Přísaha Mihy Gama

Z povídek V Mezimuří

II

V Pomuří nenajdete tak snadno ošklivého děvčete. Negalantně vyjadřují se na chorvatské straně: „V Mezimuří koně kup a děvče si namluv.“

V Dolním Dombrově jsou prý nejhezčí děvčata z Pomuří a jaká musila být tedy Matěša Gamova, když o ní říkali, že je nejhezčí z Dolního Dombrova?

A hoši v Pomuří jsou také hezcí a silní. „Kůň z Mezimuří dobře táhne a pomuřanský chlapec ve rvačce vydá za tři,“ říkají opět na chorvatské straně.

A nejhezčím chlapíkem byl v Dombrově Vlasi Sočibabik, který za večerů, když hoši a děvčata z vesnice seděli před statky pod morušemi, chodil vesnicí sem tam a na žádnou jinou lavičku se nepodíval než na tu, kde seděla Matěša Gamova.

A když hoši za večerů chodili po dědině a zpívali, Matěša Gamova neslyšela nikoho než Sočibabika... Ale řekl-li Sočibabik své sestře Dragunce, že miluje Matěšu, neřekl to dosud jí samotné, ačkoliv ta věděla o tom již od Dragunky.

A tak bylo to velmi smutné pro Matěšu, že Sočibabik dosud nepřišel opovědít Mihovi Gamovi, že miluje jeho dceru, která věděla, že by Gamo přinesl víno, pohostil Sočibabika, dal zavolat Matěšu a řekl: „Nu, Matěšo, Sočibabik přišel a po čestném způsobu žádá otce o dovolení vzít si tě za manželku. A já, tvůj otec, táži se tě: Chceš si vzít Sočibabika?“

„Chci,“ odpověděla by Matěša.

Pak by políbili všichni kříž a dali do kostela svíci šťastných námluv. A za týden přišel by jeho otec Filip se strýcem Stražbou.

„Kmotře a sousede,“ pravil by otec Filip, „jdeme vypít víno k tobě, nerozmyslil-li jsi sobě dát mému synovi Matěšu?“

„Nerozmyslil,“ řekl by Miha Gamo, „buďte vítáni, vypijeme vína a sníme bílou slepici.“

Matěša by upekla bílou slepici, snědla by její srdce pro štěstí v manželství a nyní by byla řada na otci Filipovi a na strýci Stražbovi, aby dali do kostela po veliké svíci, do které voskař z města vyryje: „Matěša Gamo, Vlasi Sočibabik, bog daj zdrovje!“ A svíce by hořela od rána do večera, celý týden a až svíce dohoří, zavolá pan farář Matěšu i snoubence do farského domu, kde bude již i Miha Gamo a otec Filip se strýcem Stražbou a notář Pálim Vrašeň. Budou psát smlouvu svatební a smlouvat o polích a kusech dobytka, které postoupí otec Sočibabikovi a které dá Miha Gamo Matěše věnem.

Smlouva svatební se podepíše, zapije vínem a platí se za „opovjeděnje“, ohlášky, panu faráři.

„Nu,“ řekne pan farář, „něco byste mohli, sousedé, přidat.“ I přidají velebnému pánu. První, druhé, třetí ohlášky a do svatby není daleko...

Když Matěša na všechno to myslila, dala se do pláče. Hloupý Sočibabik chodí za večera, nepromluví na ni, směje se jen významně, když jde kolem...

Matěša Gamova vypravila se to odpůldne na přívoz k Mateovi Lučikovi.

