😥Pokušení pátera Bruno Čubrdy

Páter Bruno Čubrda, kazatel řádu Dominikánů a duchovní rádce křesťanských sociálek, cítil potřebu odpočinouti si na dva měsíce ode všeho ruchu, a někde v zátiší mezi lesy nemysliti na nic jiného než na milého pánaboha a rozjímati o neskonalé jeho milosti a moudrosti.

Kdyby žil páter Bruno Čubrda před několika stoletími, byl by prostě přijal požehnání svého převora, vzal by hůl, šel do hvozdů a někde v pustině byl by se stal poustevníkem a živil se celou letní sezonu jahodami a jinými lesními plodinami. Může být, že by si též byl ochočil medvěda a na podzim by se s ním vrátil do kláštera, jako jeden ze šestnácti sv. Benediktů. Potom by chodili do kláštera poutníci, klášter by prosperoval kvůli novému světci. Může též být, že by byl ochočil a pokřtil laň, které by se potom objevilo na čele svaté znamení, jako to učinil sv. Valentin z Tivery.

Uvážíme-li však, že páter Bruno objevil se v době, kdy v dominikánském klášteře používali psacích strojů, kde kancelář, vedoucí rozsáhlé hospodářství kláštera, byla oddělena od kláštera a nalézala se v jiné ulici jako kterákoliv z kancelářských místností obchodních firem, kde sedí za psacími stroji slečny, nesmíme se divit, že páter Bruno hledal svou lesní samotu pomocí inzerátu v novinách.

Nežli se k tomu odhodlal, jeho ušlechtilá duše dlouho kolísala, on se svěřil páterovi provizorovi, jsa na pochybách, zdali se sluší řádovému knězi sáhnouti k tak světskému prostředku.

Páter provizor, který inzeroval v Hospodářských listech i jinde pokrutiny a výpalky z dvorů klášterních, usmál se této starostlivosti pátera Bruna a vymluvil mu to.

Páter Bruno tedy velice pečlivě, aby nenarazil před svým svědomím, sestavil inzerát takový, aby nikdo nemohl míti ani stínu podezření, že by se za ním skrývalo cosi podobného, nedopouštěj bože, vyražení z kopýtka.
Kdo se zajímal o inzeráty v rubrice „letní byty“, přečetl si:

Letní pobyt
na dva měsíce hledá starší kněz řádu
Dominikánského, v lesnaté krajině,
v zátiší, nebo na samotě. Silná strava
a mléko podmínkou! Vyžaduje, aby
byl obklopen jedině staršími osobami!
Zn. „Cena - 1607“ do adm. t. l.

Když uviděl páter Bruno svůj inzerát otištěný v novinách, napadlo mu, že přece snad provedl nějakou světskou zábavu, i šel opět k páteru provizorovi, aby uspokojil své svědomí.

„Příteli,“ řekl k němu páter provizor, „nelámejte si tím tolik hlavy. Váš inzerát jest pln prostosrdečnosti. Dokonce jste si i trochu zalhal. Je vám ještě daleko do padesátky a vy tam v inzerátu uveřejňujete, že jste starší kněz. Vůbec se kvůli tomu netrapte. Náš převor jezdí do poděbradských lázní a páterovi Augustinovi předepsal lékař kvůli tloušťce velociped. Právě jsme včera obdrželi telegram, že byl tam někde nahoře na česko-saské hranici zadržen jako pašerák.“

Páter Bruno se upokojil a za tři dny poslal si do administrace pro nabídky.

Nedošlo jich mnoho. Některé nabídky dokonce přímo útočily na jeho nevinnost, jak on předpokládal, když četl:

„Důstojný pane!
Jsem 40letá zachovalá vdova a zdědila jsem po svém strýci v Dolním Sepouchově bývalou myslivnu v lesích mezi Nižborkem, kde vedu malé hospodářství, obsahující dvě krávy, podávající dosti mléka a jinou drůbež. Jsem čistotná a při posledním sčítání lidu, kdy na okrese všechno to vstupovalo do té druhé, zůstala jsem při ní, kromě toho jsem bezdětná, takže u mne je úplný klid a samota. Počítám za byt měsíčně 200 Korun a celé zaopatření denně 40 Korun, mléko zvlášť, při čemž je úklid při tom, a pokoj má vyhlídku do lesa, ve kterém rostou houby.

