|
Královské hlavní město Praha
rozkládá se po obou březích Vltavy. Zástupcové
těchto obou břehů jsou v přiměřeném počtu
zastoupeni v rozhodování o osudech poplatnictva
na pražské radnici, milují pivo, víno a holky, o
jmeninách Jeho Veličenstva chodí do kostela. Tři
z nich šňupají, dvacet jich má umělé zuby, pět
má břišní kýlu, tři jsou od neštovic, přes
polovic jich chodí den co den ku Flekům, mají
manželky, syny, milenky, po případě i vnuky,
někteří jsou také veterány, mnozí ostrostřelci,
část jich hraje maxla, někteří čapary nebo
jednadvacet, občas si hodí ferbla a všichni mají
na svých visitkách vytištěno: „Městský radní“.
Ostatní obyvatelstvo města Prahy jsou lidé druhu
podřízenějšího, mají o mnohem menší cenu nežli
páni radní a rozdělují se na tři druhy lidí. Na
chátru, která nemá na radnici strejčka, na lidi,
kteří jsou ve vyjednávání, aby na radnici
strejčka měli, a konečně na pány, kteří na
radnici strejčka mají. Tento poslední druh dělí
se opět na ty, kteří mají na radnici strýčka
skutečného, pokrevního příbuzného, a na strýčka,
čili strejčka, původu více méně vzdáleného,
kterýžto původ jest zahalen závojem záhad.
Až do nedávná domnívali se někteří, že ten závoj
záhad jmenuje se peníze, ale od té doby, co
vyskytl se případ s láhvemi burgundského vína,
původ těch strejčků zůstává stejně záhadným. V
ústním podání koloval kdysi Prahou recept, jak
lze si získat na radnici „strejčka“. Člověk
předně vypátrá, má-li pan radní služku, pak
pátrá, zdali ta služka má v Praze nějakého
příbuzného, když se to dozví, vypátrá, jaké
příbuzné má v Praze ten příbuzný té služky. Pak
pod nějakou záminkou seznámí se s příbuzným
příbuzných služky pana radního a požádá ho, aby
ho seznámil se svými příbuznými. Když se tak
stalo, počne je podplácet penězi, potravinami,
lístky do divadla, v nejhorším případě dobrou
knihou. Jejich prostřednictvím seznámí se se
služkou pana radního a za přiměřenou odměnu
získá si od ní informaci o panu radním. Získav
ty informace napíše panu radnímu následující
anonymní dopis: „Vašnosti! Dovoluji si Vám
oznámit, že pan (a nyní jmenuje sebe) ví
dopodrobna o každém Vašem hnutí. (A nyní
vypočte, co se dozvěděl na pana radního.)
Poněvadž pak dotyčný hodlá Vás navštívit v jisté
delikátní záležitosti a Vás uplatit, dovoluji si
upozornit Vašnostu na hrozící nebezpečí“ atd.
Když tento dopis odešle, čeká dva dny a pak pana
radního navštíví. A jakmile od něho odchází,
nepatří již mezi chátru, ale mezi pány, kteří
mají na radnici strejčka.
Už je tomu hezky dávno, stal se v Praze tento
případ. Jeden člověk chtěl dostat syna k
magistrátu.
Navštívil tedy pana radního svého okresu a
povídá: „Vašnosti! Rád bych viděl, aby můj syn
byl na radnici.“
„Já bych také rád viděl,“ odpověděl radní. Tak
ten otec položil dvě desítky na stůl. Radní se
dívá, dívá a povídá: „Já nic nevidím.“ Vytáhne
otec nové dvě desítky. Radní hledí a hledí a
povídá: „Já ještě nic nevidím.“ Tak dlouho
neviděl, až byla stovka na stole. Nato řekl: „Já
bych zítra také rád viděl!“ A viděl zítra novou
stovku a ten občan za čtrnáct dní viděl svého
syna u magistrátu. Z toho je vidět, jaký vliv má
zrak v obci.
Hlavou obce pražské je pan starosta Groš. Tento
pán, nevím z jaké příčiny, cítí se být uraženým
větou: Za časů krále Holce byla za groš ovce.
Nosí zlatý řetěz primátorský na krku, je
primátorem a pije pivo primátora. Když Pařížan
škytne, tu říká: Aha, pan Groš v Praze myslí na
Francii.
Jest to postava majestátní, ale přece ne tak
atletická jako bývalý starosta Prahy pan Srb.
Ten vypadal tak majestátně, že prý málem slavný
zápasník Lurich byl by mu poslal vyzvání k
řeckořímskému zápasu.
Pan Srb sám o sobě tvrdíval, že je nejhezčím
starostou v Evropě. Zúčastnil se také slavnosti
v Kreščaku ve Francii spolu s městským radním,
bývalým poslancem Březnovským.
Pan Březnovský je znamenitý muž. Je rukavičkář,
nemá rád židy, musí interpelovat největší
hloupost, musí způsobně jíst, zanáší se poslední
dobou úmyslem udělat v Praze pogrom a jezdívá
často do Francie. Umí také dokonale francouzsky,
že je-li ve Francii, mluví česky a ukazuje prsty
a je-li v Cechách, mluví francouzsky, pronášeje
s oblibou jediné slovo tohoto jazyku: „Mordie!“
Po panu starostovi těší se největší úctě a
vážnosti v Praze pohodný čili antoušek.
Rozdíl mezi ním a starostou je ten, že pan
starosta utrácí peníze a pan pohodný psy i
peníze.
Vážnost tohoto muže stoupá s kontumací, kdežto
za kontumace klesá vždy v Praze vážnost
starosty.
