|
Bylo asi dvanáct hodin v noci,
když jsem opustil tajně hraběcí zámek
Dobřenských hrabat, abych zúčastnil se posvícení
v Křivici.
Člověk je zvíře společenské, zóon politikon
(politické také). Kromě toho jsem se nezúčastnil
po celé čtyři roky žádné posvícenské rvačky.
Posledně pral jsem se v Mydlovarech v hospodě
svého dědečka, kterýž kmet čile zúčastnil se
všeobecné rvačky, nikoliv však po boku svého
podařeného vnuka, nýbrž proti němu.
Pak jezdil jsem na mnoho posvícení, ale zjistil
jsem naprostou ochablost lidu českého. Kde jsou
ty časy, kdy člověk vzal sklenici a praštil jí
do visací lampy v sále! Pak nastala přirozeně
tma a vinný nevinný pustil se do sebe a šlo to
po řadě.
Dnes při posvícení bývá ticho. Snad má na to
vliv kníže Thun se svými smiřovačkami.
Tedy naděje, že uzřím pěknou rvačku, mne
zklamala. V Křivici jsou dvě hospody. Dolejší a
hořejší. V první nic nebylo, jen pět dívek,
farář, starosta a několik matrón.
Tam jsem požádal, když byla volenka, faráře o
taneček. Mimochodem řečeno tanci vůbec nerozumím
a strašně jsem se divil, že se pan farář urazil.
Pan farář pokynul a obecní strážník vstal z
lavice, kde dělal pořádek tím, že pil z velkého
dvoulitru, ten rychle dopil a pak mne vyvedl na
náves.
„Milostpane,“ řekl, „chtějí-li se pobavit, jdou
do hořejší a jsou tak laskav, já mám velkou
žízeň.“
Stejně jako všude, kudy jsem šel, tak i zde
obecní strážník měl velkou žízeň od božího rána
do nejbližšího.
Zprvu člověk neznalý poměrů nechápe, proč má být
tak laskav, když má někdo žízeň. Ale obecní
strážníci mají tu ještě ruce. A ty natahují jako
železniční úředníci na trati Soluň-Cařihrad.
A ty krásné jejich oči.
Viděl jsem mnoho krásných očí, ale takových očí,
jako měl obecní strážník v Křivici, jsem ještě
neviděl. S takovým neskonalým smutkem hleděly na
mne, tak dojemně, s takovým očekáváním, jako se
dívá dívka, když tuší, že teď dostane první
políbení.
Zde to spravilo čtyřicet haléřů. Dívka dostala
první políbení a je spokojena. Obecní strážník
zasalutoval a odklusal do hostince.
Ocitl jsem se před nevkusným zámečkem barona
Mainolda, který vyšinul se ze zchudlého
šlechtice na koňského handlíře. Prodává také
psy. Zatímco v měsíční noci, stoje před
zámečkem, uvažoval jsem, čím dnes v moderní době
šlechtici se živí, z návsi od hořejší hospody
zaléhaly sem zvuky prapodivné hudby. Bylo znát,
že členy kapely opustila nadobro rozvaha a
umění.
V Křivici slaví se totiž posvícení tři dny a
tento byl již třetí. Hudebníci opilí, jak káže
uzance v kraji, vyměnili si své nástroje a když
jsem vešel dovnitř hostince, ten, co uměl hrát
na basu, snažil se vyfoukat na trumpetu „Pana
Johanesa“, houslista mlátil na činely a ten,
který mu je postoupil, do zvuků „Pana Johanesa“
na housle vložil celou energii a spustil
„Rozmysli si, Mařenko“, strašně falešně, zatímco
kapelník spal dole pod lavicí pod převrženými
podstavci na noty, které nad ním utvořily
jakousi ochrannou střechu. Noty přikryly jeho
tváře, ušpiněné, zamazané a rozbité. Jednu botu
měl zutou a druhou napolo. Bylo vidět, že konal
namáhavé pokusy učiniti si aspoň nějaké pohodlí,
ale že nezvítězil.
Celkem dělala kapela dojem zničené armády. Tak
zoufale asi hrály vojenské kapely Napoleonovy,
když táhly sněhovými pláněmi od Bereziny.
Nad celou místností ležela těžká únava.
Ti, co vydrželi přes ty tři dny, vyhlíželi jako
po těžkém pochodu do hor. Sálem válely se mraky
dýmu z cigaret a dýmek, vše bylo prosáknuto
zápachem piva a kořalky, ty všechny drobné
radosti života venkovského českého člověka bylo
cítit ze všech koutů od výčepní stolice až ke
dveřím. Po stranách sálu u stolů seděli ti, co
přečkali sobotu i neděli a v jednom rohu Mařka.
Budu ji tak jmenovat, poněvadž sama velice
prostodušně ke mně prohlásila, že se jmenuje
Mařka. Jiné jméno její neznám. A hrála v tom
opět úlohu volenka. Tenkráte byla řada na
dámách, aby si volily tanečníky a popud k tomu
dal nešťastný kapelník, který měl dle všeho
hodnost pořadatele tance. Nějakým způsobem se
stalo, že chtěl se převalit na druhou stranu a
přitom strhl na sebe několik podstavců na noty.
Jeden z nich mu padl na nos, což ho na okamžik
probudilo ze spánku. Zůstal sice ležet, ale
přece se mu podařilo zařvat: „Volenka pro dámy,
ein, zwei!“ a už opět chrápal.
