy
propuštěn, pane králi?“ tázal se nesměle.
„Tebe, tebe, že bych měl propustit?“ pravil
král. „Protože jsi neschopen ke svému úřadu?
Člověče, to bych musil propustit skoro všecky
své úředníky, co jich mám. A co se týče
ministrů, víš-li pak, že ty jsi vůbec první
pořádný ministr, kterého jsem kdy měl? A víš
proč? Byl jsi upřímný. Dobrá, budu jím tedy
také. Co se pamatuji, neměl jsem ještě vůbec
schopného ministra. Ale žádný se k tomu
nepřizná, ačkoliv to věděl nejen on sám, nýbrž i
celé království. A teď ty přijdeš a žádáš proto
za propuštěnou. Ctí tě to a já mám radost. Jsi
prvním pořádným ministrem, kterého mám. Každý
jiný zakrýval svou neschopnost neuvěřitelnou
spoustou řečí a frází a hleděl, aby vládl co
nejdéle. Kdežto ty! A takový klenot bych si měl
nechat ujít? Ani mne nenapadne! Ty zůstaneš
ministrem, můj drahý, zůstaneš a budeš sloužit
dál, do roztrhání ! Rozumíš?“
A ministr musil poslechnout.
Když odpoledníky přinesly zprávu, že demise páně
ministrova nebude přijata, paní ministrová si
hluboce oddychla a dala rozkaz, aby na večer
připravili Jeho Excelenci jídla, která
nejraději.
Ale to všecko neúčinkovalo. Pan ministr byl
zamyšlenější a smutnější nežli kdy před tím.
Také nebylo divu. Celá otázka jeho ministerstva
počala před ním vyrůstat do neslýchaných rozměrů
v otázku svědomí. Pan ministr počal totiž
uvažovat takto: Jestliže podám ještě jednou
demisi, je to podle výroku samého krále pokus
připravit zemi o prvního pořádného ministra,
kterého měla a takový pokus je vlastně zradou,
ba velezradou. Ale nepodám-li demisi, ačkoliv
vím, že jsem k ministerskému úřadu neschopen,
nu, není-li tohle velezrada, pak ať mne na mou
duši vezme čert! Dopouštím se tedy velezrady, ať
dělám, co dělám. A to je k zoufání. Jedním
slovem patřím do kriminálu a zatím sedím tady,
dávám si dělat komplimenty, lidé mi říkají
Excelence, mně, velezrádci! A nevím, co si
počít.
Její Excelence počítala na to, že když král
nepřijal demisi jejího chotě, může počítat na
plnou ministerskou pensi a snad i zvláštní
hmotné uznání pana krále. Ale když pan ministr
začal znova jí vykládat své pochybnosti a
rozpaky, pokoušela se o ni mrtvice.
Jako si nevěděl rady její muž, tak byla se svou
moudrostí v koncích také ona. Co dělat? Konečně
jí napadlo: K čemu vlastně jsou na světě
psychiatři? A tahle myšlenka ji zachránila. Ano,
psychiatři musí pomoci. Podle všeho není její
muž normální! Chudák! Utrpěl z těžkých starostí
vládních duševní poruchu! Pak byla zachráněna
ministerská pense, zajištěna vděčnost pana
krále, slovem vše!
A tak bylo svoláno konsilium prvních psychiatrů
říše. Její Excelence napjatě čekala, co se bude
dít a jak věc dopadne. Dopadla dobře.
„Není tedy opravdu normální?“ tázala se.
Lékaři pokrčili rameny. „Jako člověk mohl by a
musil by být považován za normálního, Excelence.
Ale jako ministr je skutečně nenormální.“
„A je to prokázáno?“
„Jak by nebylo? Cožpak již byl někdy na světě
sebehloupější ministr, který by se považoval za
neschopna ke svému úřadu?“ odpověděli lékaři
jednohlasně.
Pan ministr skončil tedy v blázinci. Tak
tragický osud stihl prvního pořádného ministra v
království za sedmi horami a sedmi řekami. |
