Jednou se stalo, že velký
pražský časopis vypsal povídku o cenu. Tento
nápad nakladatelství byl z mé strany provázen
zimničním rozechvěním, neboť kde se jedná o
cenu, tam nesmím scházet. Koulel jsem již
kuželky o cenu, a nebyl jsem ani poslední, pokud
se týkalo bodů. Měl jsem o jeden bod méně než
poslední hráč. Totiž neporazil jsem kromě dvou
sklenic za sebou vůbec ničeho. Se stejným
úspěchem jsem střílel při střeleckých závodech o
cenu. Dostal jsem za to čtyry měsíce tuhého
vězení, čtyřmi posty zostřeného, poněvadž jsem
pořadateli prostřelil klobouk, pod kterým měl
nešťastnou náhodou hlavu. Byla to neopatrnost od
něho. Proč nedržel klobouk v ruce. Ale aspoň
jsem trefil něco. Z ostatních dvaadvaceti
osmnáct netrefilo vůbec ničeho.
Pak jsem jednou také skákal o cenu, přičemž jsem
si při rozběhu zlomil nohu.
Při plování o cenu jsem se utopil.
To byly všechny případy, kde mne stihala smůla
za smůlou v zápasech o různé ceny, nevyjímaje
ani závodů o cenu, kdo sní na posezení víc
jaternic při slavnosti jednoho spolku pro
ochranu mládeže zpustlé a zanedbané. Abych tedy
tu mládež zachránil před úplnou morální zkázou,
pustil jsem se do jitrnic. Každý, kdo se chtěl
zúčastnit závodů, musil složit vklad pět korun.
Snědl jsem již šestnáct jitrnic, když se mně
udělalo špatně, byl jsem nucen rychle odejít ven
a vklad mně propadl. Ta nešťastná věčná smůla.
Ale proč bych nenapsal povídku o cenu do konce
měsíce dubna? Tři měsíce času na ni. V
časopisech stálo, že pánům spisovatelům
ponechává se volné pole. V tom byl právě ten
háček. Každý byl nucen vymyslit si sám syžet ke
své povídce. Uznával jsem, že jest mně tím práce
ztížena. Kdyby bylo ono nakladatelství udalo
látku, třeba jen stručně, byl bych rozhodně blíž
k cíli.
Proč nenapsali například: V povídce o cenu musí
se jednat o milostný poměr pana X k slečně Y,
která jest zamilována do pana A, milujícího paní
B, jejíž manžel udržuje známost s matkou slečny
Y, žijící v divokém manželství s panem C, jehož
manželku unesl pan D, též ženatý pán, vydržující
si kromě paní C baletku E, provdanou za pana X,
abychom byli na začátku. (
Ale bohužel nestalo se tak. Všem uchazečům bylo
ponecháno volné pole. Naprostá svoboda, zaručená
ústavou. Žádné omezování. Každý mohl psát, co
chtěl, při psaní se třeba stavět na hlavu. Bylo
to něco hrozného. A ke všemu jsem měl naproti
psacímu stolu zrcadlo. Jakmile jsem se posadil
ke stolu, viděl jsem se v zrcadle a hned jsem si
pomyslil, dívaje se na svou inteligentní tvář:
„Milý hochu, ty tu cenu nedostaneš!“ I odložil
jsem vždy pero. To trvalo asi měsíc. Pak jsem
uviděl za výkladní skříní obchodníka s obrazy
Bitvu u Salaminy s podtitulkem Řečtí hrdinové.
Za dva dny nato četl jsem v denních listech, že
jeden dráteník, když ho vyváděli z Langrova
výčepu lihovin, přemohl čtyry strážníky. Měl
jsem tedy před sebou dva zářné dokumenty lidské
statečnosti. Řeky u Salaminy a dráteníka na
Havlíčkově třídě. Pak jsem si ještě vzpomněl, že
můj nebožtík dědeček vyvrátil ze základů obecní
hospodu ve Zlivi o posvícení léta Páně 1859 i s
panem starostou, kterého hodil do rybníka, a
vracela se mně opět kuráž psát povídku o cenu.
