Poznámky

Mám neobyčejně rád novinářské články, které mně činí bezděčnou radost. Nevyhýbám se jim. Mám z nich radost, jako má jiný, když čte humoristické časopisy.

Pamatuji se, že na prvého května r. 1917 v Kijevě bylo v průvodě pod rudými prapory přes 30.000 bolševiků a menševiků 400. Potom druhý den psali menševici, že bolševiků bylo 200 a jich, menševiků, 60.000. Třetí den to opravili a dotáhli to během týdne na 120.000.

V tomto ohledu jsme, jak se říká, srabaři. Právo lidu to nedotáhlo ani na těch 20.000, ačkoliv snažilo se poctivě počítat jednoho muže z pravice za deset. Ať říká kdo chce co chce, to se jim musí nechat, že jsou revolucionáři. Nebojí se ani úředních cifer. V matematice jsou slabí. Bylo tolik a tolik šestistupů v průvodu pravice a šlo se 13 minut. Znásobili tedy, kolik jich šlo, číslem 13. Je to nešťastné číslo. Vidím však ještě jiné nedostatky.

Kdybych byl redaktorem Práva lidu, využitkoval bych kvůli reklamě pro stranu i pobyt dr. Soukupa v roudnickém sklepě, kam se uchýlil před svými nepřáteli na schůzi. Napsal bych: Triumfální cesta dr. Soukupa. Vložil bych do svého článku kratičký pobyt dr. Soukupa v postranním východě v Bezovce, kdy opouštěl schůzi, veden starým příslovím „Kdo uteče, vyhraje“, a potom bych uveřejnil jeho řeč v roudnickém sklepě, kterou měl k nějaké opuštěné kočce, kterou svět stejně zklamal jako jeho.

Žurnalistika je opravdu hrozná zbraň ve vynalézavosti prostředků, jak překroutit fakta. Neleká se ani toho, že žádných fakt třebas nemá. Od roku 1852, kdy jeden londýnský časopis uveřejnil zprávu, že v Birminghamu byl nalezen vyhladovělý muž, který v noci z 2. června na 3. června spadl z měsíce, snaží se žurnalistika vymýšlet si nejrozmanitější příhody a kombinace.

Jako smavá pohádka o neznámém čte se v Právu lidu, že sociální demokracie má všude vrch nad komunisty, že to Moskva prohrála 1. května na Václavském náměstí. Ale to mě neuspokojuje.

Já bych, být na místě Stivína, napsal, že z Moskvy přijelo několik zvláštních vlaků s ruskými komunisty do Prahy, aby zachránili levici od blamáže, že celý průvod a slavnosti zaplatil Lenin ze své vlastní kapsy, ze sum, které ukradl menševikům. A končil bych hrdě, že soudruzi z Práva lidu nesli standartu s nápisem: „Kdo nejde s námi, ať jde proti nám!“

Byla to zatracená pravda, že levice patrně nejde s nimi. Nelíbí se mně jedině to, že Právo lidu píše, že na tábor lidu na Střelecký ostrov došlo 15-20.000. Nemít v evidenci ten rozdíl mezi 15 a 20.000 a psát „až“ je buď hazardování nebo gesta, že jim na nějakých 5.000 lidí nezáleží. Rozhodné lépe by se však vyjímalo: Bylo jich 2.500-80.000. S nějakou základní číslicí se musí počítat. Ještě jednou pravím: Více matematické odvahy. Pokusím se to rozšifrovat. Já bych to dělal takhle:

Sociálních demokratů bylo v průvodu: 400 řad po 6 lidech - 2.400 lidí. Podle úřední zprávy - 3.000. Pondělník Českého slova udává počet účastníků 3.780, dělá dohromady - 9.180 lidí soc. demokratů.

Tuto číslici násobíme, jak jsem se již zmínil, číslem 13, poněvadž průvod šel 13 minut. Vyjde 119.340 sociálních demokratů. K tomu přihlíželo průvodu pět starých pracovníků jednotářů z D. T, J., kterými vzhledem k úctě k jejich šedinám se musí násobit to, co vyšlo předem. Tedy 119.340 sociálních demokratů x 5 - 596.700 pravičáků. Potom se píše rok 1921. Přidejte tu cifru k výše vypočítané číslici, dostanete 598.621 věrných sociálních demokratů v průvodu. Vezmeme-li v úvahu, že to byl 32. První máj sociální demokracie v Praze, nezbývá nám nic jiného, než na počest tohoto jubilea znásobit 598.621 sociálních demokratů 32 a dostaneme číslici osmnáct milionů, sto padesát pět tisíc, osm set sedmdesát dva pravičáků, kteří se zúčastnili průvodu.

K této číslici může se dojít ještě několika způsoby. Násobit skutečných 2.400 pravičáků v průvodu 7.564 českými socialisty z jejich průvodu, nebo násobit 2.400 členů pravice 429, t. j. 429 roky od objevení Ameriky, dostaneme 1,029.600, které násobíme osmnácti členy redakce Práva lidu.

