I
První květen toho roku přišel
právě do období, kdy ve vídeňském parlamentu
podán byl návrh na zvýšení kontingentu branců.
Všechny strany se tehdy usnesly, že na táborech
na 1. května bude se manifestovat proti
zbrojení, proti Vídni a manifestace že budou mít
ráz antimilitaristický.
Anarchisti svolali na 1. května tábor lidu do
zahrady Na Slovanech.
Šel jsem tam, když jsem se byl v Havlíčkových
sadech rozloučil s jednou slečnou, jejíž svátek
připadal na 1. května. Odbyl jsem v útulném
zátiší za Grébovou vilou gratulaci a slíbil
určitě, že nepůjdu na žádný tábor lidu, že se
nezúčastním žádných demonstrací a o půl jedné že
budu u nich na Vinohradech na obědě. Pak jsem ji
šel doprovodit k domu a zamířil na tábor
anarchistů.
Na Tylově náměstí srazil jsem se s jedním
Bosňákem, který prodával hole a jiné nebosenské
výrobky. Chodíval někdy nabízet své výrobky do
restaurace, kam jsem chodil, takže mne poznal,
zastavil, vytáhl ze svazků holí překrásný
býkovec, natřený černým ebenovým lakem a plácaje
mne na rameno, řekl mi neodolatelně důvěrně:
„Kúpi, bratr Slovan.“
Ona ranní procházka se slečnou učinila mne tak
měkkým a šťastným, že kdyby mně byl někdo nabídl
ke koupi stroj na pletení punčoch, byl bych ho
rozhodně koupil. A tak, rozplývaje se štěstím,
zaplatil jsem Bosňákovi za krásný černý býkovec
a šel na tábor lidu.
Tábor ještě nebyl zahájen, před zahradou
procházeli se dva policejní strážníci a všiml
jsem si velice dobře, že v druhém domě od
zahrady, v průjezdu, byl tucet jiných
policejních strážníků, kteří tam čekali za
vraty, jak to dopadne. Prozatím kouřili,
přešlapovali a vypadali docela nevinně, jako by
byli členové nějakého zábavního spolku a dali si
sem do průjezdu dostaveníčko k výletu.
Zahrada byla již naplněna a za předsednickým
stolem nad papíry seděli dva policejní úředníci.
Jeden si kreslil tužkou panáčka a druhý, mladší,
bledý snad rozechvěním, díval se upjatě na
lesklou plochu zvonku na stole.
Sedl jsem si na židli, právě pod předsednickou
tribunu a rozhovořil jsem se s několika známými,
kteří s nadšením obdivovali můj nový krásný
býkovec, půjčovali si ho a znalecky, aby to
policejní úředníci slyšeli, mávali jím ve
vzduchu a říkali: „Tím bych nechtěl držet ani
jednu. - Jedna každému stačí. - Přes hlavu, a je
po něm - .“
Policejní úředníci po každé takové větě vždy
sebou trhli, ale pak zase dělali, jako by nic
neslyšeli.
Krátce před zahájením táboru lidu přišel ke mně
jeden vytáhlý mladík, kterého jsem znal jako
velice romantického stoupence anarchismu, ten
mne odtáhl stranou a řekl ke mně tajemně:
„Kamaráde, něco visí ve vzduchu, to je marné,
dnes už se to nedá udržet. Já si stoupnu vedle
vás pod tribunu a až nám rozpustí tábor, vy mně
podáte váš býkovec a já toho jednoho státního
otroka praštím přes hlavu. Já se obětuji. Někdo
to musí začít.“
Táhl mne opět k tribuně, přičemž pokračoval:
„Rozhodně mně musíte půjčit pět korun. Uznáte
přece, kdybych byl zatčen, že si musím na
policejním ředitelství něco koupit na
přilepšenou, aby si snad tam nemysleli, že jim
budu dělat mučedníka při jejich smradlavé
kapustě se zmrzlými brambory.“
Tábor měl klidný průběh. Z policejního
ředitelství přišly patrně pro úředníky
intervenující na táborech pokyny, aby nechali
řečníky se vymluvit.
Můj soused, který se chtěl obětovat, byl velice
netrpělivý. Ba dokonce i zoufalý. Starší z
policejních úředníků nedával mu vůbec žádné
naděje, že si bude moci přilepšit na policejním
ředitelství za vypůjčenou pětikorunu. Jen jednou
zasvitla mu naděje a on již sahal po mém
býkovci, to když se policejní komisař přiklonil
k předsedovi a žádal ho, aby řečníka napomenul.