Na zrcadlo jsem hodil prostěradlo, abych se v
něm nezrcadlil, a s neobyčejnou drzostí vzal
jsem pero do ruky, vpravo do rohu napsal jsem na
čtvrtku papíru pěkně číslici 1, což mělo ten
význam, že jednička jest začátkem soustavy
číselné a že těch čtvrtek, které popíši, může
být nekonečné množství. Prozatím jsem se
spokojil s jednou.
Nyní jen se jednalo o syžet.
Je to velké slovo, když člověku nenapadne nic,
ale člověk nemusí na všechno tak spěchat.
Nenapadne-li spisovateli právě dnes něco, může
ho to napadnout třeba zítra nebo za týden nebo
za měsíc. Lépe jest zaujmout vyčkávací
stanovisko.
Jak jsem tak seděl před bílou nevinnou čtvrtkou
papíru, byl jsem si toho úplně vědom. Což kdyby
teď mně napadla nějaká volovina. Mohl bych tomu
zabránit? Nebylo by lépe počkat do zítřka, abych
nevyvedl nějakou oslovinu, neboť jde o
400korunovou cenu. Druhá cena je 300 a třetí 150
korun. Třebas bych za to, co teď se strojím
psát, dostal jen tu třetí cenu. A když to nechám
na zítřek, jistěže mne napadne něco lepšího za
300 nebo 400 korun. Mám totiž zkušenost, že když
něco napíši, že mně všude říkají, proč jsem to
nenechal až na druhý den, že by mě jistě napadlo
něco chytřejšího.
Z praktických důvodů odložil jsem pero na druhý
den. S chutí pustil jsem se do práce. Rozhodně
napíši něco originelního - a proto jsem na
druhou čtvrtku do rohu napravo napsal pěkně
krasopisně: 2.
Měl jsem k obědu čočku. Čočka obsahuje totiž
hojnost dusíku a pěkné množství fosforu. Čím víc
fosforu v mozku, tím je člověk chytřejší. Ale
čočka také nadýmá a za tohoto nepříjemného
tělesného stavu špatně se píší povídky o cenu.
Člověk musí myslit na čočku, jak tak sedí
zaražen do křesla, zmalátnělý trávením a sytý
dusíkatými látkami.
Mechanicky napsal jsem na první čtvrtku ozdobným
písmem: Čočka.
Kdo byl někdy literárně činným, ten ví, že ho
často každá maličkost disgustuje a odvádí a
rozptyluje jeho myšlenky. Tím trapnější jest to
pak, když chce člověk psát povídku o cenu. To
tak hloupě načmárané slovo na bílé čtvrtce mne
úplně zpitomělo, i šel jsem na procházku. Člověk
nalezne tam třebas nápad k povídce a povzbudí se
jeho pozorovatelský talent. Opravdu, na rohu
přejeli psa a nyní dávali jeho střeva do pytle.
Může být z toho povídka o cenu? Což abych ta
střeva spletl dohromady s nějakým milostným
románkem?
Naproti byl nalepen na návěštní tabuli program z
nějakého kinematografu. Četl jsem: Zápasy buvolů
v Indii.
Zastyděl jsem se a šel do hospody.
V hospodě člověk přijde velice často na dobré
myšlenky a těch potřebuje každý spisovatel tak
jako soud polehčujících okolností.
Při pátém pivě mně napadlo, že bych měl napsat
něco podobného jako D’Annunzio, chci-li dostat
cenu. Pak přede mnou defilovali Dostojevskij,
Turgeněv.
Při osmém pivu přišel na řadu Kipling, po
devátém Tolstoj, a když restauraci zavírali, byl
jsem úplně přesvědčen, že napíši něco podobného
jako Anatole France.
