|
Kadet Hrabětín se velice zajímal
o českou otázku a rád se s námi dával do hovoru
o úkolech dnešní české politiky. S ním udržoval
přátelství Matějka, záložní důstojník a ještě
několik jiných zajatých důstojníků Čechů, kteří
vystupovali všude co Češi, zejména když šlo o
přestěhování do lepších domů a zlepšení poměrů.
Tu v hovoru s velitelem zajateckého tábora
zdůrazňovali, že jsou Češi a Slované.
Když přišla rozhodná chvíle, věnovaná přihláškám
do Českého vojska, tu kadet Hrabětín přišel do
kanceláře batalionu. Byl zřejmě rozčilen a počal
zprvu mluvit o věcech zcela všedních, o tom, kdy
bude trh v Kirsanovce, a zčista jasna řekl: "Ale
raději to vyřídíme hned. Vy jste nám poslali
přihlašovací archy do České Družiny, abychom je
podepsali. My s tím vším souhlasíme velice
vřele. Rakousko nemůže a nesmí dnes existovati,
naše staré pergameny musíme podporovati bodáky,
ale dejte mně nějaké záruky. Sprostředkujte to
nějak, aby mně bylo vyjasněno toto: Já souhlasím
úplně s tím, abych co důstojník vstoupil jako
prostý voják do armády. Jsem tak demokratický,
že nežádám ani odznaků jednoročního
dobrovolníka, ale dejte mně záruku, že jakmile
česká armáda překročí české hranice, budu
povýšen na nadporučíka. Bratranec Brauner pukne
zlostí. Kolikrát se mně vysmíval, že jsem jenom
kadetem a on poručíkem. Emma, to je zase
sestřenice z otcovy strany, ta se s ním dala
fotografovat, se mnou se fotografovat dát
nechtěla. Ta bude koukat. Ruská důstojnická
uniforma je velmi hezká... Tedy tu záruku a já
to podepíši... My jsme se vůbec usnesli, že
chceme záruky. Večer k vám přijdou kamarádi, a
ti vám to vysvětlí. Já tomu rozumím, že vlast je
v nebezpečí, dejte mně tu záruku a bratranec
Brauner pukne zlostí. A Emma, ta bude teprve
vyvádět."
Odešel, a přišel Matějka. První jeho bylo, že
mne požádal, abych zavřel dvéře na závoru, neboť
to, co mně chce sdělit, jest věcí čistě
soukromou.
"Dlouho," řekl, když jsem zavřel, "velmi dlouho
jsem přemýšlel o tom, zda-li jsem dosti silný,
abych za své přesvědčení, na obranu ohroženého
národa, dovedl třebas život nasadit. Odpověděl
jsem si, že ano. Jsem jistě nadšen občanskou
odvahou a vyzbrojen osobní kuráží, o tom
nepochybujte. Ale nemohu si pomoci a pravím to
zcela upřímně, že bych rád měl nějaké záruky.
Vyučoval jsem primány a sekundány..."
"Teď už budou chodit do quarty a než se domů
vrátíme, do quinty," podotkl jsem. "To nevadí,"
řekl Matějka, "bojím se jen, abych nepřišel o
své žáky. Což kdybych se nevrátil? Srdce mne
bolí, když si vzpomenu, že mí žáci marně na mne
čekají a že mně nebude možno, kdybych padl,
vychovat z nich řádné žáky."
"Co vyučujete?" "Kreslení," odpověděl Matějka,
"horuji pro umění. Chtěl bych je svým žákům
vlíti do srdce, mám tolik poesie v duši, ale
dejte mně nějakou záruku, že se vrátím. Slibte
mně, dopište mně, že kdyby to špatně dopadlo, že
mě dopravíte do nějakého místa, mezi Němce,
abych mohl být vyměněn se zajatci po válce,
abych se mohl vrátiti ku svým žákům. Chtěl bych
je naučit chápat barvy. Na to se u nás doposud
neklade důraz. Učil bych je malovat ve žluti a
ve fialové a byl bych šťasten. Tedy tu
záruku..."
Odešel s vřelým "na zdar". Byl večer, tichý
spanilý večer nad asijskými pláněmi a písky.
Slunce zapadalo neobyčejně rychle a mně se
zdálo, že je mu stydno svítiti na ten tábor
zajatců, kde žijí děti země, kteří v tom našem
velkém boji chtí záruky, jeden chce být po válce
vyměněn s Němci co válečný zajatec, aby mohl
učiti malovat žáky středních škol v žluti a
fialové a druhý chce tři hvězdičky, aby jeho
bratranec pukl zlostí kvůli nějaké Emmě.
