Popel kanárka Maníka

Humoreska

Stávalo se jednou za týden, že obdržel jsem malé růžové psaníčko, ve kterém hemžily se předně pravopisné chyby a za druhé věty: „Přijďte tedy určitě k nám v sobotu o páté hodině na sklenici čaje.“

Toto psaní psala padesátiletá slečna Pešlova, která viděla ve mně vzor mladého pořádného člověka a pak jakéhosi blízkého příbuzného, ačkoli si dosud marně lámu hlavu definicí tohoto příbuzenství.

U slečny Pešlovy jsem synovcem, což dosvědčuje titul každého psaní: „Milý synovče“; zkoumám-li však blíže rodokmen, seznávám, že můj vzdálený strýc vzal si na počátku minulého století sestřenici dědečka tety slečny Pešlovy.

Na základě těchto vlastností objevoval jsem se každé soboty u slečny Pešlovy přesně o páté hodině.

Byla to dobrá stará panna, která asi po třicáté vypravovala mně osudy svého rodu, jehož posledním přímým potomkem jest ona, a na jejíž bedra uložena jsou břemena, býti domácí dvou pražských hezkých domů.

Vypravovala mi též často historii své lásky, která skončila smrtí jejího snoubence, a pro ni tím, že se nevdala.

Také mi často vyprávěla o osudech svých žlutých kanárků, což mně činilo vždy velké potěšení, neboť vždy svou řeč o kanárech skončila tím, že mne vedla do salónu, kde ve starodávné kredenci byla porculánová miska jako na popel od doutníků, a v té misce byl uložen zaprášený popel praotce švitořivých kanárů staré slečny.

Popel kanárka Maníka, který před patnácti léty opustil tento svět, totiž velkou, zeleně pobronzovanou klec, která po jeho odchodu byla přebarvena načerno, a jehož tělíčko bylo pak spáleno v plechové krabici v kamnech.

Toto místo, kde na bílé porculánové misce odpočíval popel kanárka Maníka, bylo slečně Pešlové tím, co starým Římanům místa, kde v urnách byl uložen popel jejich předků.

„Popel kanárka Maníka,“ povzdechla si vždy, když uzavírala skleněnou kredenci.

Za takových hovorů bývalo mně někdy trochu smutno. V jejím salónku voněla rezeda a stará panna, sedíc naproti mně na starém křesle, dala se do pláče.

Při těchto čajových večírkách bývalo přítomno pět osob. Slečna Pešlova, jedna její přítelkyně, vdova po nějakém radovi, a její dvě dcery, hezké blondýnky, a já.

Pil se čaj a kouřilo se. Totiž kouřila stará slečna a kouřil jsem já. Tento zvyk slečny Pešlovy, totiž kouřit - datoval se od doby, kdy měla známost se svým snoubencem, o čemž nám též vyprávěla celou historii, která skončila tím, že slečna obyčejně plakala.

Byli kdysi s nebožtíkem na výletě v Chuchli, a tam ponejprv jí ukroutil cigaretu. Zprvu mne tato historie též trochu dojala, ale konečně když jsem to slyšel už po třicáté, hleděl jsem to vždy zamluvit.

Po čaji podávala slečna likéry. Nevím, zdali i tento zvyk spadal svým původem do doby její nešťastné lásky.

Tak jsme každou sobotu sedávali v útulném salónku blíže kredence s popelem kanárka Maníka.

Hovor točil se stále kolem vzpomínek na stará, zašlá léta, na různé příhody, které udály se v době, kdy slečna Pešlova sedávala s paní radovou ještě ve škole, na příhody ze života jejích rodičů.

Někdy celý večer nemluvilo se o ničem jiném než o budoucnosti dcer paní radové, mezi kterými jsem sedával, hovoře tu k té, tu k oné, pronášeje různé vtipy, které se vždy neosvědčily.

Starší, která sedávala mně po pravé straně, jmenovala se Berta, mladší, po levé straně, Ola.

Obě mnoho nemluvily. Buď pokyvovaly při souhlasu, nebo vrtěly hlavou. Paní radová říkala, že jsou velmi dobře vychovány.

„Milý synovče,“ řekla jednou slečna Pešlova, když jsem přišel jako obyčejně v sobotu a čekal v salónu na společnost, „která ze slečen se vám líbí?“

„Myslím, že Berta,“ odpověděl jsem. Stará slečna smutně zavrtěla hlavou.

„Berta, milý synovče,“ pravila s povzdechem, „má už ženicha.“

„Co na tom,“ odvětil jsem klidně, „já na nic nemyslím.“

„Ola jest rozhodně hezčí,“ mluvila dále slečna Pešlova, „hezčí a hodnější, milý synovče, a pak ...“ Stará slečna se zamlčela „ ... a pak, nemá ještě ženicha.“

Podívala se pátravě na mne a pak pokračovala:

„Víte dobře, milý synovče, že nemám žádných jiných blízkých příbuzných než vás. Paní radová jest mou přítelkyní, ráda bych vás viděla šťastným. Ola jest velmi hodné děvče. A vy jste jediný můj blízký příbuzný,“ dodala významně.

Tu noc zjevovala se mně stará slečna v podobě staré, kulhavé Vonáskové, která u nás na vsi sváděla mladé lidi k manželskému přístavu.

Příští týden přibyl do naší společnosti nový člen. Byl to snoubenec slečny Berty, nesmělý magistrátní úředník, ještě velmi mladý, který se k Bertě hodil, poněvadž byl velmi málomluvný.

Očekával jsem, že stará slečna obeznámí nového člena naší společnosti se všemi svými upomínkami na léta minulá.

A stalo se. Když slečna Pešlova vzpomněla, slzíc, svého snoubence a první jím ukroucené cigarety, kterou vykouřila v chuchelském lesíku, přešla na svou drahou památku, popel kanárka Maníka.

Šla do kredence, vyňala odtud bílou porculánovou misku s popelem Maníkovým, podobného tvaru jako miska, do které jsem utíral popel svých cigaret, a postavila ji na stůl.

Kouřil jsem cigarety a nevšímal si hrubě ničeho kolem sebe. Porovnával jsem v duchu Olu s Bertou.

„Dejte pozor,“ řekla ke mně tiše paní radová, „ať vám popel z cigarety nepadne na šat.“

Vztáhl jsem ruku a otřel popel o bílou porculánovou misku před sebou ...

A v témže okamžiku, kdy ještě žhavý popel smísil se s popelem na misce, ozval se salónem pronikavý výkřik a pak viděl jsem, jak stará slečna padá ve mdlobách ze židle.

Dopustil jsem se něčeho hrozného! Popel své cigarety smísil jsem s popelem kanárka Maníka, s tou drahou památkou slečny Pešlovy.

A pak jsem slyšel, že čtyři ženské hlasy v nejrůznějších stupnicích křičí na mne: „Ven, ven!“

*

Přítel, který mně toto vypravoval, odmlčel se. Byli jsme právě na Uhelném trhu.

„Tyto domy,“ řekl, ukazuje na dva, „byly by dnes moje, nebýti toho popela kanárka Maníka.“