Případ cikána Lesky, pana Szokáše a soudce Távola |
Z uherských povídek |
|
Pro cikána Lesku přišli četníci, když hrál právě
jakousi truchlivou melodii na jediných dvou
strunách starých houslí. Zatím co před boudami v
ohništi pekla se kukuřice a nahé děti cikánské
máchaly se v blízkém potůčku, seděl starý Leska
u samého ohně, vdechoval nozdrami vůni
praskajících klasů a hrál tak teskně, jako by
celé vsi Veremu žaloval svůj osud, jako by chtěl
přinutit celou krajinu jednotvárnou a tichou,
aby zaplakala nad jeho neštěstím, které přišlo v
podobě četnických kalhot, kohoutích pér a
četnických bodáků, ctihodného pana Pediga,
četníka, a pana Hoznyho, četnického strážmistra
... „Kam povedete, jasní pánové, starého, ubohého Lesku?“ tázal se, když ho zatkli, při čemž jeho housle vydaly poslední zvuk a již ležely na zemi, sténajíce jako umírající kočka. „Do Szombathelye k soudu,“ odvětil pan Hozny, ušklíbaje se nad titulem „jasní pánové“. „A proč vedete, jasní pánové, ubohého, šedivého Lesku k soudu do slavné Szombathelye, urození?“ „Všechno se dozvíš, stará ohavo,“ odpověděl pan Pedig. „Nejponíženější sluha urozených pánů,“ bědoval Leska, „osměluje se prosit vás, abyste ráčil říct, proč Bůh Otec a Syn a Duch svatý seslal na starého šedivce svůj trest a z čeho mne viniti uráčili urození pánové v Szombathelyi.“ „Jen už lez,“ přerušili jeho bědování a vybrané tituly četníci, „u soudu s tebou zatočí.“ „Zatočí?“ lomil rukama Leska, „s nevinným cikánem zatočí pro nic a za nic, Bůh Otec a Syn a ...“ „Drž hubu, osle!“ Leska dal se do pláče. „Svatí pánové, slavní pánové, Otče náš, jenž jsi na nebesích, urození pánové, nejsem pohan, jsem křesťanský cikán, ubožák, člověk starý a šedivý, světa znalý a zkušený, s nebožtíkem Minóom hrával jsem v Pešti, byl to spravedlivý muž, knír jeden měl upálený, v Kaniži jsem s ním byl, viděl Blatenské jezero, maďarské moře, nevinně zavřený býval jsem, nevěřili mně, říkali, že jsem cikán, a nyní na stará kolena vedou mě k soudu pro nic a za nic. Bůh je svědek! Nic jsem neudělal, vlasu jsem nikomu nezkřivil, stebélko nepoložil přes cestu, na cizí majetnost křivým okem nehleděl, po cizích polích nepošilhával, poctivě se živil, hrával, a když Bůh tomu chtěl a Syn a ...“ „Dej nám pokoj, nebo ... !“ „Žebrával jsem na urozených sedlácích v našem Veremu a v okolí, poděkoval, pomodlil se za celé selské rody: ,Otče náš, jenž jsi...’ Morem zhynulá zvířata nevykopával jsem, cizí dobytek jsem pohladil a víc nic, nikam jsem se nevloupal, ve Veremu do kostela slavně božího chodím a modlím se za celý Verem i za vás, urození a jasní pánové, za velkomožného pana notáře, a nyní hle! Silnice s topoly táhne se k Szombathelye a po ní ubožák, starý Leska, veden jest urozenými pány jako vrah ...“ „Nepřestaneš-li naříkat,“ řekl mnohoslibně pan Hozny, „uvidíš, cikánská kůže!“ Leska počal mluviti cikánsky, vyrážeje za každým třetím slovem „devleh“ (bůh) a „daddevlehe“ (otec boží), i „prištižis“, slovo, které značí pojem ohromného neštěstí. Slova jen se hrnula z jeho bezzubých úst, klátil se uprostřed obou mužů, dělaje zoufalé posunky, umlkaje na chvíli, aby prsa jeho nabrala nového dechu k vyráženým, zoufalým slovům: „Devleh, dad devlehe, prištižis.