Seděl jsem v koutku, neboť: Sedávej, panenko, v
koutě, budeš-li hodná, najdou tě (dnes ovšem se
na pannu v koutě pohlíží jinak), jinak též, že
fialka atd. se ukrývá. A mne našla Mařka. Těžko
je ji líčit lidem, kteří ji neviděli. Kulatý
obličej, opálený sluncem, boky a poprsí, které
vytlačovalo nejmíň jeden krychlový metr vzduchu
z místnosti. A pak ty nohy! Příroda zde masem
neskrblila, ani kostmi ve své neskonalé dobrotě!
A ty ruce!
Ještě dnes vidím ruce Mařky.
Na mezinárodních atletických zápasech v pražském
Varieté vystupoval šampión Severní Ameriky
černoch Zipps. Ten měl podobné ruce jako Mařka,
jenže ne tak svalnaté! Nyní si představte, že to
děvče přistoupilo ke mně, poklepalo mně na
rameno a řeklo prostě: „Já jsem Mařka, pojďte
tančit!“
Nesměle jsem podotkl, že tančit neumím. Chvíli
se na mne udiveně dívala a pak se dala do
smíchu, z kterého opět přešla na vážný tón, že
by tedy pila skleničku kontušovky.
A měla velké modré oči a pila kořalku. Takovou
modř jsem viděl doma jen jednou, když v jedné
drogerii odněkud seshora na mne spadla krabička
síranu kobaltnatého, populárně se tomu říká
šmolka a roztrhla se.
„Dáte mně ještě jednu skleničku,“ řekla vesele a
posadila se vedle. Šaty měla z červeného
kartounu, bílé punčochy, šátek zelený v týle.
Jejím šatem pronikala vůně posvícení: tabák,
pivo, kořalka.
A rozhovořila se. Již třetí den sedí tu v
hospodě. Jedna její přítelkyně slíbila, že ji
doprovodí, ale před hodinou odešla s nějakým
pánem a na ni zapomněla. Což její přítelkyně, ta
má blízko, ale ona má daleko. Bydlí až ve Lhotě,
to je odtud tři čtvrti hodiny a jde se podél
řeky a podél skal. A jak se přijde ke skalám,
tak je to hrozné. U skal straší.
Musí tam strašně strašit, poněvadž mne přitiskla
ke zdi. Poposedl jsem rozumně kousek dál. Pak
přešla v naříkavý tón. V tom okamžiku vyhlížela
jako Zamilovaný ďábel španělského autora Zarroa.
O dvě hlavy vyšší, robustní, plná života, dívka,
kterou ani tři dny pití a tance v kouři
neunavily, stala se náhle něžnou a počala mluvit
o tatíčkovi. Užila slova tatíček s takovým
jemným přízvukem. Tatíček jí dovolil jen na dvě
hodiny, aby se šla podívat do Křivice a ona zde
sedí již třetí den a nelíbí se jí zde. Co řekne
tatíček, až přijde domů. Zanedlouho bude svítat
a to nemůže jít domů. Co by si o ní pomyslili,
kdyby ji viděli vracet se ráno. Musí jíti teď
domů, pokud je tma. Ale tolik se bojí! Jak se
přijde za skály, tak tam hrozně straší. Předtím
se jde lesem, ona zná dobře cestu a je tam
taková prázdná bouda pro myslivce na čekání. V
té boudě je sedátko z mechu. Když je někdo
unaven, tak si tam může sednout.
Z jejích velkých modrých očí vyřinuly se slzy.
Vypadala jako zkrocený tygr. Úlisně povídala: „A
když já nechci, aby mě šel vyprovodit některý z
těch mladíků zde. Mně se nelíbí. Já jsem taková
divná. Já jdu jen s tím, který se mně líbí.“
Stala se živější a řekla: „Vy máte divnou hlavu,
takovou kulatou. Jeje, vy máte tlusté ruce jako
pan páter. A nemáte vousy. Vy se holíte a máte
takové krátké vlasy.“
Přisedla těsně ke mně. Bože, to bylo tepelných
kalorií! A zašeptala mně do ucha: „Pojďte mne
doprovodit. Půjdem přes ten vrch a budeme hned u
té boudy.“
„Dobře,“ pravil jsem, „já půjdu napřed ven, aby
to divně nevypadalo a počkám na vás pod
zámečkem.“
A už jsem byl venku a utíkal jsem po silnici
opačným směrem a schoval jsem se v nízkém
podrostu. Za chvíli nato uslyšel jsem silné
hvízdání od zámečku a poté volání Mařky:
„Vašnosti, mladej pane! Já jsem tady!“ Pak bylo
ticho, až za chvíli opět do údolí do noci se
neslo její volání: „Vašnosti, vašnosti, mladej
pane, mladej pane...!“
Celkem jsem se jí nedivil. Když tam, jak se
přijde za skály, hrozně straší. A čím dále jsem
o tom ve svém úkrytu uvažoval, tím více jsem ji
litoval. A když jsem přišel pod zámeček,
zahoukal jsem do údolí: „Mařko! Mařko!“
Ale nikdo se mně neozval. Zklamaně vracel jsem
se ke Křivici.
Byl bych přece jen rád Mařku zachránil před těmi
strašidly. |