Napomenutý řečník skutečně změnil tón a tempo a
zas to šlo hladce beze všeho vzrušení.
Můj soused byl všecek nešťastný. „Já se divím,“
šeptal mně, „jaký je to dnes divný tábor lidu.
Ne a ne to rozpustit, abych moh toho chlapa
přetáhnout. Já už jsem doma všechny na to
připravil, že budu dnes zatčen, mám již ve vestě
zašité cigarety a řečník mluví tak krotce, jako
kdyby se bál.“ Zesmutněl. „Bylo by třeba napsat
do našeho časopisu,“ šeptal za chvíli, „o tom,
jak upadá revolucióznost na táborech lidu. To
není přece žádná revoluční taktika, kňourat zde
před policejním komisařem, jako to dělá tenhle
řečník.“
Krátce po jedenácté hodině ukončil předseda
tábor lidu a všichni vyhrnuli se ven na ulici za
zpěvu písně: „Milión paží v tmách se spjalo…“
Vědělo se již předem, kam se půjde. Přes Karlovo
náměstí kolem vojenské nemocnice, Ječnou ulicí
nahoru, pak Štěpánskou ulicí na Václavské
náměstí, kde se bude demonstrovat a kam
přitáhnou též z druhých táborů.
Když se přitáhlo před vojenskou nemocnici,
začali tam již rejdovat čtyři strážníci na
koních. Nás bylo asi tři sta. Šel jsem v prvé
řadě po chodníku s mladým mužem, který se chtěl
obětovat.
Ten se mne houževnatě držel a vykládal
zasmušile: „Nevšiml jste si, že po ukončení
tábora podal komisař ruku předsedovi tábora a
ten ji neodmítl? Ovšem někdo namítne, že je to
slušnost a tak dále. Nechápu, jak se u nás může
mluvit o slušnosti? Proč my máme být slušní a
oni ne? - Hm - uvidíme, zdali se mně ještě dnes
přece nebude hodit váš býkovec.“
Za různého zpěvu a řevu došlo nás tři sta až ke
kostelu svatého Ignáce na roh Ječné ulice, kde
nás očekával řetěz policejních strážníků, kterým
jsme ovšem chtěli prorazit, poněvadž se to jinak
při demonstracích nedělá.
Z druhé strany následovalo protiopatření,
záležející ve výkřiku policejního komisaře:
„Jménem zákona se rozejděte!“
Potom jeden policejní inspektor zahvízdal a
zezadu do nás vrazili čtyři jízdní strážníci,
zatímco kordón pěších obnažil šavle a mrskal nás
naplocho přes záda.
Na protějším chodníku právě v ten kritický
okamžik vyvezla ošetřovatelka z jednoho domu na
slunéčko stařečka, kterého jeden rozvášněný
strážník praštil naplocho tak, až se s ním vozík
převrhl a stařeček zařval jak dobytče na
jatkách, zatímco dva policejní strážníci hnali
se za prchající ošetřovatelkou s obnaženými
šavlemi.
Nyní přišel rozhodný okamžik pro mého
romantického společníka. Beze slova vytrhl mně
můj černý býkovec z ruky a uhodil jím nejblíže
stojícího strážníka přes hlavu, až mu srazil
šikovně klobouk s kohoutím pérem. Nebyla to
nijak vynikající rána, policejní strážník nebyl
skolen, utrpěl jen lehkou odřeninu na čele.
Vše to událo se velice rychle. Muž, který se
chtěl obětovat, strčil mně opět po své ráně můj
býkovec do ruky, řekl „Nazdar!“ a zmizel za
rohem v jednom hloučku rozprášených a úplně
poražených demonstrantů.
Na místě boje zůstal jsem jen já se svým černým
novým býkovcem, ještě jeden pán, který spěchal z
Vinohrad do Černého pivovaru a domovník z
vedlejšího domu, který ve své zvědavosti
dopustil se té neopatrnosti, že vyšel ze vrat
svého domu doprostřed chodníku.