„Mateo Lučiku, dobrý kmotře, prosím tě o službu.“

Mateo Lučik je dědek sice, ale hezké děvče když na něho promluví, tu srdce v těle skáče. „Tak co chceš, holubičko Matěšo?“

„Otec, milý Mateo, napil se zde včera. A kdo zde s ním byl?“

„Vaši čeledínové, Matěšo, pak sedláci Ljekov, Opatrnik, Kjelin a jiní a všichni byli opilí, také zde seděl...“

„Sočibabik zde nebyl, milý Mateo Lučiku?“

„Nebyl, holubičko. Seděl zde Ljekov, Opatrnik, Kjelin...“

„Víš co, Mateo Lučiku, nikdy ti toho nezapomenu, když večer řekneš otci, že seděl zde Sočibabik a tomu že mne slíbil dát za manželku, což stvrdil přísahou.“

„Rozumím, holubičko Matěšo, učiním tak, ale dej starému Mateovi hubičku... Tak, holubičko, nestrachuj se, Mateo Lučik drží slovo...“

Jde holubička Matěša po cestě mezi kukuřicí, navrací se domů vesele, hledí na lidi, sbírající velké klasy, a vesele si zpívá...

III

Miha Gamo posadil se večer před krčmou u přívozu, zapálil si dýmku, plácl několik komárů, kteří se usadili na jeho nose a tázal se Matea Lučika: „Což, Mateo, byl jsi včera spokojen?“

„Spokojen, Miho, a ty?“

„Nespokojen, Mateo, zhřešil jsem...“

Vzdychl a pokračoval: „Piješ a nevíš, co mluvíš.“

„Sočibabik bude spokojen, Miho?“

„Proč Sočibabik, co ho vzpomínáš, vždyť mluvím o tom, že jsem zhřešil a že jsme bídní lidé...“

„Ech, Miho, což nevíš, že jsi přísahou přislíbil Sočibabikovi Matěšu?“

Gamo vstal a objal Matea: „Těžké břemeno mně spadlo ze srdce. Sočibabik dobrý hoch a jeho otec Filip můj dobrý soused, s kterým kolikrát již jsem se pobratřil. Žádný nevěděl, komu jsem dceru přísahou přislíbil. Kašica, Rastik, Krumovik, Ljekov, Opatrnik, Kjelin. Všichni zhřešili a opili se jako pohani a s nimi i já. ‚Což,‘ myslil jsem si, ‚třebas nečistý duch vmísil se mezi nás, čert psovský a pokrevný a tomu jsi, Miho, slíbil Matěšu.‘ Což není slýchat v Mezimuří, že nečisté síly přicházejí mezi křesťany? Nebožka matka vyprávěla, jak její otec, bůh mu dej věčnou světlou památku, jde do Varaždína koupit kravky. Koupí a vrací se večerem domů. Nakoupil samé černé. A tu za Lubrekem v lese, jak kravky žene po cestě, ucítí síru. Tma je a najednou kravky počnou svítit. Leskne se jim srst, a jak ohonem otočí, blesky srší, kravky promění se v čerty...“

Mateo se pokřižoval... „Z kravek čerti nečistí, zloduchové, obtančí čardáš kolem ubožáka křesťana a zmizejí naráz v dubině. A tak šel nastrašený domů bez kravek a po celé cestě slyšel v lese hlasy: Mačada, mačada, mačada. Rodí prý se čerti nejvíce z bařin u Mury a Drávy... A lidé ještě cosi povídají, žes kravky v kartách prohrál. Tak ani nevíš, zdali čerta nebo zlého ducha nepotkáš... A to mne trápilo, ej, přines láhev vína, Mateo, zapijeme ten strach a připijeme na zdraví Sočibabika...“

Miha Gamo popíjí s Lučikem, rozveseluje se a přislibuje jemu, že o svatbě jeho Matěši pít se bude víno Mateovo z vrchů za Varaždínem. Rozbijí také prázdné láhve o stromy na šťastnou budoucnost. Hodí lahví a co praví střepy? Praví, že budoucnost bude dobrá a šťastná.

Tak si do noci zahulal Miha a temnou nocí vracel se domů. Spletl si cestu. Místo do polí dal se malou cestou kolem Mury. Cesta je úzká a Miha čardáš tančí po ní.

