|
První třída gymnasia měla mít
zítra v pondělí první školní práci. Význam toho
dne byl pro Kadrabu dalekosáhlý. V sobotu ráno
před devátou hodinou sdělil to s nimi profesor
latiny a Kadraba od té chvíle zvážněl. Pojala ho
taková posvátná hrůza před tímto prvním kamenem
prubířským, že si umínil, že bude nejen až do
pondělka hodný, ale že přečká-li šťastně
pondělek, že bude takový milý, zbožný, že nebude
v deset hodin dovádět, nebude nikomu napovídat,
na každého že všechno poví, že bude vůbec
pořádný, úslužný a vědychtivý.
Slyšel hlas profesora latiny: „Počkejte, kluci,
v pondělí vás budu decimovat!“
S opravdovou zbožností modlil se při zahájení
nové hodiny náboženství modlitbu před
vyučováním, a jeho duše byla taková schlíplá.
Katecheta vyvolal si vedle něho sedícího
Hornofa, a týž, stoje v lavici, měl tajně
otevřenou liturgii a četl si z knihy, co má
odpovídat.
Kadraba se hlásil. „Prosím, pane katecheto,
Hornof čte to z knihy a podvádí.“
Takovou měl hrůzu před komposicí pondělní, že
udal z čistá jasna svého nejlepšího přítele,
který dostal nedostatečně a byl zapsán jako
podvodník do třídní knihy.
Zato však Kadrabu pan katecheta pohladil po
hlavě a řekl: „Buď jen vždy poctivý, a všechno
se ti dobře povede.“
Kadraba viděl v tom šťastnou věštbu pro
pondělek. V deset hodin mu rozbili nos za jeho
nekolegiální jednání a po desáté hodině oznámil
to Kadraba profesorovi zeměpisu, a zároveň udav
viníky, prozradil, jaké pohnutky vedly Hornofa a
spol. k tomu, aby mu jeho nevinný nos a ústa
pohmoždili, jedině proto, že nemohl se dívat
déle na podvádění profesorů.
I tu neminul trest viníky a starý profesor s
velkou vážností pochválil Kadrabu, jak je
pořádný student a že jistě vše se mu dobře
podaří.
Byla to druhá šťastná věštba toho dne - a duše
Kadrabova přestala být schlíplá, nabývala
energie, a Kadraba si umínil, jestli pánbůh dá a
on tu komposici dobře udělá, že půjde na kněze.
Po hodině rychle se vytratil, a poněvadž byl
blízko kostel, zašel tam a modlil se dlouho a
dlouho, až ve tři čtvrtě na dvanáct vybídla
svíčková bába zbožného Kadrabu, aby sebral svých
pět švestek a šel domů, poněvadž se kostel
zavírá.
Kadraba měl tři krejcary a bojoval, když vyšel z
kostela, těžký boj, má-li za ně koupit svému
malému bratříčkovi cukroví, nebo sobě skleněnou
trubičku, aby mohl střílet hrachem.
Ale obraz první latinské školní práce zvítězil v
jeho bojování, a koupil proto svému bratříčkovi
za ty uspořené tři krejcary míchané cukroví a
uložil si pokání, že si nevezme ani kousek.
Pořád si říkal: „Vezmu-li si kousek, tak
neudělám komposici.“
Kolikrát však již sáhl do kapsy po kornoutu, ale
vždy zvítězila vzpomínka, upamatování na příští
hrozné pondělí.
A přišel jako vítěz nad pokušením domů a všechno
cukroví dal bratříčkovi, tváře se dojatě, neboť
byl také vskutku dojat svou velkomyslností.
Tatínek mu řekl, že mu dá příště pár facek,
jestli přijde zas tak pozdě ze školy, když má
jen do jedenácti, že měl být doma ve čtvrt na
dvanáct. Kadraba měl radost, že je nevinně
pronásledován, že mu to bude v pondělí jistě
pánembohem při školní práci přičteno k dobrému,
duch svatý že ho osvítí.
Ozval se jen, že byl v kostele a že se tam
modlil, - ale vrátily se doby pronásledování
prvních křesťanů a byl zmrskán, ne snad že by
byl jeho otec pohanského názoru, ale že si
myslil, že ten jeho kluk nějak příliš drze lže a
že se nechce přiznat, že se někde vztekal.
