Mám neobyčejně rád novinářské
články, které mně činí bezděčnou radost.
Nevyhýbám se jim. Mám z nich radost, jako má
jiný, když čte humoristické časopisy.
Pamatuji se, že na prvého května r. 1917 v
Kijevě bylo v průvodě pod rudými prapory přes
30.000 bolševiků a menševiků 400. Potom druhý
den psali menševici, že bolševiků bylo 200 a
jich, menševiků, 60.000. Třetí den to opravili a
dotáhli to během týdne na 120.000.
V tomto ohledu jsme, jak se říká, srabaři. Právo
lidu to nedotáhlo ani na těch 20.000, ačkoliv
snažilo se poctivě počítat jednoho muže z
pravice za deset. Ať říká kdo chce co chce, to
se jim musí nechat, že jsou revolucionáři.
Nebojí se ani úředních cifer. V matematice jsou
slabí. Bylo tolik a tolik šestistupů v průvodu
pravice a šlo se 13 minut. Znásobili tedy, kolik
jich šlo, číslem 13. Je to nešťastné číslo.
Vidím však ještě jiné nedostatky.
Kdybych byl redaktorem Práva lidu, využitkoval
bych kvůli reklamě pro stranu i pobyt dr.
Soukupa v roudnickém sklepě, kam se uchýlil před
svými nepřáteli na schůzi. Napsal bych:
Triumfální cesta dr. Soukupa. Vložil bych do
svého článku kratičký pobyt dr. Soukupa v
postranním východě v Bezovce, kdy opouštěl
schůzi, veden starým příslovím „Kdo uteče,
vyhraje“, a potom bych uveřejnil jeho řeč v
roudnickém sklepě, kterou měl k nějaké opuštěné
kočce, kterou svět stejně zklamal jako jeho.
Žurnalistika je opravdu hrozná zbraň ve
vynalézavosti prostředků, jak překroutit fakta.
Neleká se ani toho, že žádných fakt třebas nemá.
Od roku 1852, kdy jeden londýnský časopis
uveřejnil zprávu, že v Birminghamu byl nalezen
vyhladovělý muž, který v noci z 2. června na 3.
června spadl z měsíce, snaží se žurnalistika
vymýšlet si nejrozmanitější příhody a kombinace.
Jako smavá pohádka o neznámém čte se v Právu
lidu, že sociální demokracie má všude vrch nad
komunisty, že to Moskva prohrála 1. května na
Václavském náměstí. Ale to mě neuspokojuje.
Já bych, být na místě Stivína, napsal, že z
Moskvy přijelo několik zvláštních vlaků s
ruskými komunisty do Prahy, aby zachránili
levici od blamáže, že celý průvod a slavnosti
zaplatil Lenin ze své vlastní kapsy, ze sum,
které ukradl menševikům. A končil bych hrdě, že
soudruzi z Práva lidu nesli standartu s nápisem:
„Kdo nejde s námi, ať jde proti nám!“
Byla to zatracená pravda, že levice patrně nejde
s nimi. Nelíbí se mně jedině to, že Právo lidu
píše, že na tábor lidu na Střelecký ostrov došlo
15-20.000. Nemít v evidenci ten rozdíl mezi 15 a
20.000 a psát „až“ je buď hazardování nebo
gesta, že jim na nějakých 5.000 lidí nezáleží.
Rozhodné lépe by se však vyjímalo: Bylo jich
2.500-80.000. S nějakou základní číslicí se musí
počítat. Ještě jednou pravím: Více matematické
odvahy. Pokusím se to rozšifrovat. Já bych to
dělal takhle:
Sociálních demokratů bylo v průvodu: 400 řad po
6 lidech - 2.400 lidí. Podle úřední zprávy -
3.000. Pondělník Českého slova udává počet
účastníků 3.780, dělá dohromady - 9.180 lidí
soc. demokratů.
Tuto číslici násobíme, jak jsem se již zmínil,
číslem 13, poněvadž průvod šel 13 minut. Vyjde
119.340 sociálních demokratů. K tomu přihlíželo
průvodu pět starých pracovníků jednotářů z D. T,
J., kterými vzhledem k úctě k jejich šedinám se
musí násobit to, co vyšlo předem. Tedy 119.340
sociálních demokratů x 5 - 596.700 pravičáků.
Potom se píše rok 1921. Přidejte tu cifru k výše
vypočítané číslici, dostanete 598.621 věrných
sociálních demokratů v průvodu. Vezmeme-li v
úvahu, že to byl 32. První máj sociální
demokracie v Praze, nezbývá nám nic jiného, než
na počest tohoto jubilea znásobit 598.621
sociálních demokratů 32 a dostaneme číslici
osmnáct milionů, sto padesát pět tisíc, osm set
sedmdesát dva pravičáků, kteří se zúčastnili
průvodu.
K této číslici může se dojít ještě několika
způsoby. Násobit skutečných 2.400 pravičáků v
průvodu 7.564 českými socialisty z jejich
průvodu, nebo násobit 2.400 členů pravice 429,
t. j. 429 roky od objevení Ameriky, dostaneme
1,029.600, které násobíme osmnácti členy redakce
Práva lidu.