A jinak ještě více odvahy. Nebát se! Ještě více lhát, nic jiného než lhát! Lhát, když už jsme v tom. Jenom nepsat žádnou pravdu. Objeví-li se, že v redakci Práva lidu některý redaktor by chtěl psát pouhou pravdu, jednat rychle, nebo je nešťastník ztracen. Takového muže rychle svléci, tělem třást, položit hlavou svismo dolů. Umělé dýchání: kleknout za hlavu a rychle za sebou rukama hrudník a žebra stlačovat a uvolňovat. Ruce křížem překládat a roztahovat, údy třít a dávat teplé obklady. Lihoviny, koňak, slivovici, rum, arak, co právě jest po ruce.

Když se vzpamatuje, podporovat všemožně jeho fantazii. Dát mu přečíst, co o průvodu na 1. května bylo uveřejněno v Právu lidu. Dát mu hořčičné nátěsky na lýtka, silnou kávu. Zvracení, projímadlo, horké obklady na povrch srdce a žaludku.

Událostmi jiného druhu jsou krátké články ve směsi Prager Presse a Národních listů. Nemluvím o politických poznámkách. O těch se vůbec mluvit povšechné nedá. Zmiňuji se o těch časopisech jako o borcích nové kultury.

Vychovat v národě cit pro společenskou soudržnost. Je nesmírné důležité, když Pr. Presse sděluje veřejnosti, že v Londýně chcípla gorila, čtyři a půl roku stará, na celém těle chlupy porostlá. Kdyby byl člověk založen méně citově, udělal by z toho takovou švandu, že by musilo zakročit anglické vyslanectví kvůli té ubohé chcíplé gorile v našem ministerstvu zahraničních záležitosti.

Jiným způsobem vychovávají v národě cit pro společenskou soudržnost Národní listy. Velkolepou žranici dvou amerických žroutů, kteří žerou o závod a kdo dřív přestane jíst, ten prohrál sázku. Žranice báječná, při které tekou sliny z úst Viktora Dyka, ve kterých se utopil jeho soustředěný zájem o literaturu i umění.

Zdá se, že život sám nutí národní demokracii do takových hodů. Hostina za morové rány, kdy jednotlivci žerou o závod a většině, 98%, plynou dny v jednotvárném hladovění a podvýživě.

Šel jsem nedávno s jedním slévačem od Ringhofferů. V sadu na váze se dal vážit jeden statkář od Klecan. Vážil 114 kg. Potom se dal vážit slévač. Vážil 68 kg. Nedivil jsem se potom, když agrární Večer napsal, že strana agrární vyváží svými zkušenostmi dvakrát všechny dělnické strany.

Primátor Dr. Baxa o cestě pražské delegace do Paříže zmiňuje se v Národní politice. „Cizina,“ praví ve svém článku, „byla o našich poměrech mylně informována a naší povinnosti bylo vyvrátit vše to, co si o nás mysleli, na četných večírcích. Všude jsem řekl bez obalu, že je u nás všechno v pořádku.“

Dr. Baxa zdědil to poslední po starém Grošovi. Jeho heslo: „Nic se nestalo“ vítězně razí si dnes půdu i nad Sekvanou...

Dr. Baxa vypočítává dále různé ty večírky a hostiny. „Jedlo se a pilo se u vyslance Osuského, na banketech Obchodní komory pařížské, Svazu národního francouzského sdružení, na banketě, uspořádaném městem Prahou, městem Paříží. Atd.“ píše Dr. Baxa. Všude viděl Dr. Baxa roztomilé hostitelky, na pařížské radnici mluvil proti bolševikům.

Divím se, že se někdo nad tím pozastavuje. Velkolepé politické žranice nemohou přece jinak končit. Dali jsme vám najíst a napít, tak teď nám taky něco řekněte proti bolševikům. A není na tom nic zvláštního. Právě tak mluví páni od magistrátu při víně ve vinárnách.

Největší radost z 1. května měl redaktor rubriky Národohospodářský věstník Národní politiky, Dr. Lad. Navrátil, který píše, že není u nás 1. květen dnem dusné atmosféry a zaťatých pěstí, jako to bylo za Rakouska, poněvadž naše republika předstihla celý ostatní svět ve směru dělnického sociálního zákonodárství, nýbrž dnem, kdy všechny vrstvy mohou se těšit z pokračující hospodářské demokracie vedle naprosté demokracie politické.

S tím člověkem bych udělal tahle: Naznak položit, omývat studenou vodou, spánky třít octem, čerstvý vzduch. Hofmanské kapky a pak ho vést na Pankrác, aby viděl, jak političtí vězňové mávají šátky na hromové pozdravy mas, které je přišly k Pankráci navštívit.

V májovém čísle Práva lidu jsou dva články od Jos. Stivína. Jeden pod názvem: „V duchu Jaurésové“, kde považuje za mystifikaci proletariátu revoluční víru v sílu, a potom článek: „Nedejte se klamati!“

„Jelikož v některých závodech při požadování krému Derby na obuv nabízejí se méněcenné krémy, varuje se každý atd…“ Či to psal Dr. Soukup?

Jsem přesvědčen, že ti, kterých se to týká, řeknou: „On si ten chlap dovolí dělat poznámky.“

Už jsem si to dovolil.