|
Roku 2425 pojala smělá
francouzská inženýrská firma Galoirenova
myšlénku pokusit se vykopat zakopané a ztracené
milióny na místě, kde ještě před padesáti lety
ležely zříceniny reprezentačního domu v Praze.
Tato firma byla známou tím, že podařilo se jí
vyzvednout potopený válečný poklad španělské
vlády, který ležel v kanálu La Manche v hloubi
700 metrů pod hladinou moře již od sedmnáctého
století.
Byla to firma neúnavná, mající v čele nejlepší
inženýry pětadvacátého století a nejlepší
dějepisce, kteří neměli nic jiného na práci, než
vyhledat ve starých knihách, časopisech a jiných
písemných památkách nějaké podrobnosti o
jakýchkoliv potopených i zakopaných pokladech.
Není tomu dávno, asi tak roku 2422, podařilo se
přece dvěma nejlepším inženýrům této společnosti
vykopati ztracené a do země zakopané milióny
Panamského průplavu, ačkoliv málem by bývalo
došlo kvůli tomu k válce s Amerikou.
Po šťastném ukončení této aféry obrátil se
zřetel společnosti na Prahu, neboť historik a
pateronásobný doktor Morseaux, pracující pro
společnost, prohlásil, že dočetl se ve starých
spisech, jak více než před pěti sty lety, asi
kolem roku 1909, chtějí-li snad inženýři
společnosti podrobnější datum vědět, byly zde
zakopány milióny peněz.
„Byl to zvyk,“ praví dějepisec Morseaux ve své
obšírné zprávě na ředitelství společnosti, „tak
podivný, že nenajdeme snad příkladu v dějinách
střední Evropy té doby. Jakmile totiž se v Praze
něco stavělo nákladem obce, tu do základů i pod
stavbu vsunuli bedny s milióny, jak asi
pravděpodobně soudím. Ty milióny byly zakopány a
zazděny, jak ukazují zprávy z té doby. Nemohu
říci, zdali byl s milióny zazděn i starosta
obce. Myslím však, že tento zvyk pominul v
střední Evropě již v století šestnáctém.
Domnívám se právem, že ani při stavbě
reprezentačního domu v Praze nebyl do základů
zazděn starosta Prahy, nýbrž jen milióny. Zdali
mezi oněmi milióny obecních peněz byly zazděny i
peníze pana starosty, nemohu říci. Domnívám se
však, že nikoliv: Jisto tedy je, že po všeobecné
katastrofě, která před dvěma sty léty stihla
střední Evropu při pokusu jednoho potomka
anarchisty Vohryzka vyhodit zeměkouli do
povětří, byl zničen a zřícen rozpadávající se
již dávno reprezentační dům. Před padesáti lety
pak bylo dílo zhouby dokončeno.
Mohu říci, že s poměrně malým nákladem
poskytnuta je ct. společnosti možnost dokopati
se a vynésti na světlo zakopané milióny v
reprezentačním domě. Přikládám účet za své
zkoumání a znamenám se ve vší úctě. Dr.
Morseaux.“
Inženýři Monplante a Vallot byli poté zanedlouho
vysláni do Prahy, aby tam prozkoumali na místě
bývalého reprezentačního domu půdu, učinili
výpočty a sehnali pracovní síly.
Za dva měsíce objevil se pak na místě sám
majitel firmy inženýr Galoirene a za jeho dozoru
počalo se s pátráním po ztracených miliónech.
Byly to pěkné věci. Ačkoliv pronikli, pracujíce
neúnavně dnem i nocí, do veliké hloubky, nenašli
v rumu a smetí, které zbylo na místě
reprezentačního domu, jen několik starých
střevíců a jeden velmi poškozený starý obraz,
který dle mínění znalců ležel v zemi již několik
set let. A poněvadž na obraze scházela hlava,
byli kulturní historikové toho mínění, že obraz
představuje podobiznu nějakého starého městského
radního. Později, za týden, když odkryli vrchní
vrstvu, počínajíce si velmi opatrně, aby snad
zakopané milióny nepoškodili, přišli na jakousi
rouru, kterou znalci prohlásili za rouru
klozetní.
Uplynuly pak dva až tři dny, kdy objevila se
nová roura klozetního vedení.
Dalšího dne nebylo nalezeno ničeho než kus
papíru. Znalci prohlásili, že je stejně starý
jako roury onoho prastarého klozetu.
Inženýři Galoirene, Monplante a Villot
neztráceli však naději. Povzbuzovali a
napomínali, dbajíce zejména toho, aby jim byl
ohlášen okamžitě jakýkoliv případ, kdyby
odkopávací stroj pomocí fonetické desky hlásal
nějakou dutinu pod odkopávanou vrstvou.
„Jisté je, přátelé,“ pravil inženýr Galoirene ku
svým společníkům, „že si tenkrát dali záležet,
aby ony milióny zakopali a zazdili do pořádné
hloubky, by je hned tak někdo nenašel.“
Čtrnáctého dne hlásili lidé pracující u
odkopávacího stroje, že stroj hlásí dutinu 25 cm
ve hloubi ve vzdálenosti jednoho metru směrem
přesně východním.