Všichni tři byli jsme neprodleně zatčeni. Vedli
nás nahoru na policejní komisařství do Salmovy
ulice. Pamatuji se, že strážník, který dostal
ránu přes hlavu, používal vůči nám třem stále
množného čísla a říkal: „Já vám dám býkovec.“
Když jsme přišli na strážnici policejního
komisařství, rozpřáhl se poškozený strážník a
chtěl mi dát přes hubu. Uhnul jsem se a on plnou
silou udeřil rukou o zeď, přičemž si vymkl
palec.
Byl tam nějaký lidumilný policejní inspektor,
který v tom zmatku, když už dostali po hubě i
domovník i pán, který šel z Vinohrad na Karlovo
náměstí na oběd, zabránil dalšímu týrání
zatčených šlechetnými slovy: „Už je nechte, už
mají dost.“
Tak nás tedy vzali a vedli nahoru do kanceláře k
výslechu.
Řízení bylo velice krátké. Pán, který šel na
oběd a domovník, který vykoukl z vrat, byli
obviněni, že se nechtěli rozejít a že
neuposlechli vyzvání stráže. U mne byla věc
úplně jasnou, nejen zraněný strážník, nýbrž pět
nebo šest jiných strážníků, kterých jsem tam
vůbec neviděl, udávali do protokolu, že jsem to
byl já, který ho praštil svým černým býkovcem
přes hlavu a při svém zatčení se zprotivil a
vymkl mu palec.
Můj černý nový býkovec ležel na stole jako
corpus delicti a já jsem se musil dát do smíchu,
když jsem si vzpomněl, jak mě ten Bosňák
zastavil a řekl mi: „Kúpi, bratr Slovan.“
„To vám přijde draho,“ suše poznamenal vrchní
policejní komisař, když jsem se stále
nepřiznával k činu a na druhé straně připouštěl,
že je to můj býkovec.
Stejně též nevěřili pánovi z Vinohrad, že chodí
obědvat do Černého pivovaru.
Domovníkovi přitížila ještě ke všemu souhlasná
výpověď tří policejních strážníků, že on křičel:
„Řežte je!“ a dal také popud k mému vystoupení
výkřikem: „Natři ho!“
Za deset minut odváděli nás všechny tři na
policejní ředitelství, kde jsme byli umístěni do
jedné veliké cely mezi ostatní demonstranty.
II
Bylo velice zajímavé, jak zde na
policejním ředitelství při výslechu krásně
vypadal na stole můj nový černý býkovec.
První výslech se mnou konal se hned odpůldne.
Snažil jsem se vysvětlit, že to přece není nic
nemožného. Jdete klidně po ulici, najednou k vám
přiskočí nějaký neznámý pán, vytrhne vám z ruky
hůl, uhodí jí přes hlavu nejblíže stojícího
policejního strážníka, pak vám zas hůl vrátí,
poděkuje a zmizí.
Vidím stále před sebou svého policejního
komisaře. Ťukal tlustou násadkou o stůl a velice
vážně říkal: „Nemístné žerty stranou! Zde si
nebudeme vypravovat anekdoty. Vidíte zde na
stěně hodiny? Dávám vám pět minut na
rozmyšlenou, abyste se přiznal.“
Hodiny jsem viděl a také to, že je půl třetí.
Během těch pěti minut vzpomínal jsem, že teď na
Vinohradech, kam jsem byl pozván na oběd, podává
se černá káva s cukrovím, ale že to není tam tak
příliš slavnostní, poněvadž domácí slečna je
neobyčejně znepokojena mou nepřítomností a chodí
jako stín. Ráno jsem se též dověděl z jejích úst
celý program obědu, který mně během těch pěti
minut vystupoval neustále na mysli, poněvadž nás
na policejním ředitelství nenakrmili. Můj
budoucí tchán velice rád jedl skopovou pečeni s
knedlíkem, paní Mayerová měla ráda smažená
kuřata, takže se to všechno kombinovalo
dohromady při dnešním slavnostním obědu. Je
velice výbornou kuchařkou... Já velice rád tučné
skopové, když je tak propečeno, jak ona vždycky
dělávala, že je to vlastně na povrchu škvarek...
Potom ta úprava, přiměřeně vyhřátý talíř...
