|
Kdo cítí upřímně se zašlou
slávou panovnických rodů, ten nechť navštíví
Schöpenhausen v Německu. Je to bývalé knížectví.
Mělo hlavní město téhož jména a čtyři vesnice a
kousek lesa. Pak tam byl rybníček, jeden potok a
vrch.
Všechno ostatní byl dobytek, který se odtud
vyvážel, až to předposlední panovník přísně
zakázal. Tak se dobytek rozmnožil tou měrou, že
kam se člověk podíval, tam to bučelo, kromě Jeho
Výsosti. Výsost nebučela, ale koktala.
Další panovník, a to poslední, ten už ani
nekoktal. Potom zemřel a bylo po knížectví.
Zámek panovníka byl proměněn ve vinopalnu a tam,
kde dříve stála dělostřelecká stanice, prodávala
paní Ohnreibová lahvové pivo a sýr. Místo děl
stály na zámeckých hradbách baterie lahví piva,
z města Schöpenhausenu se stal městys a z celé
slávy tam zbyl jen pan Ohnreib.
Tomu také děkuji, že jsem se vrátil do Čech jako
konservativec. Dřív byly přec jen krásné doby!
Pan Ohnreib nosí starý dlouhý kabát a na něm
osmnáct medailí a záslužných penízů. Poněvadž je
mu nemožno všechny si navěsit napřed, má čtyři
řády vzadu.
Při tom nevypadá nijak komicky, neboť si je
zavěsil jako knoflíky po dvou vzadu na šosy.
„Ty mi dal kníže Leopold,“ říká a vysvětluje a
plácá se při tom dozadu. Plácne se ještě jednou
a praví: „Budiž mu země lehká. Takového
panovníka už nikdy svět neuzří.“
A pan Ohnreib stojí před vámi uprostřed zřícenin
té staré slávy panovnické se zrakem zvlhlým a s
nemalou pýchou vám řekne, že býval komorníkem
panovníka Leopolda a že vás provede po všech
památnostech městyse Schöpenhausenu. Každý jeho
krok je v jisté spojitosti s vysokou inteligencí
knížete Leopolda.
Škoda toho panovníka, škoda panovníků vůbec!
Prováděl mne pan Ohnreib po městě, při čemž mne
tituloval vaším blahorodím.
Přišli jsme na náměstí a zastavili jsme se u
kašny. „To je, vaše blahorodí, jak ráčíte vidět,
kašna. Tuto kašnu založil náš slavný Leopold.
Když nastoupil vládu, přišel ponejprv na
náměstí.“
„A co dělalo do té doby Jeho Veličenstvo doma?“
„Bylo stále v zámku, tak chtěla tomu etiketa.
Teprve při nastoupení směl do města. A tak se
zastavil na náměstí. Náměstí bylo pusté. Jeho
Veličenstvo se zastavilo a tázalo se: ‚Proč zde
není kašna? Četl jsem a také mně vyprávěli moji
vychovatelé, že na každém náměstí stojí kašna.‘
Jeho Veličenstvo uhodilo jízdeckým bičíkem o zem
a stále opakovalo: ‚Proč zde není kašna? Co je
to za pořádek? Proč sem nepostavili kašnu? Kde
je kašna? Přineste mně kašnu! Zde musí být
kašna!‘
Jeho Jasnost místodržitel ho ujistil, že kašnu
sem nepostavili nedopatřením, ale jestli si
přeje, že viník bude vypátrán a potrestán. Jeho
Veličenstvo se zamyslilo a řeklo: ‚Starosta musí
být pověšen‘. Náš měšťanosta stál vedle
panovníka a klekl před ním na kolena.
‚Vy jste tedy nynější starosta?‘ tázal se
panovník Leopold, velkomyslně ho zvedaje se země
za límec. Límec se nalézá v městském museu.