“ Jak tak kráčel ve stínu bodáků, v rozbitých šatech, pestře záplatovaných, bos a bez klobouku, působila jeho černá tvář dojmem ubohého zajatého Inda, kterého vedou na popravu. Přestal mluvit cikánsky a zpěvavě se otázal: „A což, jasní, urození, neřekli byste mně, prašivému a bídnému starci, proč velkomožný soud poroučí mne přivést k urozenému výslechu?“ Rána do žeber ho poučila, že oba „jasní“ a „urození“ mají již dosti jeho nářku, přestal tedy hlasitě bědovat a vzlykal zcela tiše, zaklínaje se strašně, že o ničem neví, že je čistý jako vykoupané dítě a poctivý jako velkomožný pan notář. Již se blížili k Szombathelye, již viděli věže a špinavou vodu říčky, zabarvenou krví z blízkých jatek, a tu naposled ohlédl se Leska po silnici s topoly, která zahýbala se vzadu v planině, plné polí kukuřičných, k vesnici Verem, kde z buď cikánských valil se kouř ohnišť daleko viditelný. A Leska také naposled zadušoval se svatým Štěpánem, že je nevinen a že neví, proč ho vedou k soudu. Již vešli do prvních ulic městských, zahnuli přes most, od mostu kolem škol a za chvíli zavřela se za Leskou, tichým a zádumčivým, vrata soudní budovy ... * V Szombathelyi žije muž zámožný jménem Szokás. A poněvadž jest zámožný, nevěděl dlouhou chvílí co dělat, ale z vrozeného pudu stát se užitečným svým spoluobčanům a zároveň stati se slavným jako jeho otec, který vynašel zvláštní druh hodin, které měly jít tisíc let a jejichž jediná chyba byla ta, že šly jen pět minut a sedm vteřin; tedy tento muž, pan Szokás, sbíral cikánské písně a doplňoval slovník jazyka uherských cikánů. Ve stolici Zala objevil dosud neznámou cikánskou nadávku „garžanda“, ve stolici važské úplně již zapomenutý aorist nebo něco takového jako aorist, jak říkal, totiž „čórávezů“ (kradl jsem). Všechny ty pamětihodné výzkumy vydal vlastním nákladem v obsáhlé knize, v jejímž úvodě napsal: „Neznám roztomilejšího národa nad ubohé tyto parie ze severního údolí řeky Ganges. Obdivuji se jim, těm tvorům zneuznávaným, a mohu tvrdit, že je-li na světě národ, který zasluhuje obdivu, jsou to cikáni, tak bohatí písněmi, tak zajímaví řečí, tak svobodymilovní a tak dobří...“ Potom pan Szokás odpověděl zvláštní brožurkou na útoky vědecké kritiky, která prohlásila, že dosud nebyla vydána vlastním nákladem kniha tak nevědecká, jejíž autor nemá ponětí o srovnávacím jazykozpytu. V oné brožurce odpověděl, že čestné jeho jednání utrpělo by hany, kdyby odpověděl věcně na útok, on že se spokojí prostě vědomím vykonané práce a myšlenkou, že vykonal pro cikány, co mohl, jako muž charakterní a že mu stačí láska ubohých tuláků pleti snědé, kteří jsou tuláky, i když leží v nízkých boudách, opovrhováni obyvatelstvem obcí. „Milují mne, pane profesore!“ stálo vytištěno na konci brožurky tučným písmem. A cikáni ho také milovali. Nebylo týdne, aby neposílali k němu špatně oděná děcka, která žebrala cikánsky, nebo aby nepřišli členové různých cikánských rodin osobně a nepožádali o podporu a nezazpívali na vybídnutí písně své teskné i veselé, slušné i tak neslušné, že jejich překlad nikdy neuzří ani čtenář, ani sazeč učených pojednání pana Szokáse. Poslední dobou konal měření cikánských těl a hlav, veden utkvělou myšlenkou, že cikánské typy jsou pratypy krásna. Tři dni předtím, než vedli starého Lesku k soudu, odešel z domova, zanechav posluhovačce lístek na stole: „Jdu měřit rodinu Leskovu do Veremu.“ Pan Szokás nevrátil se ani ten den, ani následující ze své výpravy. Pátráním zjištěno bylo, že skutečně byl viděn před třemi dny u cikánských veremských buď, sedlák Elég z Veremu pravil, že viděl ho, když přeskakoval potok k boudě Lesky, a že řekl: „Zatracené bláto!