Z bařin plaší dropy, spící v rákosí, kteří s křikem se probouzejí. Velký pták drop letí přes cestu a udeří křídlem Mihu. Měsíc nesvítí, cesta je temna, vody nevidět, ani špičatého rákosí. Zlé a špatné znamení...

Miha vyjde z rákosí a po příkrém břehu, kde vody Mury bijí do taktu, tančí dál čardáš: Ej hoj, hoj, hoj, hop! Dupne si Miha Gamo na samém srázu, břeh se s ním utrhne, vody Mury točí s nejbohatším sedlákem a Miha se potápí, v uších mu hučí a mozek vypracuje poslední myšlenku, že nečisté síly ho uchvátily...

A tak Mateo Lučik byl by málem býval poslední, který viděl živého Mihu Gama.

IV

Ve varaždínské soudní budově leželo ve vězení k večeru pět hochů tuláků, světoběžníků, které schytali v županiji Varaždínské panduři a „obecna straža“.

Hoši světoběžníci leží na pryčně a vypravují si o cestách.

„Tak,“ praví jeden, „těžko je nám v chorvatské zemi. Tam za Záhřebem sedláci sami nemají co jíst. A jdeš od Záhřeba přes hory, tam ani sedláků není. Samé skály, holé jako zdi tady. Zle se protlučeš“

„Což v Dalmácii,“ prohodil jiný, „tam se třeba vypravit. Víno všude ve sklepích, lidi Dalmatinci tě pohostí. Italové tě opijí. Nebo jdi do Krajiny. Tam v Krajině také dobří lidé. Nasytí pocestného i peníze dají.“

„U Postojny je dobře prosit,“ řekl maličký tulák, „stojíš, přicházejí lidé a již vědí, že jdeš světem a obdarují tě...“

„A což, hoši,“ pravil tichounce starý tulák, který dosud mlčel, „proč běhat po cizích krajinách dalekých. Za Muru se vypravte, do Mezimuří. Tam pocestného hostí. Tak přijdu na přívoz u Mury, stojí tam krčma. Přijdu a víno dostanu, ze zapitého džbánu se sedláky piji, jako jim rovný. A přijde ke mně starší sedlák, Miha mu říkali, obejme mne a slibuje, že mi svou dceru dá za ženu. A slib svůj přísahou pečetí, strašnou přísahou, až vlasy mně na hlavě vstávaly. Matičkou boží se zaklel i Otcem, Synem a Duchem svatým... Což, hoši, tak dobré tam cestovat.“

„Proč jsi tedy tam, starý, nezůstal?“

„Při křtu jsem kmotrovi z rukou vyklouz a tak neštěstí mne stíhá. Ráno vyjdu z té krčmy a četníka potkám, proklatou duši. ‚Dobré bude, když dva půjdem,‘ povídá, proklatec, matku ať mu zničí, otce ubijí. ...A tak do města mne vede, z města přes Drávu pošlou po šňůře a z Lubreku sem do županije na Varaždín. - Ale do Mezimuří, hoši, vypravte se, pohostí vás, dcery své vám slíbí a zapřísahají se strašnou přísahou...“

V

Matěša Gamova chodí plna strachu po dvoře. Pozdní večer a otec nejde. „Což když se zdržel,“ soudí se strachem, „a pak kolem Mury napilý tatíček jde. Břehy příkré, srázné, ulomí se, neboť tatíček je těžký…“

„Hej, Rastiku,“ zavolala Matěša, „vezmi dvě lucerny a půjdeme tatíčkovi hospodáři naproti.“

Rozsvítí Rastik, ospalý a bručivý, lucerny a vyjdou do noci.