A za chvíli na to přišel pan Kubáč. Pan Kubáč
již dříve se vyjádřil na našich informačních
schůzkách, že není spokojen s Rakouskem, které
ho povýšilo průběhem války na praporčíka.
Vyprávěl nám, že je Rakousko nevděčné a že měl
se stát po bitvě u Gorlice velitelem batalionu
na místě nějakého vola von Zedwitz. Byl to
člověk, který nevybíral ve výrazech. Říkal
například, že u Gorlice Rusové odehnali do
zajetí jednoho majora a ještě dvanáct jiných
kusů dobytka od štábu 4. divise. "Nemám rád
dlouhého povídání," řekl přímo, "dnes jste nám
to odevzdali ku podpisu, abychom se přihlásili,
a já tak učiním beze všeho, jen když mně bude
dána záruka, že to, co dnes mám jako vrchní
kontrolor berního úřadu, totéž služné, že mně
bude vypláceno i českou vládou po válce. Já chci
samostatnost Čech, ale musím dostat záruku, že
dostanu také příbytečné. A pak ještě něco mne
znepokojuje. Upsal jsem na první rakouskou
válečnou půjčku čtyři sta korun. Ať mně váš Svaz
dá úpis, že se mně to vrátí. Nechci úroky, neboť
nechci kořistiti z toho. A dokud tyto záruky
nedostanu, nepodepíši přihlášku do České armády.
Těch čtyři sta korun uchránil jsem na záclony.
Mám vyhlídnuté záclony jemně zelené trojdílné.
Víc nemám s vámi co mluvit. S Bohem!"
Čtvrtým návštěvníkem byl poručík Rázl. Ten vždy
se chlubil svou psychologickou jemností ve
vyjadřování se a též sám byl velmi uhlazený.
Strojil se jako panenka a chodil po těch
asiatských planinách v rukavičkách. Chodíval do
blízké vesnice a miloval tam dcerušku poštovního
správce, nějakou poloarménku.
"Račte dovolit," pravil jemným hlasem, oprašuje
lavici, "vedou mne k vám, abych tak řekl, osobní
pohnutky. Znáte jistě mou dobrou vůli a logické
názory v otázce naší samostatnosti. Jsem pro
bezodkladné branné vystoupení Čechů proti
Rakousku a mám víru v konečné vyplnění našeho
přání. Rád bych vystoupil též a pomohl budovat
naši velkou říši, československý stát, ale já
dostávám jako zajatec 50 rublů měsíčně. Víte, co
stojí dnes v Rusku prášek na zuby, co stojí
kartáček na zuby, a víte, co stojí pomáda na
vlasy a voňavka heliotrop? Rád bych šel bojovat.
Jest to ohromný problém a každý jednotlivec jest
nutný a na místě, ale kdo mně nahradí těch 50
rublů, když půjdu jako voják do pole. Nebudu si
moci koupit ani obyčejnou pačulovou voňavku, ani
prášek na zuby, zkrátka nic. A co si počne
Tamara, ta má oči gazelí – co myslíte, nešlo by
to nějak udělat, abych takové potřebné věci
vyfasoval?"
A rozhovořil se o své Tamaře. Ani jsme
nezpozorovali, že přišel přítel Dudárek s listem
přihlášených do českého vojska, kterých podpisy
sebral po baráku.
Byla toho pěkná řada. A byly to podpisy lidí,
prostých občanů, milujících svou vlast tak
horoucně, jak ji miluje Srb nebo Belg – bez
záruky.
Ti všichni vstupují do české armády bez
podmínek. Podmínky se kladou jen nepříteli. A
jdou ti hrdinové bez záruky, jako děti staré
Sparty. Ti otcové, kteří mají doma děti, jdou
bojovat za dobro svých synů, za lepší
budoucnost, aby tomu novému pokolení nebyly
známy políčky německých důstojníků a nadávky a
aby matky těch budoucích generací nevyplakaly si
oči při vzpomínce na všechny ty drahé, milé
hlavy, které by padly kvůli zcela cizím zájmům
nějakých paralytiků z rodu Habsburků a
Hohenzollernů.
A co je proti té čestné snaze padesát rublů,
prášek na zuby, voňavka heliotrop či gazelí oči
slečny Tamary? |