“ To byla poslední známá věta toho slavného muže ... Od té doby byl nezvěstný... * Pan Tavol byl soudce velmi rozšafný. On to byl, který vypátral, když vrchnímu županovi poplivali kabát, že ten kabát poplival Ferencz Miso, řezník. Když k němu přivedli Lesku, řekl stručně: „Přiznej se!“ Leska zaplakal. „Přiznej se,“ opakoval pan Tavol, přiznáš-li se, doporučíme tě císařské milosti. Kde je pan Szokás?“ Leska vzdychl: „Velkomožný pane, když tomu tak, zabil jsem to prase...“ „Pan Szokás že byl prase, pse, vrahu?“ zařval Tavol. „Nikoliv,“ koktal Leska, „pan Szokás byl dobrý pán, nás cikány opatroval, pomáhal. Péro měl, kterým psal o nás proklatých, dobrý pán, vznešený pán ... Prase náleželo, pravda, k jeho majetku, ale slíbil nám leccos. Tak tedy byl posledně u nás a také slíbil. Slib, vaše urozenosti, je pěkná věc, ale ... Proto šel jsem ten samý večer do Életmódu, kde má jeho jasnost, pan Szokás, prasátka na dvorku. Je to tři hodiny od nás. Vzal jsem si tedy jedno. Není to hřích, myslím. Pan Szokás, dobrý, urozený pán, má nás rád. Obdivujeme se mu. Nevinen jsem, velkomožný pane ... „Jak nyní lže,“ myslil si Tavol a tázal se: „Nevíš tedy nic o panu Szokásovi?“ „Nic, vaše urozenosti. Byl u nás, pravda, před třemi dny. Ale jak bych já, ubohý šedivec, věděl o urozeném, velkomožném dobrodinci...“ Nyní nezbývalo nic jiného panu Távolovi, než podrobit ho křížovému výslechu, na který odpovídal s bědováním, že „devleh“ a „dad devlehe“ vědí sami dobře, jak veliké je jeho „prištižis“. A přece stálo v protokolu zřetelně: „Velkomožný pane, když tomu tak, zabil jsem to prase ...“ Pan Tavol nepochyboval, že se stala loupežná vražda, jejíž obětí stal se pan Szokás. * Následující den zatkli celou rodinu cikána Lesky; členové její, předvedeni před soudce, přiznali se, že skutečně to prase zabili... * List pana Szokáse jeho příteli Imeruovi. Drahý příteli! Píši ti tento list ze svého statku v Életmódu. Dva dny jsem ničeho nejedl, jen pil víno a nikam nevyšel. Jsem zklamán, úplně zničen. Mé naděje, zář, kterou jsem obklopoval ničemné cikány, zmizela úplně. Ztroskotaly se mé naděje a nevěřím již v dobro. Šel jsem tyto dny jako obyčejně do Veremu, abych změřil anthropologicky starého cikána, ničemu Lesku a jeho rodinu. Obdaroval jsem je štědře jako vždy, mohu říci, že jsem je sám vlastně vydržoval a že ti ničemové nikdy neměli nouze. Změřiv jejich nosy a uši, odebral jsem se pak přímo do svého Életmódu, abych vyřídil jistou záležitost, neboť šafář si stěžoval, že někdo krade z chlévu. Maje šafáře v podezření, že on sám krade, jako tvůj, čekal jsem netrpělivě celou noc u okna, kouře z dýmky, abych se ubránil dřímotě. O třetí hodině noční zpozoroval jsem jakousi černou postavu, která vnikla mezi chlévy. Skrčil jsem se, abych seznal, kdo je ten darebák, a tu, když muž vyšel, seznal jsem, že jest to ten ničema Leska, odnášející s sebou prase... Tak Leska, o kterém jsem ve svém díle psal a kterého za nejlepšího prohlásil jsem z té ničemné rasy - - Dnes si pan Tavol velmi libuje, jak přišel na to, že Leska ukradl panu Szokásovi vepříka, a na mou duši, aspoň deset lidí slyšelo, jak mu vrchní župan řekl: „Máte velkou budoucnost, milý příteli, jste prozíravý, jako cikánská hadačka Meg-Merillis ...“ |
 |