|
Nejznamenitější kriminologové a
sociologové, na příklad Alfredo Niceforo,
připisují zločiny nedospělých trestanců dílem
jich chorobnému duševnímu stavu, dílem
nedostatečné mravní výchově. A v čem záleží mezi
jiným též mravní výchova mládeže? Zajisté v tom,
že má být mládež vedena k tomu, aby naučila se:
„Že člověk, kterému jsou lhostejný bolesti
jiných tvorů, nemůže nikdy pocítiti soucit ku
svým bližním.“ Zdá se to být trochu staromódním
(jak řekl jeden francouzský filosof), když dnes
pravíme, že základem každé morálky jest, abychom
pociťovali bolest cizí jako bolest vlastní. Tím
staromódnějši, poněvadž nikde jinde to tak není
vyjádřeno jako v starých indických knihách,
psaných sanskrtem. Tenkrát ovšem nehledali
důsledků. Byla to morálka náboženská, v tomto
ohledu vyspělá nad různé pozdější. Morálka,
proti níž dnešní zákony na ochranu zvířat nejsou
než slabým odleskem z toho důvodu, poněvadž byla
v té zemi tolika miliony lidí všeobecnou, neboť
co jest dnes platná nejlepší snaha jednotlivců,
když celek zůstane nevšímavým proti nejlepším
snahám.
V našem životě den co den odehrávají se
události, které člověka, alespoň trochu citově
založeného, rozladí.
Není tomu dávno, kdy noviny přinesly zprávu, jak
jedna hokynářka dala dvěma školákům starou kočku
s přáním, aby ji utopili. Školáci však kočku
neutopili, nýbrž na veřejné ulici chtěli ji
umučit pozvolna. Nářek kočky přivábil zvědavce a
strážníka, který kočku zabil šavlí.
Tak zní tato zpráva, která jistě působí na
každého upřímného přítele zvířat bolným dojmem.
Ještě schází jen to, aby byl v tom případě dav
zvědavců, „který dlouho sledoval surovost obou
školáků“, strážníkovi natloukl proto, že jim
rychlým zakročením zkazil vzácné divadlo.
„Zástup obecenstva dlouho sledoval tuto
surovost.“ Jest to jistě dost smutné, že teprve
strážník musil zakročit proti surovým školákům,
že z toho četného obecenstva nevystoupil nikdo,
aby zahnal dva dvanáctileté hochy.
Trapně působí zajisté přitom slovo „surový
školák“. O školních dítkách mělo by se totiž
předpokládat, že něžnost, jemnost a citlivost
provází je na každém kroku, že právě doba
dětství jest dobou, ve které pro celý budoucí
život má se dětem vštípit jen samé dobro, a celé
okolí má působit na dětskou duši svým příkladem.
Jak mnohdy působí, toho jest důkazem výše
zmíněný případ.
Co jest platno učiteli ve škole, že žákům
vypravuje, jak ten nejmenší tvor cítí bolest,
jak je pravým přikázáním lidskosti, abychom
nikoho netýrali, co jsou platná tato krásná
slova, když vyskytne se taková hokynářka ve
Vršovicích, která zavolá si ze školy vycházející
děti a řekne: „Františku a Toníku, tady máte dva
krejcary a utopte mně někde tuhle starou kočku!“
A František a Toníček jdou s předmětem své
surové zábavy. Zapomněli úplně na slova učitele
a snaží se svědomitě, by mučená kočka naříkala
co nejvíce.
Kdo přečte takový případ, ten jistě si pomyslí:
„A co bude o prázdninách, kdy děti budou
odkázány samy na sebe?“
Jest to jistě smutná kapitola. Františkové a
Toníčkové po celé dny budou na ulicích, mnozí z
nich budou prázdniny trávit venku. „Dítě jest
slabé,“ řeknou rodiče, „ať tedy běhá o lesích.“
A slabé dítě v lese, na mezích má vždy tolik
síly, aby tu tomu brouku utrhalo nohy, tu zas
motýlu utrhalo křídla. To slabé dítě, které jde
do přírody pookřát, má vždy tolik síly, aby
přírodu pustošilo.
Blíže Budějovic viděl jsem kdysi takové churavé
dítě na letním bytě. Vybíralo hnízda ptáků,
šlapalo po mravencích a slabou ručkou vráželo
kapesní nožík do břicha ubohým žabám.
Rodiče jeho se chlubili, že má jejich Karlíček
smysl pro přírodu. „Celý den je v boží přírodě,
sbírá brouky, chytá žáby, napichuje na špendlíky
motýly.“
Zde vidíte typ takových Karlíčků a typ rodičů
takového dokonalého dítěte.
Smysl pro přírodu u těchto lidí záleží v tom, že
se obdivují, když Karlíčkové pronásledují vše,
co se hýbe, co leze, co zpívá.
Děti zabíjejí ubohé tvory, nechají je mučit s
utrhanými krovkami, křídly a nohami v parném
letním slunci a nejinak barbarsky počínají si i
proti rostlinstvu.
Vše, co kvete, jest stejně jejich obětí.
Otloukají stromy, šlapou obilí, trhají květiny i
s kořeny.
A rodiče jejich také tomu říkají smysl pro
přírodu. Po prázdninách vracejí se do školních
lavic osvěženi na těle, ale s duší, z níž prchl
i ten nejmenší smysl pro etiku.
Proto jest jistě nyní těsně před školními
prázdninami třeba, aby ve školách bylo
přednášeno o ochraně zvířat a o ochraně přírody.
A současně s tou přednáškou aby i rodičům bylo
vštípeno, že každý i ten sebemenší tvor má právo
na život.
Aby rodičům bylo vysvětleno, že nesmějí nechat
děti řádit v přírodě barbarsky, že není to
zájmem o přírodu, když dítě dělá si sbírku
brouků a motýlů a přitom ubohé tvory zaživa
napichuje na špendlíky, aby se tam trápili po
celé hodiny.
Než se děti rozejdou, jest nyní nejvyšší čas.
Každé opoždění může mít vážné následky.
Třeba jen zapamatovat si slova již výše
zmíněného kriminologa a sociologa Alfreda
Nicefory, že většina mladistvých trestanců
mučila v útlém mládí zvířata! |