„Pozor, přátelé,“ volal inženýr Galoirene, „tam
jsou milióny!“ A nebyly. Zato však učiněn byl
důležitý objev. Nalezen byl tento lístek: „Jdu
se oběsit do sklepa, přijď za mnou, milá ženo!“
„Tomu nerozumím!“ zvolal inženýr Monplante.
„Nezdržujte se,“ křičel Villot, „tentokráte
stroj hlásí dutinu směrem západním a...
Nedořekl, neboť se počal řítit dolů.
„Sklepení!“ vykřikl radostně Galoirene, „tam
jsou jistě milióny!“
„Nezabil jste se?“ volal dolů Monplante.
„Nezabil, ale našel jsem dle všeho zkamenělé
oběšence, sklep je velmi rozsáhlý, odsud vidím
jen tři mrtvoly...“
Za chvíli ozářilo pronikavé světlo rádiové lampy
rozsáhlou prostoru. Inženýři spustili se
dovnitř. Tam bylo vidět v oslňujícím světle pět
mrtvol, visících na řetězích. Jeden starší,
vznešeně vypadající, pak vedle něho mladší s
licousy po stranách ve fraku a kolem tři mladí
hoši s vytahanýma ušima a s vyjevenou tváří.
A starší, vznešeně vypadající, měl na kabátě
cedulku, která zůstala tak, jak si ji před smrtí
ubožák na kabát připevnil. Na tabulce stálo:
Poslední Štychovec a poplatník města Prahy.
Mrtvoly ty při bližším ohledání byly zkamenělé
vlivem vápenatých látek, které prosakovaly tímto
sklepem. Vzadu bylo několik sudů. Na jednom z
těch sudů byla zápisní kniha s nápisem Zpověď
posledního Štychovce a několik poznámek.
Když bylo inženýrům později přetlumočeno, co ty
poznámky obsahovaly, inženýry polily slzy. Stáli
zde před tragickým zakončením života prvního a
posledního restauratéra v reprezentačním domě.
Zpověď nebožákova zněla:
„Narodil jsem se za posledního kompromisu strany
mladočeské a staročeské. Žel Bohu, že jsem
uviděl světlo denní. V ruce tvé poroučím, Bože,
duši svou i těchto nebožáků, neboť restauratér z
reprezentačního domu oběsil svého vrchního
číšníka, své tři pikoly a nakonec sebe.
Pocházím přímo z dobré pražské měšťanské rodiny
a můj otec získal si při stavění reprezentačního
domu o tento dům neobyčejných zásluh a přitom mu
i jinak štěstí přálo. Stal se zámožným a zemřel,
zanechav mne samotného. Až kdysi bude známo o
mně, že jsem pověsil sebe, vrchního i své
pikoly, pomodlete se každý za nás tichou
modlitbu. Ach Bože! Bože!
Ujal jsem se jmění otcovského a stal se také
městským radou a stavěl jsem s obcí dál
reprezentační dům. Mezitím, jako již před mým
narozením, byly neustále zvyšovány obecní
přirážky a obyvatelstvo bylo již zpola ochuzeno.
Mé jmění vzrůstalo. Bohužel, podařilo se mi také
stát se po dostavění reprezentačního domu prvním
restauratérem v této nové budově. Ach Bože,
Bože! Obyvatelstvo bylo tak ochuzeno obecními
přirážkami za těch padesát let, co se
reprezentační dům stavěl, že do restaurace vůbec
nepáchla ani živá noha, kromě městských radních,
obecních starších a pana starosty. A tito pili
kvůli reprezentaci na dluh. Celé své jmění
věnoval jsem na vnitřní zařízení a roční činži.
Můj Bože! A na reprezentace v reprezentačním
domě. Otče nebeský! Reprezentační restauratér,
reprezentační restaurace v reprezentačním domě!
Kriste Pane Ježíši! Dnešním dnem utratil jsem
poslední peníz, který mně zbyl ze jmění
nastřádaného mnou a mým otcem v dobách, kdy se
ještě reprezentační dům stavěl. A nikdo z
poplatníků, kteří zchudli, než byl reprezentační
dům vystavěn, sem nepřišel. Můj Bože nebeský!
Opil jsem vrchního i pikoly a oběsil je ve
sklepu. A sám se pověsím na řetězu také. V ruce
tvé poroučí, ó Pane, poslední Štychovec duši
svou i duši vrchního a svých pikolů. Dej, Bože,
abych se na nebi shledal s duší starosty p.
Groše, mého prastrýce!
Inženýři Galoirene, Villot a Monplante, když
zvěděli obsah zpovědi nešťastníkovy, zaslzeli.
Miliónů nenašli ani za dva měsíce, i odjeli
nazpět do Francie.
A za nimi letěl vzduchem bílý stín posledního
Štychovce a oběšeného vrchního i oběšených
pikolů s utrápeným výrazem.
Věci takové jsou v romanetu dovoleny a
odporučuje se o nich hluboce nepřemítat. |
