Postrach domu

Kam čert nemůže, nastrčí babu. Tak vzdychali obyvatelé jednoho pražského činžáku den co den.

Není baba jako baba! Cibulková! Tak nevinné jméno a přec tak hrozný mělo zvuk! Blažený, kdo toho jména vůbec neslyšel, blažený, kdo nepřišel do styku s osobou, kterou zdobilo.

Již fyziognomie její odstrašovala. V jejím obličeji aspoň nikdo by byl nenašel stopy nějaké bývalé krásy. Šišatá hlava s chumáčem neurovnaných, vždycky mastných vlasů, malý, špičatý nos sedící mezi kočičíma pronikavýma očima, zapadlá bezzubá ústa. Jen jediný, veliký zub žlutavé barvy vyčníval z hořenní čelisti a trčel hrozivě z úst ven. Dvojklaný jazyk neměla. Ale přesto vynikal sval ten znamenitou pružností.

V jeho záhybech svíjela se jména všech nájemníků domu, v němž bydlela, domů sousedních, ba možno říci i celé ulice. Jazyk paní Cibulkové byl věru jakési perpetuum mobile. A jméno, jehož jen špička jazyku toho se dotekla, třebas dříve bylo čisté jako padlý venkovský sníh, za chvíli bylo špinavé jako pražský jeho kolega.

„Tou babou nás trestá osud za naše nepravosti,“ zahořekoval kdysi jeden nešťastník, jehož jméno zakusilo podobnou proceduru. A měl snad pravdu. Jaký účel při své jazykové činnosti paní Cibulková měla, bylo vskutku záhadou. Zisk žádný. Či snad potěšení? Možná.

Co se týče mozku paní Cibulkové, musil být zvláštního složení. Ta paměť její! Všechny události v sousedství měla srovnány pěkně jednu po druhé. Jak znala tvořit vztahy vzájemné mezi nimi! A ty překrásné kombinace, jež dovedla vyvinouti z každého sebenepatrnějšího případu. Její fantazie pracovala ve dne v noci. A výplody její putovaly hned několik hodin po stvoření po celé ulici z úst
do úst.

Paní Hanulovou pozdravil na ulici přítel jejího muže a promluvil s ní několik konvencionelních frází.

„Kdo by to do tý ženský řek! Vypadá jako ňáká putička a hele! Vona si namlouvá! Dneska, zrovna před chvilkou, viděla jsem ji na vlastní voči s tím jejím galánem. A já vím vo ní eště jinčí věci! Já bejt jejím mužem...“ Tak mluvila paní Cibulková s nejbližší známou, kterou potkala po té příhodě. A žlutý zub jí radostně při tom v ústech poskakoval.

Vrchol obratnosti jevila v posílání anonymních psaní. O přetváření ruky ani nemluvě. Žádný znalec písma by byl nepoznal, že ten a ten dopis psala paní Cibulková. A ten obsah a ten styl! Vůbec nedostižitelné!

Paní Červená kupříkladu se dověděla, že paní Cibulková ji pomlouvá a veřejně jí to vyčetla. Ale pochodila! Hned druhý den obdržela anonymní dopis, který dříve nežli ona četl její muž.

„Paní Červená, mohla byste dát už pokoj, dyť ste měla dost vostudu, dyž vás ten lajtnant za vratama líbal. Ví to celá ulice, a teď, dyž chodí s tou vaší protější sousedkou, tak ste hned na ni žárlivá, je to dost hamba na vás, můžete se stydět. Dejte si pokoj, včera se vám smála celá ulice, jak ste lítala jako ňáká metrnice. Stydět se můžete a dost!“

To byl konečně nejněžnější styl dopisu paní Cibulkové.

Zpočátku byly ovšem v domě časté hádky a různice. Napadení nechtěli si dát jen tak líbit všechny ty pomluvy a osočování.

Avšak se zlou se potázali!

„Já jsem dycky poctivá ženská, já vo nikom křivýho slova neřeknu, rozumíte? Já že to psala? Já že to povídala? Řeknou to eště jednou, tak jich na to budu žalovat! Voni tímhletím ze mě mou poctivost nevemou! A konečně co je pravda, to je pravda, já za lidský řeči nemůžu.“ Zub paní Cibulkové nabýval při těchto slovech podoby kančího tesáku.

Slova svoje okořenila obyčejně několika šťavnatými nadávkami, a protivník její chtěj nechtěj musil umlknout. A soudit se s paní Cibulkovou? Kdož ví, zdali by i samotný slavný soud nepřesvědčila o své nevině! - -

A tak posléze každý se paní Cibulkové bál, každý hleděl být s ní za dobré. Ta pak dominovala beze všeho odporu v celém okolí.

Několik nájemníků prchlo před ní z domu, nově přistěhovalí propadali však za krátký čas také její hrůzovládě. –

Ani z těchto nikdo neměl však odvahy vystoupit proti ní. -

Až jednou!

Do domu se přistěhoval starý mládenec, malíř pokojů Pavlát. Byl to statný muž vysoké postavy. Byl spíše vážné povahy nežli veselé. Žertu sice rozuměl, ale jen do jisté míry. Baby nenáviděl ze zásady.

Paní Cibulková dlouho si na tohoto nového nájemníka netroufala. Tento její půst trval však jen asi čtrnácte dní. Zub její dal se do obvyklého chvění.

„Povážej si, tak jsem si myslela, že to je pořádnej člověk, jako ten Pavlát, vědí? Ale co jim nevidím! Povážej si, von si vodí k sobě do bytu děvčata, a kouknou se, vonehdá hned tři najednou! To je chlap nestoudná, co? Jářku, není to hanba pro celej dům?“

Zvěst tato o novém nájemníku šířila se hned dál a dále ve všech možných i nemožných verzích.

A došla až k panu Pavlátovi.

Ten vyslechl všechno to dosti klidně. Zrudl sice trochu ve tváři, pak zbledl, nepromluvil však ani slova.

Zaklepal na dveře paní Cibulkové, vešel a řekl zdvořilým hlasem „Má úcta!“

Pak ozvalo se za dveřmi několik hněvivých slov, zaznělo několik zvučných úderů a posléze bylo slyšet pronikavý nářek.

Ze dveří vyšel poté pan Pavlát se zářící tváří. Spokojeně si pro sebe cosi mručel.

Paní Cibulková několik dní nevycházela na ulici. Byla prý trochu churavá.

A panu Pavlátovi objevil se u řetízku nový přívěšek. Dlouhý, žlutý zub zasazený ve zlatě. Říkal všem, že to je jedovatý zub vyražený z tlamy divoké sani. Každý se ovšem nedůvěřivě usmíval při tomto výkladu. Pan Pavlát však měl pravdu. Zub ten byl zub paní Cibulkové.

Se zubem tím jako by ztratila paní Cibulková všechnu životní energii. Její „blahodárná“ činnost sklesla na minimum. A přece zub ten jí k ničemu nesloužil! Kdož však ví! Snad v něm právě ukryto bylo sídlo kritického ducha paní Cibulkové.

Těžko o tom soudit! Nejlépe je povzdechnout si toužebně s nájemníky onoho tak těžce zkoušeného domu: Bůh dejž zubu i jazyku paní Cibulkové lehké odpočinutí!