|
Jak se pan Jančar stal
exekutorem, sám ani dobře nevěděl. Byl to bledý,
bojácný mladý muž, který nebyl ani s to kuřeti
ublížit, nadtož nešťastným poplatníkům. Neměl
naprosto schopností být soudním exekutorem,
kteří spolknou člověka stíhaného exekucí jako
velryba Jonáše.
Jančar byl naproti tomu velice nesmělý a ještě
ke všemu poeticky naladěný, sentimentální muž.
Kvůli sentimentálním veršům ho vyhodili z
gymnasia, poněvadž se zamiloval do ředitele,
hrozného chlapa, který házel kolem sebe samé
zákonné mravy. Pak dal poručník Jančara odvést a
na vojně toho pasivního mladíka, stále
ubrečeného, zavřeli kde mohli, jen aby
nevyrukoval na cvičiště, poněvadž při každém
„knieübungu“ brečel jako stará bába.
A tak konečně po propuštění od vojska jednalo se
o to, čeho se ten nešťastný člověk chytí, aby
měl živobytí.
Jeho poručník představil ho tedy jednomu radovi
od soudu a ten svou protekcí, poněvadž kdysi
poručník Jančarův půjčil panu radovi 150 korun
do karet, zaopatřil mu místo soudního exekutora.
Když skládal Jančar přísahu, tu se třásl na
celém těle, a když končil: ,,K tomu mně
dopomáhej pánbůh“, rozplakal se tak, že ani
přednosta soudu neubránil se slzám. Exekutor,
který pláče, byl v očích přednosty soudu takovým
novým zvířetem, že člověk komisní musí nad ním
plakat.
„Člověče,“ řekl k němu, „nebrečte tolik, vždyť
od vás nechceme nic, než abyste konal svou
povinnost. Lidé se sice budou na vás dívat jako
na rasa, ale to už nese s sebou vaše povolání.
Nesmíte podléhat dojmům. Když vám někdo něco
řekne, tak ho udáte, a oni ho zavřou. Vaše
činnost je velice zodpovědná, může se stát, že
vám někde nabijou hubu ... Nu, neplačte, to je
maličkost, předešlého exekutora probodli
vidlema, když zabavoval krávu ... Povídám vám,
abyste se uklidnil ... Tedy zítra půjdete do
Bytouchova zabavit krávu hostinskému Šilhanovi.
Víte, jak se to dělá, nalepíte jí orlíčka na
vemeno, aby po zabavení žádného užitku z ní
brati nemohli, a odvedete krávu pomocí obecního
strážníka k soudu do uschování, poněvadž je
nebezpečí útěku.“
Pan Jančar zdrceně vyšel druhého dne se spisy,
týkajícími se toho případu, do Bytouchova.
Podíval se s kopce naposled na město, kdo ví,
zdali ho kdy uvidí, neboť v Bytouchově ho čeká u
hostinského šilhaná kráva, vidle a bůhvíco
horšího.
Už viděl v novinách zprávu: „Zabili vidlemi
exekutora“. „Utloukli exekutora“. „Probodli
exekutora“. Už viděl, že psi tahají jeho úřední
střeva po vsi ...
Už zmizela mu z očí věž kostela, zmizela i alej
a silnice, která ho navždy odváděla z toho
klidného života, táhla se neúprosně k
Bytouchovu.
Snad po této silnici vezli na hnojníku
probodeného předešlého exekutora.
A před ním vyvstávaly hrůzné obrazy, co všechno
s ním budou dělat, a přitom slyšel ony všechny
pokyny, že musí být neúprosný, kdyby vlastní
matku měl zabavit, že tak musí učinit a ne
jinak, než všude lepit orlíčky i třebas na
vlastního bratra.
Když vstupoval do Bytouchova mezi první domky,
tu žaludek mu svíralo cosi, ohlížel se kolem
sebe úzkostlivě a dělal dojem sentimentálního
loupežného otcovraha, odsouzeného k smrti
provazem, který utekl a jde se naposled
rozloučit s rodným místem, kde zabil tatínka.
Byl bledý a kalhoty na něm visely a od té jeho
hrozné bledosti tím více odrážela se přísná
černá barva jeho úřední tašky.
Vous se mu ježil, vlasy mu stály na hlavě pod
úřední čepicí a v některé chvíli vypadal zas
jako nezkušený zloděj, který jde ponejprv na
krádež a přitom mu na krku tlačí růženec, který
mu zavěsila matka na smrtelné posteli s
posledním výkřikem: „Lojzíku, nepokradeš!“
Byl by se rád zeptal, kde je Silhanova hospoda,
ale odradilo ho to brzy, když slyšel nějakou
bábu vykřiknout za sebou: „Fuj taifl, ten je
vožralej!“
Jeho krok měl vskutku něco podobného v sobě,
neboť v jeho kapse byla prázdná láhev od
slivovice, kterou vzal s sebou na tuto svou
poslední cestu a vyprázdnil ji hrůzou před
neznámým koncem.
Jednal tak jako v Laflerově knize „Psychologie
zločince“ 58 procent k smrti odsouzených, kteří
si popřáli před pověšením lihovin a mohli
zvolat: „Požitky alkoholových nápojů mají smutné
následky!“ ...
Pan exekutor Jančar dopotácel se až na náves,
kde uviděl firmu Šilhanovy hospody.
Vstoupiv co nejuctivěji, řekl: „Pochválen bud
pán Ježíš Kristus!“ skromně posadil se do koutka
a poručil si pivo. V místnosti sedělo několik
hranáčů, kteří si ho ani nevšimli a bavili se s
hostinským Šilhaném.
Jančar slyšel řeč o daních. Hostinský Šilhán
něco mluvil, nebylo to pěkné a jeden soused
řekl: „Já bych mu přelámal hnáty.“
Bylo takřka jisto, že je řeč o exekutorech.
Druhý soused mínil, že by bylo dobře takovému
chlapíkovi zakroutit krk.
Třetí soused přimlouval se o zlomení vazu a
čtvrtý si vzpomněl, že by to nebylo tak zlé
odřít ho zaživa.
Hostinský Šilhán byl však mírnější a zvolal, že
by mu omlátil jen chalupu o hlavu.
Ubohý Jančar krčil se v koutku, brada se mu
klepala, po nose ho šimral strach, že kýchnul.
Obrátili se tím směrem.
„Nejsou oni od soudu?“ řekl hostinský Šilhán,
„oni vypadají tak nějak podezřele.“
Jančar už viděl, že udeřila jeho poslední
hodinka, a viděl se už ležet na hnojníku, a pln
zoufalství vykřikl:
„Proboha vás prosím, já jsem jen podvodník!“
Na nic jiného si nemohl vzpomenout.
„A co zde chtěli páchat?“ vykřikl Šilhán.
„Odvést vám krávu.“ - „Prodat?“ - „V dražbě
prodat!“ vykřikl zoufale Jančar.
Tak ho svázali a vedli k soudu, kde se všechno
vysvětlilo a odkud vyšel už pan Jančar bez
uniformy.
Jest žalován pro nedodržení služební přísahy,
stal se z něho alkoholik, vlas má hrůzou z toho
dne úplně bílý a vždy, když slyší, že někde
zmlátili exekutora, říká:
„To je dobře, ale já neměl na to povahu!“ |