„Tak, Rastiku,“ praví Matěša, „slyšel jsi o vodních loupežnících?“

„Slýchal již za mládí, bába vyprávěla nám dětem za večerů a my se daly vždy do řvaní. Jak vodní loupežníci, zlé síly, za noci číhají pod břehem. A jak jdeš po břehu, tak někde tiše si, chraň nás bohorodica, hvízdají. A kdo uslyší hvizdot, ať se pomodlí nazpátek Věřím v Boha, jinak propadl svým tělem zlé síle vodních loupežníků. Jak hvízdají, břeh se pohybuje a trhá... Nevědomky zavedou tě na kraj a ty spadneš do vody, do víru. A ten vír také je živá, zlá síla. To kroutí se ve vodě duše hříšných utopenců. A ta duše hříšná tě uchvátí a zhřešil-li jsi, řeka z tebe duši vymačká a bídně utoneš. A kdo nezhřešil z lidí za svého života? Málo těch, které bůh pomiluje a sešle anděla. A než anděl přijde, ďábla musí přemoci, vír zastavit a zatím třebas zakleješ ve vodě a bůh se od tebe odvrátí a nepomůže. Jsou ve vodě i čisté duše dětí, které se utopí. Polkneš-li s vodou takovou dušičku, tu božské nemluvně se za tebe přimluví. Horší je, když duši sebevraha s vodou polykáš. Sebevrah pokoje nemá, duše se v tobě hází, na břeh tě vrhne, omráčí, do vodních řas zaplete, a ty bídně utoneš, nevyprostíš se.“

„A což vodní mužíci, Rastiku?“

„Těch u nás není, Matěšo. Prudká voda jim nesvědčí, hubnou se a síly nemají. A narodí-li se z výkalů sebevrahů, samomorů, v racka se vodní mužíček na Muře promění a odletí do bařin na Dolní zemi nebo na Blatenské jezero...“

„Dej sem jednu lucernu, Rastiku, jsme u mlýna, sednu na loďku a popluji kol břehu, kdyby tatíčka snad bylo napadlo podél Mury, buď jí čest, vracet se domů. A ty jdi, Rastiku, polem kukuřičným, kdyby tudy tatíček hospodář šel. Popluji na přívoz k Mateo Lučikovi a bude-li tam, shledáme se u Matea.“

Matěša odvázala loďku, upevnila na příď lucernu, vesla zašplouchala a jela loďka po Muře, které buď čest, jak řekla Matěša, neboť je zlé rozhněvat si řeku...

Do noci jela Matěša, do tmy, ozářené jen na několik metrů světlem lucerny. Proudy světla, pleskání vesla vyrušuje z nočního spánku vodní břehule, které pískají do nočního ticha a z vysokých břehů, sídel svých, ustrašeně vyletují.

Těsně při břehu řídí loďku Matěša a hle, co vidí, když zahne za oblouk řeky?

Vidí lucernu na jiné loďce, slyší vesla, jak bijí do vody.

Či někdo loví ryby z Dolního Dombrova?

Pluje blíž, rozeznává loďku a na loďce někdo si vzdychá. Loďky jsou blízko sebe, a tu do ticha řeky a pobřeží z cizí loďky zazní: „Pozdrav tě bůh, Matěšo!“

A Matěša odpovídá: „Pozdrav bůh tebe, Sočibabiku!“

Byl to Sočibabik, který vzdychal na loďce. Vlasi Sočibabik, dobrý hoch, syn otce Filipa...

„Což tak pozdě, Matěšo?“

„I vyšel si tatíček navečer k Mateovi Lučikovi, strach mám, nemám doma stání, Rastik jde cestou k přívozu mezi poli naproti a já pluji podél břehu dolů k přívozu.“

Plují obě loďky vedle sebe. „A proč ty, Sočibabiku, vyplul jsi do noci, snad ryby chytat, a sítě nevidím.“

„Ach, je to bídný život,“ vzdychl Sočibabik, „doma jsem nemohl ani usnout, přemýšlím, dumám, vyjdu ven, loďku odváži a pluji, kam proud mne unese. Jsem nešťastný, Matěšo. Tak tvůj tatíček Miha, slyšet po vsi slíbil tě prý někomu včera u Matea a neví komu, též prý přísahal.“

Loďka Sočibabikova předejela Matěšinu.