V době kontumace nemluví se o starostovi, ale o
pohodném, na čemž má také vliv lidovější
zaměstnání pana antouška, který nevstupuje do
svého úřadu nikdy slavnostními bohoslužbami v
Týně jako pan starosta při nastolení.
Oba však, antoušek i pan starosta, skládají
přísahu, že budou dbát o čest obce a hájit zájmy
samosprávy.
Pan starosta hájí zájmy samosprávy za mizerných
dvanáct tisíc korun ročně, kdežto antoušek to
dělá laciněji a o hodně laciněji.
Celá samospráva pečuje o mnohé důležité otázky
velkoměstské s nevídanou péčí, o čemž svědčí to,
že velkoměstský ráz Prahy den ode dne stoupá.
Bohužel jsou lidé, kteří pojem „velkoměstský ráz
Prahy“ zaměňují úplně se slovem „zlodějna“. Klub
„Za starou Prahu“ ústy svého řečníka dr. Luboše
Jeřábka chová se mnohem slušněji a je mu
nesmírně líto páté čtvrti, t. j. Židů.
Jsou v Praze lidé, kteří dílem z neznalosti
věcí, dílem ze závisti poukazují na různé komise
pro onu velkoměstskou otázku Prahy. Těchto
komisí je tolik, že členové jejich sami neví, do
které patří, nejraději proto hlásí se všichni do
komise pro pivovarskou otázku Prahy a jejich
podivné zadumané postavy je vidět dnem i nocí
potloukat se kolem měšťanského pivovaru v
Holešovicích. Komisí zmocňuje se časem strach,
že by se svou prací byly brzy hotovy, a proto v
úctyhodné snaze, aby svým potomkům a potomkům
těch potomků zanechaly též něco, provedením
čehož by oni získali podobné slávy jako jejich
praotcové z komisí, postupují tak pomalu, že
otázka pitné vody pro Prahu bude dle výpočtu
známého statistika skončena a rozluštěna za 289
let, 11 měsíců, 13 dní, 8 hodin a 9 vteřin, tedy
roku 2197 budeme mít v Praze určitě pitnou vodu.
Do té doby bude se rozvážet pitná voda po
ulicích pražských v typických vozech za
poetického troubení hú, hú, hú.
Tyto vozy dodávají milého, středověkého rázu
pražským ulicím a upomínají líbezně na poslední
korunovaci krále českého Ferdinanda Dobrotivého,
kdy se v podobných vozech rozváželo pivo po
Praze blaženému davu. V tomto případě mohou mít
radost nejen „Klub za starou Prahu“, nýbrž i
všichni státoprávníci, kterým tato památka jest
rozhodně milejší nežli královský reskript.
Praha jest vůbec blažené město. Budeme mít
representační dům města Prahy za mizerných pár
milionů korun. Tím bude chudině rázem
odpomoženo, neboť jest podán návrh, aby do
základů tohoto representačního domu zazděli
všechny chudáky budoucí velké Prahy. Tento
ďábelský návrh mohl se rozhodně zrodit jedině v
hlavě nějakého Práska, kterýžto člověk je jediný
nespokojenec z pražské komuny, nadává ostatním
obecním starším formou málo slušnou, jako:
„Každej takovej chlap by zasloužil pár facek!“ A
proč? Proč ten muž, který vydává „Poplatníka“,
jest takovým nepřítelem toho pražského
hospodářství? Snad ho mrzí, že se nestal
starostou? Ale neměl by aspoň stále mluvit na
pražské radnici o nepotismu. Zeptejte se
poloviny obecních starších pražských, zdali ví,
co je to nepotismus. Každý řekne, že to je
hloupost, poněvadž je to cize slovo, a jako
vlastenci mu nerozumějí, proto p. Prášek říká
nepotismu také „zlodějna“, kteréžto slovo je tu
po druhé a jest v Praze užívané již od dob
starosty velkého sokola a krasavce dr.
Podlipného.
Pokud se týče veřejného zdravotnictví, kdo si
nezláme nohu při stálých opravách dlažeb, ten
nebude počínaje rokem 1908 přijat za příslušníka
obce pražské. V ohledu zdravotnictví mile
budoucí pokolení bude překvapeno pouličními
plivátky, do kterých bude se plivat za určitý
poplatek ve prospěch vystavení chrámu Páně na
Maninách.
Pomalu nás předčí každé město, pokud se týče
poměrného počtu humánních ústavů, jako jsou
veřejné čítárny a ohřívárny. V Praze máme jen
jednu pěknou ohřívárnu pro chudinu, a to je
Fišpanka, čili městské vězení. Také dobrou
ohřívárnou je svatý Bartoloměj, městský
chudobinec, kam bohužel poslední dobou přijde
jen ten, kdo se vykáže, že měl při nejmenším
tatínka pražským starostou.
O pražskou chudinu je postaráno způsobem
vymykajícím se všemu pomyšlení o dobrotě
zástupců naší obecní samosprávy. Nejzáslužnějším
činem poslední doby bylo to, že pražská městská
rada podělila chudé školní dítky volnými
vstupenkami do českých jeslí, kde ty chudé
dětičky viděly oslátko, panenku Marii, svatého
Josefa, tři krále a Jezulátko a několik
městských radních.
Tuto dobu tisíce chudých otců v Praze žehná
obecní samosprávě, žehná magistrátu a má radost,
že patří k těm několika statisícům lidí, nad
kterými drží ruce starosta měst pražských, spolu
s celým sborem obecních starších ...
Buď pozdravena pražská komuna s panem starostou
Grošem v čele! |