„Tak už jste si to rozmyslil?“ přerušil moje
vidiny policejní komisař, „řekl jsem pět minut a
už je sedm minut. Přiznáváte se tedy, že vy
uhodil jste svým býkovcem nadstrážníka Černého
přes hlavu?“
„Já vůbec o tom nepřemýšlel,“ odpověděl jsem
důstojně, „vím jedině tolik, že jste mi udělali
veliké nepříjemnosti. Jest zbytečno mluvit o
tom, že jsem nevinen, že jsem to neudělal,
poněvadž jste se ukvapili a z právního
stanoviska vzhledem k spleteným okolnostem jest
úplně přirozeno...“
Policejní komisař zkřížil ruce a povstal,
přerušuje mne: „Jaké vy můžete mít právní
stanovisko? Myslíte, že frázemi utlučete zákony?
S vámi si ještě promluví státní zastupitelství.
U nás se zde válet nebudete, vás si dáme
vyfotografovat a potom hned vás odvedou k
zemskému co trestnímu soudu. Podepište
protokol!“
Odepřel jsem podepsat protokol, který byl již
předem sestaven, ve kterém jsem se vlastně měl
přiznávat i k ráně býkovcem, i k vylomení palce.
Kromě toho jsem zjistil, že prý jsem křičel:
„Ještě nemá dost ten pacholek?“
Při fotografování tvářil jsem se přívětivě,
ačkoliv mi tak sešroubovali hlavu na židli, jako
by mně chtěli tahat zuby.
K trestnímu soudu vedli mne dva strážníci. Jeden
z nich nesl akta a druhý pod paždím můj černý
býkovec. Všichni tři předváděli jsme takto
mimojdoucím občanům lehce rozluštitelný živý
rébus.
Z přijímací kanceláře trestního soudu putoval
býkovec na státní zastupitelství a já na opačnou
stranu budovy do vyšetřovací vazby, kam počali
přibývat ti, kteří při takových slavnostních
příležitostech spadají do novinářské lokálky
„Zatčeni po táborech lidu“.
Shledal jsem zajímavou okolnost, že všichni ti
zatčení nevěřili tomu, že by byli schopni něco
podobného spáchat.
Jeden starý pán, který před obědem pravidelně si
vycházel na procházku, nemohl nikterak pochopit,
že spáchal zločin veřejného násilí, když se
náhodou dostal do té chumelenice a roztáhl
deštník jako štít proti policejnímu strážníkovi,
který se na něho hnal s obnaženou šavlí.
Byl tam též sluha nějaké banky, který byl poslán
ke členům správní rady, aby podepsali jeden akt.
Byl obviněn, že po ukončení tábora na Střeleckém
ostrově házel žabky koním jízdních strážníků pod
nohy křiče: „Hanba, zabte je!“
Bylo to velice směšné, když vypravoval, jak byl
vytažen policejními strážníky z průjezdu, kam se
schoval před tou tlačenicí a jak mu byla přitom
ukradena jeho černá taška s aktem. „Mně to
připadá jako sen,“ opakoval několikrát za sebou,
„není to možné, není to opravdu možné…“
Jest zajímavé, jak někteří lidé jsou naivní a
když už to mají černé na bílém, ještě stále se
kolem toho točí. Seděl tam s námi muž, který
vykrádal půdy a ten se smál, až se za břicho
popadal, a opakoval po něm: „Není to možné, není
to možné, připadá mně to jako sen, ale moc
živej.“
„Jsem vrchní zástupce firmy Lorenc, výroba
kuchyňského nádobí,“ ozval se vážně jeden občan,
„viděl jsem již leccos, prodělal jsem mnoho ve
svém životě, ale mohu říci, že něčeho podobného
jsem dosud nezažil. Právě když táhli
demonstranti na Perštýn, vstoupil jsem do
jednoho obchodu, abych nabídl firmě náš
patentovaný výrobek. Jak vám známo, pánové,
bývají v domácnostech obtíže s ohříváním
knedlíků, nudlí a podobně, nechcete-li je na
rendlíku v pravém slova smyslu učmudit. Tomu
odpomáhá naše patentní vložka ve všech
velikostech. Na dno hrnce naleje se trochu vody,
nad vodu dá se naše patentní vložka, na ni
položí se to, co chceme ohřáti, aby to bylo jako
čerstvé. V našem případě, pánové, působí pára.