„Počkej, nevesluj,“ křičí Matěša, „dobře tě neslyším.“

Plují loďky podél sebe. „Proč jsi nešťasten, Sočibabiku?“

Vzdychl Sočibabik a mluvil s rozvahou: „Děvčat je plno, hezkých děvčat u nás, ale nejhezčí jsi ty, Matěšo! Nu, utopil bych se radši.“

„Zas jsi mne předejel, proč bys se radši utopil?“

„Slíbil tě tatíček někomu v krčmě...“ Sočibabik zavesloval a měla Matěša co dělat, než dohonila ubožáka.

„Z toho si nic nedělej, nevesluj přece, nedělej si z toho nic, ale říkám, abys nevesloval, to jen tak v krčmě se povídalo. Jsi spokojen, Sočibabiku...?“

Sočibabik vzdychl a tiše se otázal: „Mohl bych tě dostat za ženu?“ a již byl zas daleko kupředu.

„Počkáš, nebo nepočkáš, Sočibabiku?“ křičí Matěša „zaraz vesly, ať ti odpovím.“

Opět jsou loďky u sebe a Sočibabik bledý sedí tiše a očekává odpověď. „Nu co, Matěšo, mohl bych tě dostat za ženu?“

„Dostaneš s pomocí boží, Sočibabiku... Ale vždyť převrhneš loďku. Jen maličko se nahni, já též maličko když chceš políbení, Vlasi!“

Vesla tiše šplouchají a jedou na loďkách šťastní lidé, Matěša a Vlasi. Voda je nese a oni si povídají, jak rádi se mají... A co slyšet zdálky kdesi na břehu? Výskot slyšet a dupání: „Ej hoj, hoj, hoj, hop!“ jako když někdo čardáš si zatančí.

Výskot se blíží.

„Tatíček přichází,“ zvolá Matěša, „bůh ho od zlého opatruj a svatý patron Miha chraň!“

„Ej hoj, hoj, hoj, hop!“ A slyšet, jak břeh se drolí a do nočního ticha zazní úder těžkého předmětu o hladinu vodní...

A již letí tím směrem loďky. Hle, tam blízko ve vodě hází sebou Miha Gamo, jako by byl s vodou polkl dušinku sebevrahovu. Točí se v místě, kde kroutí se ve vodě duše hříšných utopenců, - vír s ním točí a již Sočibabik vytahuje svalnatou rukou Mihu nad vodu. A když Matěša dohoní Sočibabikovu loďku, co vidí? Tatíček Miha leží umáčený na loďce a Vlasi z něho cedí vodu.

A bez hlesu plují loďky k přívozu...

Přiběhne na volání Mateo a vynesou bezvládného Mihu z loďky na břeh a z břehu nesou do jizby. A za nimi jde Matěša, ruce spíná a naříká. V jizbě položí Mihu na zem a na prsa mu dají kříž, pak přinesou svěcenou vodu a namaží mu spánky a kořalky lžíci mu vpustí do úst. Hle, Miha oživuje, pomalu oči otvírá. I posunou mu kříž s prsou blíže k hrdlu.

Miha promluví: „Kde to jsem?“

I dají mu kříž na hlavu, aby i myšlenky jeho uvedly se v pořádek... A Miha se nadzvedne, kolem hledí, vidí Matea, dívá se na Matěšu, zří Sočibabika a dá se do pláče: „Jaký jsem já proklatý člověk, pijan, Matěšu o otce byl bych připravil a Sočibabika o tchána.“

A Matěša tiskne Vlasovi ruku a šeptá: „Slyšíš, Vlasi?“

Pláče Miha a vyptává se, zdali neviděli na řece modré světlo, čertovo znamení, či zda neslyšeli tajemné hlasy: „Mačada, mačada, mačada!“

Neslyšeli.