Pan měšťanosta začal něco koktat, panovník se
usmíval, my jsme se smáli také a Jeho
Veličenstvo poklepávalo panu starostovi na
rameno a tázalo se: ‚Stavěl jste vy toto město?‘
‚Nikoliv, Vaše Veličenstvo, toto město založil a
stavěl jistý Franz Mülhaber z Meiningenu od roku
1268 do roku 1314.‘
Jeho Veličenstvo se zamyslilo a pak řeklo:
‚Dobrá, vám to tedy odpouštím, ale viník musí
být vypátrán a pověšen. Ale já mu trest změním v
ten smysl, aby byl na věčné časy vypovězen ze
země.‘ Nato se rozhlédl kolem a počal křičet:
‚Ještě zde není kašna, kde jsou s tou kašnou?‘
Všichni se třásli, jen já si dodal odvahy a řekl
jsem: ‚Vaše Veličenstvo, kašna se musí
vystavět.‘
Panovník se zamyslil a zvolal: ‚Toť podivuhodné,
o tom jsem dosud ničeho neslyšel. Dobrá, tedy
vystavíme kašnu na způsob věže. Dole se udělá
sál, kde se budou provozovat hudební skladby, v
prvním patře kašny uděláme museum, v druhém
poschodí kašny zařídíme velkou knihovnu a ve
třetím poschodí kašny zřídíme krásnou vyhlídku.‘
Stáli jsme všichni, jako by hrom do nás uhodil.
‚Vaše Veličenstvo,‘ řekl jsem, ‚kdyby se tohle
všechno zařídilo, pak by se vlastní kašna
ztratila v té kráse a neposloužila by veřejnému
blahu tou vrchovatou měrou, jaké zasluhuje,
neboť každá kašna slouží k tomu, aby obyvatelé
města z ní čerpali vodu.‘
Jeho Veličenstvo se dalo do smíchu a řeklo: ‚Vy
máte divné ponětí o tom, co obyvatelstvo, moji
poddaní, mají pít za mé vlády. Oni musí pít
místo vody víno. Vystavíte tedy kašnu a starosta
města na svůj náklad naplní každý den kašnu
vínem. Neděkujte,‘ pravilo Jeho Veličenstvo,
když měšťanosta začal koktat: ‚Já, já, já...‘
Ten den zmizel pan měšťanosta beze stopy z
města.
Když tedy byla vyřízena otázka kašny, šli jsme
dál. Najednou se Jeho Veličenstvo zastaví u
slavobrány na druhém konci a otáže se
místodržitele: ‚Umíte dělat zaječí hubičku?‘
Jeho Jasnost místodržitel klekl a zvolal: ‚To
prosím, Veličenstvo, nedovedu.‘
Panovník se zachmuřil a otázal se hrozivě: ‚Kdo
z vás umí dělat zaječí hubičku?‘
Předstoupil jeden mladý učitel a sešpulil rty.
Jeho Veličenstvo se na něho velmi laskavě usmálo
a zvolalo: ‚Každý den přijďte do paláce a budete
to ukazovat při obědě. Nejste šlechtic?‘
‚Nejsem, Vaše Veličenstvo, ale považuji...‘
‚To je dobře, na šlechtice se takové věci
nesluší.‘
U druhé brány stálo obyvatelstvo z předměstských
obcí. Přicházeli jednotlivci z různých cechů a
řemeslných společenstev, kněží a školní dítky a
když byli již všichni představeni, řekl
panovník: ‚Představte mně nejstaršího slanečka!‘
‚Vaše Veličenstvo, slaneček je ryba,‘ zvolal
nejponíženěji starosta města, který, jak jsem
již poznamenal, zmizel týž den.
‚To je nesmysl,‘ vykřikl panovník, ‚no bude to?
Přece slaneček je úřad?‘
Neztratil jsem duchapřítomnost a řekl jsem:
‚Vaše Veličenstvo, máme zde jednoho slanečka,
ale ten nemůže z domu, je už moc starý.‘
Jeho Veličenstvo zakašlalo a obrátilo se na
ministra financí: ‚Onen ubožák bude dostávat 10
liber podpory měsíčně.‘
Tu jsem se již nezdržel a vykřikl jsem: ‚Ale
dovolte, to Vaše Veličenstvo byl strašný
idiot!‘“
Pod panem Ohnreibem se zatočila země a pan
Ohnreib se zvrátil naznak na zem. Když se sběhli
lidé, vykřikl pan Ohnreib: „Sláva knížeti
Leopoldovi!“ a zavřel oči navždy, když se
obrátil na břicho. Zapadající slunce mu svítilo
na jeho medaile a řády, připevněné dole vzadu na
kabátě. |