Na našich patentních vložkách můžeme vařit přímo
brambory, vejce, kaštany, ovoce. Nebyl jsem vám,
pánové, ještě ani hotov s předložením našich
vzorků, když tu vrazí do obchodu dva policejní
strážníci a zařvou mně do ucha: ‚Ty nám
neujdeš!‘ Obviňují mne z toho, že jsem se
shlukl, při zatčení se jim vyrval, udeřiv je
pěstí do prsou a vletěl do krámu. Na policejním
ředitelství stejně jako na policejním
komisařství tvrdili jeden po druhém, že mé
nabízení zboží a ukazování vzorků je již známým
trikem.“
„Nejlépe z vás pochodím já,“ řekl jiný ze
zatčených občanů. „Já jsem podtrhl nohu
policejnímu komisařovi. Nemusím nic zapírat,
poněvadž jsem to udělal schválně a už jsem se
přiznal. To je to nejlepší. Ovšem že jsem
neřekl, že jsem to udělal schválně, nýbrž že
jsem chtěl rychle uposlechnout vyzvání k
rozchodu a v tom spěchu tedy že se moje noha
zaklínovala mezi nohy policejního komisaře.
Poněvadž dav mne strkal kupředu, moje zaklíněná
noha vzala s sebou nohu pana policejního
komisaře...“
„Nejdůležitější je,“ dodal za chvíli k tomu s
naprostou spokojeností, „vyznat se ve výmluvě.
Jsem ještě též obviněn, že jsem křičel: Natři
ho! Prohlásil jsem v protokole, že je sice
pravdou, že jsem křičel, ale na svého kamaráda,
chtěje ho upozornit, že se na nás dívá vrchní
číšník z kavárny Union a proto že jsem vykřikl:
Spatři ho! a nikoliv: Natři ho! Také pan
policejní komisař, který mne vyslýchal, řekl: To
je velice pravděpodobné.“
Jest zajímavé, že lidé, kteří upadli do nějakého
neštěstí pod vlivem nahodilých okolností,
druhému nechtí za nic na světě věřit, že je též
v tom nevinně.
Když jsem jim vypravoval svou historii s černým
býkovcem, právě ten občan, který se chlubil, jak
se pěkně vymlouval, ohradil se proti tomu, abych
ho nepovažoval za nějakého naivního člověka.
„Zač nás vlastně považujete,“ řekl urputně, „já
jsem se vám zde přímo přiznal, poněvadž myslím,
že jsem mezi muži. Proč tedy i vy neřeknete
čestně a přímo: Dal jsem mu jednu přes hlavu
býkovcem, ale na policejním ředitelství vymluvil
jsem se takhle a takhle.“
Zástupce firmy na výrobu kuchyňského nádobí
obrátil se kňouravě k němu: „Dovolte, mně snad
věříte, že jsem v tom nebyl.“
Oslovený uraženě máchl rukou a odplivl si,
přičemž zabručel: „Jste vy mně všichni stejní.
Já vám zde upřímně říkám, že jsem podrazil
skutečně nohu panu policejnímu komisařovi a vy
proti mé upřímnosti stavíte samé výmluvy, že
kdosi - támhle - tohle - takhle...“ Odvrátil se
uraženě od nás. III
Vyšetřující soudce byl velice
příjemný pán.
Černý býkovec ležel vedle na stole, on ho občas
vzal do ruky a prohlížel znalecky. Také
odhadoval, co jsem za něj asi dal. Konečně jsme
se dorozuměli, že jsem nekoupil draho a že
býkovec je velice dobrá zbraň. Zejména jde-li
člověk pustým lesem a byl by snad přepaden.
Když mne konečně ujistil, že za své soudcovské
praxe nesetkal se ještě nikdy s tak svižným
býkovcem a přitom tak elegantním, přešel k mé
vlastní záležitosti: „Můžeme říci,“ řekl veselým
tónem, „že jste si dal na té ráně záležet. Máme
zde posudek policejního lékaře o zranění, které
jste způsobil policejnímu nadstrážníku Černému:
Na pravé straně lebky, od ucha k čelu, šikmá
tupá rána zdéli 10 cm, způsobená tupým
předmětem. Rána provázena četnými oděrkami s
mírným výronem krve z podkožních cév. Po
ošetření rána již nekrvácí. Prudkost rány
zmírněna kloboukem. Kvalifikace ukazuje na lehké
zranění.“
Dočetl a zadíval se na mne, přičemž přívětivě
podotkl: „Ovšemže státní zastupitelství udělá
nám z toho lehkého zranění zločin těžkého
ublížení na těle, poněvadž se to stalo úřední
osobě jsoucí ve službě.“
Vzal opět býkovec do ruky, prohlížeje ho
důkladně poznamenal, tak jako kdyby mně
gratuloval: „Jak vidět, udeřil jste vší silou,
ale všimněte si, že tak nepopraskal. Nedávno měl
jsem zde býkovec jednoho rváče ze Stodůlek, také
nový býkovec, dal jím jen jednu ránu hostinskému
přes záda a po celé ploše, kterou záda zasáhl,
byl lak úplně odprýsknutý.“
Vyšetřující soudce podal býkovec zapisovateli,
aby si též všiml zvláštnosti a výborné jakosti
mé hole.