Ráno jsem se toho zděsil. V oné restauraci bylo
několik redaktorů a ti mně budou teď šlapat na
prsty a říkat o každé mé práci: „Vždyť jest to
samý D’Annunzio, Kipling, Tolstoj, Turgeněv,
Dostojevskij, Anatole France, ten chlap je celá
světová literatura, v každé jeho povídce je
kousek z nějakého světového autora.“
Musím celou záležitost tedy nechat odležet.
Rozhodně jsem na špatné cestě. Za týden se
uklidní mé myšlenky, jak doufám, tou měrou, že
mně napadnou jen vlastní věci, myšlenky
vlastního původu.
Ale zahálet nesmím. Obšlápnu si zatím členy
poroty, která bude rozhodovat o udělení ceny za
nejlepší povídku. „Doufám za mou,“ pomyslil jsem
si, když u prvého pána zaklepav byl jsem uveden
hezkou buclatou žábou do pokoje k slavnému muži.
Vyhodil mne s neobyčejnou vážností, poněvadž
jsem byl dotěrný jako štěnice. Napřed (křičel,
že přece jméno autora jest v zapečetěné obálce
připojeno ku práci a že tu rozhodně porota neví,
kdo je autorem.
Řekl jsem, že ta modrá obálka se zelenou pečetí
bude ode mne. „Račte si to poznamenat. Modrá
obálka a zelená pečeť. Ostatně již vám to píši
na svou vizitku.“
Počal se čertit, a když jsem mu pošeptal, že
nebudu koukat na dvě tři desítky, srazil mne se
schodů.
Tím dřív byl jsem u druhého člena poroty.
To byl estét. Ten mluvil o uměleckých
inspiracích. Tak jsem mu nadhodil, že bychom se
mohli o tu cenu případně rozdělit. Ubožák, dnes
okopává zeleninu v Bohnicích, přičemž si
monotónně brouká: „Dáme mu cenu, nedáme mu cenu!
Dáme mu cenu, nedáme mu cenu!“ Když ho to
tenkrát ponejprv chytlo, roztrhal na mně vestu.
Utekl jsem a po celý týden nevyšel jsem z domu.
Mé nervy byly tak rozrušeny, že nebyl jsem s to
vymyslit si žádné syžet k povídce o cenu.
Jen sny jsem měl krásné. To byly tak originelní
nápady, že kdybych je byl nešťastnou náhodou do
rána nezapomněl, byl bych jistě jednou dostal
Nobelovu cenu za literaturu.
Ale ráno měl jsem hlavu tak prázdnou a jen tu a
tam jsem si vzpomínal, že v té povídce, o které
se mně zdálo, byl les, kočka a hraběnka. Jak to
ale přišlo dohromady, to nevím. Konečně byl
poslední den konkurence, poslední lhůta, 30.
duben.
Měl jsem očíslováno dvanáct čtvrtek papíru a
díval jsem se zachmuřeně před sebe. Mou hlavou
táhly myšlenky. Přišla má chvíle, přišel můj
čas. Byl jsem po třech měsících nápadně chytrý.
Ne jedno syžet, ale hned deset, patnáct
defilovalo přede mnou, proplétala se navzájem
jako tanečníci při čtverylce v podivuhodnou směs
lidské chytrosti a důvtipu.
Byla z toho nádherná sekanina. A hodiny míjely a
já pokoušel se vylovit z té směsi aspoň jeden
nápad a položit ho na čistý papír.
Vzal jsem tedy arch papíru a prozatím jsem
napsal:
Velectěná redakce!
Zasílám současně svou povídku ke konkurenci o
cenu a prosím, aby byl vzat zřetel na
ušlechtilou tendenci a na finanční bídu autora.
A slyš! Sotva jsem toto napsal, hodiny počaly
odbíjet: Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest!
Bylo po konkurenci, lhůta vypršela. Teď odbila
šestá hodina večerní 30. dubna.
Sklonil jsem hlavu do dlaní a hořce jsem
zaplakal. Vždyť právě teď jsem chtěl psát svou
nejkrásnější povídku:
SLEPÝ KAREL, rozpusta s modrýma očima. |