„Buď svatému Mihovi chvála,“ raduje se, „vyvázl jsem z moci nečisté síly...“

A hle, Rastik přichází z tmavé noci. Když slyší, co se stalo, slzy mu stojí v očích a vypravuje, že v poli, když sem šel, větříku nebylo a náhle lucerna mu zhasla, a vysoko nad sebou jak slyšel: „Džvú, džvú...“

Jaké to podivuhodné reje zlých duchů!

A Mateo se dušuje, že po odchodu Mihy, když psa pustil z řetězu, pes k řece běžel a táhle třikrát zavyl... Do takové zlé noci těžko se vypravit, i všichni zůstanou zde na noc, nač kráčet v oblast zlých sil?

Usnula Matěša v komůrce u přívozu a mužové sedí v jizbě a vykládají si. I přijde řeč na přísahu. Sočibabik se diví, když Miha vykládá, jak přísahal Sočibabikovi, a Mateo Lučik vykládá totéž, i Rastik se rozpomíná, že Sočibabikovi slíbil Miha Matěšu. Vlasi se pokřižuje, ten večer seděl přece na břehu a chytal ryby. Když byl na břehu, nemohl být zde. Jaké divné věci se dějí, dobrotivý spasiteli, což Mezimuří zvolily si tajemné síly za své rejdiště?

A těmto tajemným silám věnoval Sočibabik malou modlitbu, vděčnou, vzpomínaje na svou Matěšu, než usnul na stole u Matea Lučika...

VI

Miha Gamo dal na mši, na poděkování, že vyvázl z moci nečisté síly.

„Jsou jako pohani,“ řekl k sobě pan farář, uschovávaje peníze do pokladny, přičemž se usmíval, jako snad každý velebný a důstojný pán v Mezimuří před svatbou nějakého bohatého sedláka...

Již dohořela tlustá svíce s vyrytými jmény Matěši a Sočibabika, již byly první opověděnje čili ohlášky a notář Pálim Vrašeň dal podepsat svědkům smlouvu svatební, počínající slovy: „V Krista Boga věrny Miha Gamo.“

Čtvrt hodiny trvalo, než se Miha podepsal, neboť vystihuje dobře vážnost smlouvy chtěl si dát záležet, přičemž tak se spletl, že na písmenko h nemohl si živou mocí vzpomenout, pak zase malé m ve slově Gamo činilo mu obtíže a místo tří nožiček napsal pět a chtěje to opravit, popletený tím, že všichni na něho hledí, přitlačil, inkoust se rozlil a místo rodného jména namaloval malé jezírko.

Nakonec udělal tři křížky a svědkové, strýc Stražba a jiní, následovali jeho příkladu, vzývajíce při této úmorné a důležité práci svatého Ducha, který pomohl a křížky pěkné, rovné značily pořadem Stražbu, Ljekova a Opatrnika a otce Filipa, jak podepsal pod ně notář Pálim Vrašeň z moci úřední a přátelské.

Až do své smrti zůstane Miha hlavou rodu a po jeho smrti zdědí vše Matěša, až do jeho smrti budou manželé bydlet na statku Sočibabikově a ze statku Gamova bráti „procenta“, vždy stejná, urodí-li se, či neurodí, či sklizeň větší a dobytka víc se vychovává než předcházejícího roku. A Sočibabikův otec též až do smrti bude starešinou rodu Sočibabikova a svou „kuču“ přepustí jen z lásky otcovské Vlasovi, ne že by se vzdával vedení rodu.

Až umře Sočibabik, bude hlavou rodiny Vlasi a na jeho světlou památku vystaví kapličku na cestě z Dolního Dombrova do Horního, kterou zasvětí svatému Filipu Nereovi, vyznavači, který, rozený ve Florencii, v osmi letech spadl s oslem do sklepa a božskou pomocí od úrazu a smrti jest zachován...

A po smrti Gamově vystaví Matěša kapličku na památku jeho patrona svatého Mihy, archanděla, anděla druhého řádu a postavena budiž na cestě k přívozu a narodí-li se Matěše syn, nechť se jmenuje Miha...