Potom řekl vyšetřující soudce otcovským tónem:
„Já vás úplně chápu. Mládí nikdy nezachová té
nutné rozvahy. Je-li ovládáno rozčilením,
dopustí se velice často nepředložených činů.
Proto také při posuzování trestnosti soud bere
vždy v úvahu rozčilení, pohnutí mysli. Ovšem
musí býti též přitom účinná lítost a doznání.
Proto myslím, že je naprosto zbytečné, kdybyste
snad chtěl opakovat totéž i zde při vyšetřování,
co jste stále tvrdil dole na ředitelství. Chápu
vaše rozčilení při oné srážce s policií. Jsem
přesvědčen, že když jen trochu logicky
usuzujeme, je naprosto vyloučena tato podivná
shoda okolností, jak vy ji formulujete. Vy tedy
krátce před zahájením táboru kupujete si býkovec
a máme již zde výpovědi obou policejních
úředníků, kteří byli vysláni na tábor, že jste
provokativně svůj černý býkovec strkal do
popředí pod samou tribunou. Potom dochází k
srážce, nadstrážník Černý je zraněn vaším
býkovcem, který není nijak pohozen, ale nachází
se ve vaší ruce. Uznáte jisté sám, že to vaše:
Přiskočil - vytrhl - udeřil - opět přiskočil -
vsunul do ruky a utekl, patří do říše pohádek,
kde se promenují takové za vlasy přitažené
příběhy. Kromě zraněného nadstrážníka vypovídá
jiných šest strážníků, kteří vás viděli a potom
je ještě celá řada deliktů, které jste spáchal
před zatčením i po svém zatčení, podle
souhlasných výpovědí všech svědků, kteréž jasně
dokazují, že jste v rozčilení se pustil s celou
vervou do zápasu s úřední mocí. Proč jste
kupříkladu...“
Vyšetřujícímu soudci se hlas přitom třásl: „Proč
jste tedy kupříkladu neměl na tom dost, že jste
nadstrážníka Černého poranil na hlavě, proč jste
mu ještě potom vymkl palec? Představte si, kdyby
s vámi tak někdo jednal. Ráno se rozloučíte s
rodinou, s ženou, dětmi, jste zdráv...“
Starému pánovi se hlas ještě více třásl a na
zapisovateli bylo znát neobyčejné pohnutí.
Dozorce, který mne přivedl a stál za mnou,
hlasitě smrkal do šátku a pokojem rozléhal se
dále měkký, plačtivý hlas vyšetřujícího soudce:
„Rozloučí se tedy se ženou, dětmi a jde do
služby a potom ho přivezou domů. Nemá ani tolik
síly, aby mohl svou zraněnou rukou pohladit svá
robátka po hlavě...“
Vězeňský dozorce, stojící za mnou, se již
nezdržel a počal brečet.
Obrátil jsem se k zapisovateli, jehož oči
vypadaly jako za největší chřipky.
„Pište,“ řekl jsem hrozným hlasem, „přiznávám se
ke všemu, ale nelituji toho, měl jsem ho
skolit...“
„Co - co - cože?“ vykoktal ze sebe vyšetřující
soudce, zatímco uřvaný dozorce chytil mne
instinktivně zezadu za krk. IV
Čekal jsem, že přinesu soudu
ještě jedno překvapení, že se totiž při líčení
anebo ještě předtím přihlásí muž, který se chtěl
obětovat a který si na několik vteřin vypůjčil
můj krásný černý býkovec. Představoval jsem si,
jak řeknu před senátem: „Vidíte, pánové, takhle
se vyrábějí justiční vraždy.“ On však nepřišel,
mně vyměřili šest měsíců těžkého žaláře a můj
býkovec propadl eráru.
Byl to jistě velmi krásný býkovec, jedinečný
exemplář, který měl Bosňák ve svém zboží.
Také jsem zjistil, že skopová pečeně úplně
vychladne za těch necelých sedm měsíců. |