Když nevinně pronásledovaný Kadraba ocitl se
opět na zemi z oné výše, kam byl otcem
povznesen, utřel si slzy lítosti, a připamatovav
si komposici pondělní, políbil tu otcovu ruku
starostlivou a s pálícím tělem, ale s blaženou
duší odebral se k oknu, aby se vybrečel.
Byly to však spíše slzy radosti, že opět trpí
kvůli své první latinské školní práci, a v duchu
viděl se již, jak bůh vševidoucí a vševědoucí
sesílá na něho v pondělí sedícího před sešitem
ohnivé jazyky, aby se mu odměnil za jeho kruté
pronásledování.
Uklidniv se, tázal se matky, zdali si nepřeje
něčeho dole, že pro to doběhne.
Dříve vždy brečel, když ho matka pro něco
poslala, a dnes pořád žadonil: „Prosím vás, já
vám dojdu pro kmín nebo pro něco, nechtěla
byste, maminko, dole dříví, já vám rád doběhnu.
„
Škemral tak dlouho, až dostal „buchet“ do zad,
co se do něho vešlo, poněvadž mu matka stokrát
říkala, že nic dole nepotřebuje a že on chce
patrně jít dolů dovádět. Kadraba vděčně přijal
ty rány. Vždyť to všechno snáší, jen aby ukázal
milému pánubohu, že je takový hodný hoch, a milý
bůh také sesílá na něho kříž za křížem.
Pak šel k tatínkovi a chtěl mu nacpat dýmku.
Zase chtěl se ukázat hodným, poslušným synáčkem,
aby bůh se nad ním slitoval a duch svatý v
pondělí na něho sestoupil.
Škemral, div neplakal, aby tatínek mu dovolil
nacpat dýmku; chytal otce za kabát, jako dřív v
kuchyni matku za sukni, tak dlouho, až otec
svolil, a tu on v horlivosti mu dýmku zapálil a
rozdýmal.
„Tak proto jsi, ty darebáku, chtěl mně nacpat
dýmku, abys si zakouřil, i ty kluku uličnická!“
Nový nářek, nové kvílení, nové naděje o příchodu
ducha svatého v pondělí ráno na hlavu nevinného
o hodného Kadraby.
Odepřel si oběd, poněvadž mu bylo dílem špatně,
dílem proto, poněvadž si myslel, že tato újma
obměkčí Hospodina. Odpůldne se dovolil a chodil
z požehnání na požehnání.
Od maminky dostal krejcar, který odnesl do
pokladničky upevněné na Karlově mostě na
dostavění chrámu sv. Víta v Praze.
Šel tam v největším dešti a vrátil se zablácen a
promočen. Nový nářek, nový řez, nové naděje na
pondělí. Noc probděl na modlitbách a ráno časně
vstal a šel do kostela na jitřní a pak ještě na
jednu mši.
V neděli dělal dobrodiní a rozkrájel svůj oběd
na tři porce, které pak rozdal žebrákům.
Také chtěl, aby mohl jít nakoupit, ale musel
zůstat doma, poněvadž jeho úpěnlivé prosby byly
velice nápadné.
Nedělní odpůldne strávil po kostelích ve zbožné,
ctnostné náladě a opět krejcar zanesl do
pokladničky na dostavění chrámu sv. Víta. Svůj
kapesník daroval jedné slepé stařeně.
V pondělí po oné noci z neděle na pondělí, kdy
se pomodlil osmsetkrát Zdrávas Maria, Otče náš a
Věřím v Boha, šel ráno na jitřní a odtud do
školy, pln radostné naděje, jak duch svatý na
něho sestoupí, poněvadž byl v sobotu i v neděli
takový nejhodnější chlapec na světě.
Ale duch svatý na něho nevstoupil, poněvadž milý
bůh nemá rád, když takový hodný chlapec jako
Kadraba, který má dva dni na to dost času,
neučiní tak a nezopakuje si první deklinaci.
A tak Kadraba dostal zcela nedostatečně ze své
první školní latinské práce, a byl by měl málem
tam v těch desíti větách tolik chyb, co se
namodlil Otčenášů za ty dva dny, aby ho bůh
osvítil v pondělí duchem svatým. |