V dokonalé úctě Vlasta Pittnerová, Tužická myslivna, p. p. Nižbork.

(Za peřiny 15 K týdně zvlášť, nedaleko potok a koupací vana v místě.)“

Páter Bruno, když přečetl tuto nabídku, si vzdychl, pomysliv si něco o úkladech ďábelských, na které vždy upozorňoval ve svých kázáních. Potom vzal druhou nabídku, která byla psána na fialovém papíře a voněla orchidejí:

„Veledůstojný pane!
Za souhlasu svého strýce, který si před několika lety vystavěl vilu v lese u Záblatí, dovoluji si Vám nabídnouti pohostinství v našem domě, který zajisté vyhoví všem podmínkám, kladeným ve Vašem ct. Inzerátě. Byla jsem po několik let ekonomkou J. M. biskupa Patejdla ve Štýrském Hradci, kdež jsem v kněžských kruzích velice dobře známou. Jest mě teprve 30 let a na důkaz toho přikládám svou fotografii. Pokud se týká vzájemného dohodnutí se, přijeďte k nám a domluvíme se. Zaručuji Vám nejpečlivější ošetření v našem idylickém zákoutí.

Zůstávám prozatím v dokonalé úctě Eliška Švengenhartová, soukromnice, Záblatí pod Libštátem.

N. B. V Třebechovicích se musí přesedat.“

Páter Bruno se podíval na přiloženou fotografii a pln mravního rozhořčení vytáhl z kapsy kleriky velký modrý kapesník a vyplivl se do něho, poněvadž v klášteře dominikánů bylo zakázáno plivat na podlahu.

Další nabídky byly méně choulostivého rázu. Týkalo se to lesních samot a zejména určitého zátiší ve Vysokém Jedouchově, kde osmdesátiletá stařenka, majitelka samoty, dala si napsat svou osmnáctiletou pravnučkou nabídku, že u nich je veselo a že ona chodí ještě každý den půl míle k sv. přijímání. Osmnáctiletá pravnučka vzbudila přirozený odpor v páterovi Brunovi.

Naproti tomu potěšila ho velice nabídka inženýra Babenberga, který se rozepsal, že může nabídnout naprostou samotu staršímu knězi, se silnou stravou mlékem, kde bude obklopen z jedné strany řekou lesnatými stráněmi, z druhé strany mohutným lesem, z třetí strany zalesněnými stráněmi a ze čtvrté strany hvozdy na horách. Kromě toho psal pan inženýr, že vila jest dědictvím po jeho otcích, kteří vždy Inuli k pravé víře, a že kolem sebe najde jenom společnost starších lidí. Inženýr Babenberg zmiňuje se dále ve své nabídce, že dámská společnost jest naprosto vyloučena, podmínky že sdělí ústně, až přijede pan interesent na místo, ovšem s tou podmínkou, když reflektuje na podmínky. Přiložena byla též adresa: „Ing. Babenberg, Jasená u Čechtic.“

Srovnávaje všechny nabídky, kromě těch, které již předtím roztrhal páter Bruno pln mravního rozhořčení, dospívá k názoru, že před důležitým krokem rozhodnutí je nutno předložiti přijatelné nabídky k posouzení páteru provizorovi.

Páter provizor jako obyčejně, jsa přetížen obchodními spekulacemi, odbyl celou věc velice krátce:

„Milý příteli Bruno,“ řekl zcela vážně.

„Kdybych já byl na vašem místě, tak bych se přistěhoval k osmnáctileté pravnučce. Poněvadž však vy jste z jiného světa, stěhujte se k inženýrovi Babenbergovi.“

Páter Bruno Čubrda uposlechl a odjel do Jasené u Čechtic.

