(Pracovna nebožtíka Bedřicha
Fleischnera, který se dal spálit v Gothě. Vedle
psacího stolu podstavec z černého mramoru a na
něm popelnice s popelem nebožtíka, ozdobená
stuhou s nápisem: „Poslední sbohem od tvé
manželky Marie.“ V křesle před urnou sedí vdova.
Na klíně má šest kapesníků, kterých postupně
používá dílem na nos, dílem na slzy. Přichází
služka a podává nějakou vizitku.)
Nešťastná paní Marie Fleischnerová, vdova: „Nu
konečně, ať pan Zikán vejde.“
Pan Zikán (je černě oděn, vchází s tragickým
vzezřením): „Rukulíbám, milostivá paní. Ani tomu
nemohu věřit. Ubohý Bedřich, nejlepší můj
kamarád. Odešel, odkud není návratu. To je tedy
jeho popelnice? Smím se tázati, co to stálo? Osm
set korun? Ubohý Bedřich, když si vzpomenu, že
tadyhle za tím psacím stolem ještě nedávno
sedával. Ale račte se vzmužit, to je hrozné.
Taková malá nádoba, hrníček, a to je všechno
přítel Bedřich. Neplačte, milostivá paní,
přítomnost jeho, abych tak řekl, zbytků, budiž
vám útěchou ve vašem těžkém bolu. To je hrozné,
vzpamatujte se a neplačte.“ (Líbá jí ruku.)
„Pokud mne se týče, vynaložím vše, abych...“
(odmlčí se).
Paní Fleischnerová: „Jak to, abych?“
Pan Zikán: „Nu abych, milostivá paní. Můj
zármutek jest příliš velký, takže nedovedu se
vyjádřit. Myšlenky se mně pletou, míchají,
unikají. Tedy to stálo osm set korun? Nu jakáž
pomoc, zaživa leckdys utratil víc. Můj ubohý
přítel! (Posadí se do křesla a rozhlíží se
kolem.) Vypadá to zde jako chrámek. Obklopeny
jsou jeho tělesné pozůstatky všemi milými mu
památkami. Tamhle fotografie baletky de Mono,
tamhle pak ...“
Vdova: „Mýlíte se, to je přece fotografie jeho
jedné v květu mládí zemřelé sestřenice.“
Přítel nebožtíkův: „Milostivá paní, připouštím,
že jsem se mýlil, možná, že zde žvaním ze
zoufalství nad ztrátou přítele. My jsme spolu
sedávali velice často v divadle. On měl smysl
pro krásu. I šantány měl rád. Jakpak se
jmenovala ta žába? Tuším, že Gráfnerová. To byl
rok ženat. Což jste na to nepřišla? Ze to není
možné, že to byl takový řádný manžel? Milostivá
paní, já ho znal dobře. Přišel kupříkladu ke
mně, když vy jste byla na venkově, a povídá:
‚Konečně . . .’; nevím vlastně, jak to už řekl,
ale on všechno dělal jen z uměleckého
stanoviska. Jeli jsme tedy do Drážďan. Hned si
vzpomenu, jak se to děvče jmenovalo. Už to vím,
Gréta Wágnerová. Milostivá paní, kdykoliv se
opil, vždycky o ní blouznil. Říkal, že je to
nejhezčí holka, kterou kdy viděl. Že to není
možné a že kdybych to nebyl já, že byste si
zakázala podobný způsob pomluv? To nejsou
pomluvy. Vy ani nevíte, jaký to byl opilec. Já
ho znal dvanáct let, my jsme byli nejlepšími
přáteli. Já ho kolikrát za vaší nepřítomnosti
zachránil, aby neupadl do morálního bahna, ve
kterém se utápěl až po krk. Když ho to chytlo,
zde je má ruka, milostivá paní, že vyváděl
takové věci, že sám sobě se zhnusil i svému
celému okolí; že vám nemám tak tisknout ruku?
Milostivá paní, jsem vaším jediným přítelem,
upřímně mohu vám svěřit všechno. Ubohý přítel!
Zde je tedy tvá popelnice, nečekal jsem, tak
brzo že odejdeš od nás navždy, ale pravda je jen
jedna, milostivá paní. (Líbá jí ruku.) Vy
potřebujete ve své opuštěnosti někoho, kdo by
vás těšil. A kdo to může být než já, který po
celá ta léta vašeho manželství byl u vás skoro
denně. Zde v tomto křesle jsem sedával a četl
noviny, přicházel jsem sem jako domů. Jednou tak
přijdu, a pak jsem ale vyčinil také Bedřichovi.
Mít na klíně panskou, to přece nepotřeboval
dělat. Bylo to od něho darebáctví, vy tak
hezounká (líbá jí ruku), taková roztomilá, ne,
to mne tak zamrzelo. Kdyby se byl podíval do
vašich očí a pomyslil si, jakou bolest by
způsobil své hezké paní, rozkošnému diblíkovi.
Ne, milostivá paní, jsem příliš rozechvěn, vaše
krásné takové milé hnědé oči, milostivá paní, on
hrál také v karty. Tenkrát, když říkal, že musí
jeti na kongres pro uměleckou výchovu, sotva
vyšel ven z bytu, dostal žízeň. Pak se napil a
šel hrát v karty. Prohrál tenkrát hezké peníze a
zbytek utratil zas jinak, holčičky, šampaňské,
to známe. Ne, nebyl vás hoden, klamal vás docela
způsobem nešlechetným. Ubohý Bedřich,
připouštím, že měl dobré srdce, ale že byl slabé
povahy. Nedovedl se opanovat, můj
nezapomenutelný přítel. Byl trochu, abych tak
řekl, zhýralcem. Jsem rád, že to neprasklo za
jeho života. Byl by z toho rozvod, tragédie
manželského rozvratu. Já bych to nepřežil, vidět
vás trpět, když vás jsem hned od prvního
okamžiku. . . Ne, nemohu dál mluvit, vím, že se
to nehodí v místnosti, kde jest popel nám tak
drahého nebožtíka.“
Paní Marie Fleischnerová: „Myslíte, že se tento
pokoj nehodí pro uschování urny mého chotě?
Pravda, přichází sem mnoho lidí, bývám zde též
nejraději, poněvadž jest to pokoj rohový a z
obou stran jest vyhlídka na ulici. Dá se tomu
však lehce pomoci ...“ (Zazvoní na služku. Když
služka vejde:) „Agnes, odneste urnu i s
podstavcem do zadního pokoje, který je prázdný.“
(K panu Zikánovi:) „Tam bude v úplném klidu,
ubohý Bedřich.“
(Agnes odnáší popel z pana Bedřicha
Fleischnera.)
Paní M. Fleischnerová: „Tak, teď jest to všechno
v pořádku. Kde jste skončil? Tuším, že jste
mluvil něco o prvním okamžiku.“
Pan Zikán: „Ano, od prvního okamžiku, když jsem
vás spatřil, když ubohý Bedřich vám mne
představil, tu jsem se do vás zamiloval...“
Následuje ticho, pak nešťastná vdova zazvoní na
služku Agnes, a když ta přijde, praví k ní
slavnostním hlasem:
„Agnes, odneste popelnici ze zadního pokoje na
půdu a dejte ji do té bedny od margarínu.“ |