A jinak ještě více odvahy. Nebát se! Ještě více
lhát, nic jiného než lhát! Lhát, když už jsme v
tom. Jenom nepsat žádnou pravdu. Objeví-li se,
že v redakci Práva lidu některý redaktor by
chtěl psát pouhou pravdu, jednat rychle, nebo je
nešťastník ztracen. Takového muže rychle svléci,
tělem třást, položit hlavou svismo dolů. Umělé
dýchání: kleknout za hlavu a rychle za sebou
rukama hrudník a žebra stlačovat a uvolňovat.
Ruce křížem překládat a roztahovat, údy třít a
dávat teplé obklady. Lihoviny, koňak, slivovici,
rum, arak, co právě jest po ruce.
Když se vzpamatuje, podporovat všemožně jeho
fantazii. Dát mu přečíst, co o průvodu na 1.
května bylo uveřejněno v Právu lidu. Dát mu
hořčičné nátěsky na lýtka, silnou kávu.
Zvracení, projímadlo, horké obklady na povrch
srdce a žaludku.
Událostmi jiného druhu jsou krátké články ve
směsi Prager Presse a Národních listů. Nemluvím
o politických poznámkách. O těch se vůbec mluvit
povšechné nedá. Zmiňuji se o těch časopisech
jako o borcích nové kultury.
Vychovat v národě cit pro společenskou
soudržnost. Je nesmírné důležité, když Pr.
Presse sděluje veřejnosti, že v Londýně chcípla
gorila, čtyři a půl roku stará, na celém těle
chlupy porostlá. Kdyby byl člověk založen méně
citově, udělal by z toho takovou švandu, že by
musilo zakročit anglické vyslanectví kvůli té
ubohé chcíplé gorile v našem ministerstvu
zahraničních záležitosti.
Jiným způsobem vychovávají v národě cit pro
společenskou soudržnost Národní listy.
Velkolepou žranici dvou amerických žroutů, kteří
žerou o závod a kdo dřív přestane jíst, ten
prohrál sázku. Žranice báječná, při které tekou
sliny z úst Viktora Dyka, ve kterých se utopil
jeho soustředěný zájem o literaturu i umění.
Zdá se, že život sám nutí národní demokracii do
takových hodů. Hostina za morové rány, kdy
jednotlivci žerou o závod a většině, 98%, plynou
dny v jednotvárném hladovění a podvýživě.
Šel jsem nedávno s jedním slévačem od
Ringhofferů. V sadu na váze se dal vážit jeden
statkář od Klecan. Vážil 114 kg. Potom se dal
vážit slévač. Vážil 68 kg. Nedivil jsem se
potom, když agrární Večer napsal, že strana
agrární vyváží svými zkušenostmi dvakrát všechny
dělnické strany.
Primátor Dr. Baxa o cestě pražské delegace do
Paříže zmiňuje se v Národní politice. „Cizina,“
praví ve svém článku, „byla o našich poměrech
mylně informována a naší povinnosti bylo
vyvrátit vše to, co si o nás mysleli, na četných
večírcích. Všude jsem řekl bez obalu, že je u
nás všechno v pořádku.“
Dr. Baxa zdědil to poslední po starém Grošovi.
Jeho heslo: „Nic se nestalo“ vítězně razí si
dnes půdu i nad Sekvanou...
Dr. Baxa vypočítává dále různé ty večírky a
hostiny. „Jedlo se a pilo se u vyslance
Osuského, na banketech Obchodní komory pařížské,
Svazu národního francouzského sdružení, na
banketě, uspořádaném městem Prahou, městem
Paříží. Atd.“ píše Dr. Baxa. Všude viděl Dr.
Baxa roztomilé hostitelky, na pařížské radnici
mluvil proti bolševikům.
Divím se, že se někdo nad tím pozastavuje.
Velkolepé politické žranice nemohou přece jinak
končit. Dali jsme vám najíst a napít, tak teď
nám taky něco řekněte proti bolševikům. A není
na tom nic zvláštního. Právě tak mluví páni od
magistrátu při víně ve vinárnách.
Největší radost z 1. května měl redaktor rubriky
Národohospodářský věstník Národní politiky, Dr.
Lad. Navrátil, který píše, že není u nás 1.
květen dnem dusné atmosféry a zaťatých pěstí,
jako to bylo za Rakouska, poněvadž naše
republika předstihla celý ostatní svět ve směru
dělnického sociálního zákonodárství, nýbrž dnem,
kdy všechny vrstvy mohou se těšit z pokračující
hospodářské demokracie vedle naprosté demokracie
politické.
S tím člověkem bych udělal tahle: Naznak
položit, omývat studenou vodou, spánky třít
octem, čerstvý vzduch. Hofmanské kapky a pak ho
vést na Pankrác, aby viděl, jak političtí
vězňové mávají šátky na hromové pozdravy mas,
které je přišly k Pankráci navštívit.
V májovém čísle Práva lidu jsou dva články od
Jos. Stivína. Jeden pod názvem: „V duchu
Jaurésové“, kde považuje za mystifikaci
proletariátu revoluční víru v sílu, a potom
článek: „Nedejte se klamati!“
„Jelikož v některých závodech při požadování
krému Derby na obuv nabízejí se méněcenné krémy,
varuje se každý atd…“ Či to psal Dr. Soukup?
Jsem přesvědčen, že ti, kterých se to týká,
řeknou: „On si ten chlap dovolí dělat poznámky.“
Už jsem si to dovolil. |