Objevil, že opravdu je to ideální samota, k nejbližší železniční stanici půl třetí hodiny cesty a k autobusovému spojení 3 hodiny.

Inženýrovi Babenbergovi bylo 70 let, jeho manželce 65 a služce 55 let.

Pak tam měli ještě asi sedmnáctiletého výrostka, který se staral o 2 krávy a hospodářství.

Mile potěšila páterá Bruna domácí kaple. Všichni byli již na první pohled zvyklí na ticho, které přerušovali jen hlasitou modlitbou v domě a stará služka nábožnou písní.

Inženýr Babenberg zaměstnával se botanikou, zejména věnoval svou pozornost planým růžím. On také objevil neznámý druh šípků, který pečlivě popsal a pojmenoval „rosa Babenbergry“.

Byl na své stáří ještě velice čilý, prolézal okolní stráně, hledaje nové druhy šípků a srovnávaje je s planými růžemi Krkonoš, Sudet, Karpat, Tater, Balkánu, Alp a Harců. Zbývalo mu ještě vždycky dosti času k tomu, aby vytahal výrostka od krav za uši, nebo aby ho přetáhl holí přes záda, poněvadž výrostek chodil vždy v neděli do vzdálené vesnice a vracel se odtamtud vždy s novou odrhovačkou, a dokonce byl tak drzý, že si někdy zakouřil.

Paní inženýrová byla tichá stará paní, která zabývala se ručními pracemi a nikdy neopomenula ráno vykonat velkou pobožnost v domácí kapli a opakovati nečíslněkrát za sebou na kolenou:

„Pane, račiž mne toho dne bez hříchu zachovati, ať před tebou nezhřeším a celý den strávím ku slávě jména tvého.“

Při háčkování přemýšlela o nebeské slávě a večer, když bylo po práci a po večeři, čítala výrostkovi a staré služce z Životů svatých a světic Božích. Některé životopisy se jí obzvláště líbily, jako o sv. Rolandu, který zanechal kdysi služby boží, zato pak trval na hostině. Když přišel domů, tu nemohl usnouti a napadly mu tyto otázky:

„Kde jsou ty hody, které jsme právě slavili? Všecko pominulo a co mně z toho zbylo? Celý se třesu, mám přeplněný žaludek a obtížené svědomí. Jak by se mně vedlo, kdybych se nyní musil dostaviti před soudnou stolici boží?“

I vzchopil se z lože svého a odebral se do kláštera dominikánského, kde se kál, hříchy své oplakal, napravil a svatě umřel.

Paní inženýrová byla vždy tím koncem dojata až k slzám, zatímco výrostek a stará služka klímali na lavici.

Staré paní se zdálo, že povídka o sv. Rolandovi se právě hodí na výrostka, poněvadž ten také se přecpával, každou chvíli chodil si ukrajovat krajíc chleba a dle všech známek nemyslil na milého pánaboha.

Nejhorší to bylo, když byly buchty. To se jeho hříšné tělo tak nacpalo a nafouklo, že ho násilím museli hnáti do domácí kaple, aby, nežli pukne, usmířil se s pánembohem.

Potom výrostek nabyl zkušenosti, že když se před jídlem pomodlí, tak stará paní mu nic neřekne, kdyby jí snědl toho bůhvíco, a proto, když si mazal tlustě sádlo na chleba, nijak se s tím před starou paní neskrýval, ale zato modlil se přitom hlasitě:

„Pane Bože, otče nebeský, požehnej nám těchto darů, které z tvé štědrosti přijímati budeme.“

Odcházeje s krajícem na dvůr, vždycky se přitom potměšile usmál.

Posílali ho nyní každého čtvrt roku do Čechtic k zpovědi a sv. přijímání, přičemž dostával od obou starých manželů po pětikoruně.

Takovým způsobem se naučil kouřit a pít kořalku z těchto nepatrných příjmů...

Byla by to skvělá náhoda, kdyby se někde objevil konec této povídky nebo původní Haškův rukopis!