|
Velkostatkář Peřina předplácel
již po deset roků Venkov, byl členem sdružení
zemědělců a dostal na hospodářské výstavě dvě
ceny. Kdo ho navštívil, ten jasně vyciťoval, že
to myslí Peřina co nejupřímněji se stranou
agrární. Nad hnojištěm na dvoře měl malou
dřevěnou chaloupku, která uvnitř byla polepena
význačnými hesly z agrárního Cepu. Kdo si sedl
nad vyřezaný otvor a měl dost času, ten viděl,
jak se rozhlížel, celý program strany. Peřina ho
také tu pročetl již bezpočtukráte s jemnou
melancholií. Naproti na dveřích, které držel
tento agrárník pevnou rukou za špagát, četl:
„Agrárníci, pozor! Ten, kdo přičiní se o
otevření hranic, toho vyloučíme z národa.“ A po
stranách se černala pevná věta: „Jen ten národ
bude silný, který vymýtí ze svých řad slintavku,
ozhřivku a kulhavku.“
A po všech stěnách kolem dokola v tomto veselém,
šťastném domečku nad hnojem, obklopeném
švitořením husí a bezstarostným chrochtáním
prasat, kam oko dohlédlo, všude nalepený Cep
vítězně rozšiřoval hesla zemědělská. Matka země
zde mluvila k Peřinovi za každého jeho zasedání
v malé, blažené prostoře.
Okénkem viděl vzadu chlévy. Bučení božího
dobytečka sladce znělo celým statkem a teplá
vůně hnoje kroužila láskyplně nad rozlehlým
dvorem. A v té vůni vyrostl Peřina, ta vůně mu
byla vším. Byla mu hudbou, literaturou, uměním,
byla mu náboženstvím, a stala se mu i politikou.
Objímala ho vůně hnoje, hladila ho, laskala a
často bylo vidět Peřinu, jak chodí po dvoře a
rozšiřuje nozdry a větří.
Peřina čichal hnůj. A pak se sebral, zapálil si
dýmku a šel do hospody na schůzi agrárníků.
Staral se o všechny otázky a nebylo v celém
kraji člověka s takovou vyřídilkou. Jeho život
byl by jistě býval nejšťastnější, nejblaženější,
kdyby bylo nebylo otázky zemědělských dělníků.
Ti mu pili krev a poslední dobou mu nikdo
nechtěl dělat na statku za korunu denně kromě
stravy.
Peřina obrátil se s dotazem na redakci Venkova a
dostal tuto odpověď v listárně redakce: „Peřina,
velkostatkář, Mirovice nad Kačabou. Ministerstvo
spravedlnosti rozhodlo na zakročení klubu
agrárních poslanců výnosem ze dne 13. října t.
r. č. 91896-II.-abc, že může být těžších
trestanců použito k zemědělským pracem za
náhradu 82 h a úplné stravy vězeňské ve smyslu §
318 tr. ř. zajeden den pracovní pro jednoho
trestance a 16 h za jeden den pro jednoho
dozorce. Žádosti o vyslání trestníků na práci
polní dlužno podati na nejbližší trestnici s
přesně udaným počtem požadovaných. Současně
třeba k žádosti připojit lékařské vysvědčení,
výkaz o majetkových poměrech a vysvědčení
zachovalosti. Jízdné dlužno zapraviti předem.“
A tak si Peřina zažádal o 20 trestanců do
Kartouz. „Podepsaný prosí uctivě o bezodkladné
zapůjčení 20 trestníků.“ Do žádosti napsal též,
že potřebuje dobré pracovníky, že na minulost
nekouká, ale že myslí, že by snad slavná správa
mohla mu vyjít vstříc a snížit mu cenu. Ze se
spokojí třebas s matkobijci, otcovrahy,
loupežnými vrahy a žháři a že myslí, že vrahové
budou rozhodně lacinější.
Tak poslali mu výkvět trestnice, asi patnáct
loupežníků, ostatních pět bylo vrahy různého
druhu. Nejhodnější z těch dvaceti vypálil celou
vesnici.
Peřina byl spokojen a trestanci také. Byli na
čerstvém vzduchu a nová práce jim šla pěkně od
ruky. Jeden loupežný vrah, když po dlouhých
letech zas dával obilí na vůz, tak plakal.
Peřina jim dal též kořalku, neboť byli rozhodně
lacinější než zemědělští dělníci.
Pochvaloval si to v hospodě: „A vidíte, sousedé,
to jsou moc hodní lidé, ti mí trestanci, a
pracanti. Největší pracant je ten, co byl
třikrát odsouzen k smrti provazem. Ten kosí až
jedna radost. Tihle zemědělští dělníci, ti
podělkáři, to byli zlodějové. Jeden z nich,
sousedé, věřte mně, že nelhu, jako že je pánbůh
nade mnou, ukradl mi osmnáct bramborů, když
vybíral brambory. A jeden si jedenáct jich
nacpal do holinek a ještě říkal: ,Na mou duši,
pantáto, já nevím, jak se mně tam dostaly.’ Je
to banda, člověk se jich musel bát, ale teď jsem
spokojen. Ti moji trestanci jsou moc hodní a
pořádní lidé.“
A vykládal to všude po okolí ve vesnicích, jací
jsou to pořádní lidé. „Takoví hodní, pracovití,
moc dobří a poctiví,“ vyprávěl v neděli v
Čimicích sedlákům, „kdepak ti zemědělští
dělníci, to byli raubíři, jeden měl v holinkách
jedenáct brambor a jeden po kapsách osmnáct a
jeden ...“
Přerušil ho vtom vyděšený křik ve dveřích: „Je
tam pantáta?“ a do hospody vrazil celý uřícený
jeho čeledín Matěj, oči jako na stopkách,
udýchaný a ten křičel: „Pantáto, hoříme!
Vyrabovali nás!“
Klesl na zem, když mu dali napít piva, přišel k
sobě a jektal: „Páni trestanci nás vyrabovali,
odpůldne chtěli kořalku, a když ji nedostali,
tak se vzbouřili, pobili prasata, krávy,
zapálili, všechno vykradli, vyrabovali, jednoho
dozorce hodili do ohně a utekli.“
*
Nedávno jsem viděl Peřinu.
Sedává u božích muk, prsty mele mlýnek a blbě se
dívá tím směrem, kde stával jeho statek, přičemž
si šeptá: „Moji zlatí trestanečkové, mí zlatí
kluci ...“ |