„Hleď,“ pravil Miha k otci Filipovi, když ten chtěl před vyhotovením smlouvy, aby dítě se jmenovalo Filipem, „svatému Filipu buď všechna čest, ale svatý Miha jest větší světec, samého čerta vyhnal z ráje...“

Přešly i druhé ohlášky, přejdou třetí a svatebčané jdou k panu notáři, kde zapisují se do královské uherské knihy sňatků a notář je civilně oddá...

Po oddavkách civilních jdou do kostela, házejíce hrachem za sebe.

Miha Gamo vypil u notáře dva litry vína a pláče pohnutím a Sočibabikova sestra Dragunka vede nevěstu, která ve vysokých botách, vycpaných listy jitrocele, aby byli svorni v manželství, pomalu kráčí a ohlíží se stále na Sočibabika, veselého, kterého vedou svědkové za ruce do kostela, podle dobrého zvyku.

Hle, tam naproti hraje si tříbarevné kotě a chytá mouchy. Šťastné, velmi šťastné znamení.

„Dobré zvířátko,“ vzlyká strýc Stražba, neméně dojatý než Miha, šťastný otec, „tak mu myšičku hodit...“

Učitel Vovik čeká na kruchtě s hudebníky, svatebčané vcházejí do kostela. I varhany zazvučí, basa zabručí, housle zakvílí, i bubínek malý zaduní, bez ladu a skladu je ta hudba, ale dojemná, kostelní.

Miha rád by běžel na kruchtu a objal učitele Vovika, leč pochopuje, že musí počkat, až obřady se skončí.

Ctihodný pan farář vystupuje na kazatelnu a čte z evangelia: „Ar je tak ljibo Bog ete svět, da je Syna svojega, jedinorodjenoga dao, da vsáki, ki vu něm verje, se ne skvarí, nego má žitek veki večni.“

„Bůh dal svého jednorozeného syna,“ volá pan farář, „a ty dáváš a loučíš se od svého jediného dítěte, Miho.“

Miha dojatý přirovnáním slzí a hlasitě pláče, zatímco pan farář dál vykládá, jak ale šťastným může být Miha, že jeho dceru dostane dobrý a hodný Sočibabik.

Mluví pan farář, chvílemi se zamlčí, to snad si vzpomíná, jak padesát zlatých leskne se v jeho pokladně, padesát zlatých za svatební obřady a snad se též těší a dumá, když se zamlčí, jaká jídla o svatbě budou a jaké víno.

A pan farář po půlhodině končí, jak začal: „Ar je tak ljibo Bog ete svět, da je Syná svojega, jedinorodjenoga dao, da vsáki, ki vu něm verje, se ne skvarí, nego má žitek veki večni.“

Na kruchtě hudebníci cítí již vůni svatební hostiny a zoufale hrají.

Sveta omša. Ministranti panu faráři nemohou dobře stačit, i polykají věty a místo vobiscum zní jen „cum“, pak již jen „um“, a naposled jen „m“.

„Ite, missa est!“

Tu jedinou větu celou proslovil pan farář, bůh mu hříchy odpusť a ministranti nedočkaví odpoví „drás“, místo deo gratias a hrozný pohled pana faráře je stíhá.

Oči všech v kostele - a kostel nabit, dívají se na Sočibabika a Matěšu, klečící před oltářem, zatímco učitel Vovik promlouvá s čeledínem Rastikem a hlásí tajeplně hudebníkům, že také jelení kýta objeví se dnes na stole.

A již zazní za všeobecného ticha Matěšina „Da“. „Ano“ silné a jasné a ze zástupu svatebčanů hned nato hluboký hlas dojatého Mihy se ozve: „Da, da, da!“

A na kruchtě hudebníci vesele zahrají, z kostela se lidé diváci hrnou a svatebčané hopsají.

Vede si Vlasi Matěšu, hudebníci za nimi hrají a za kostelem noví hudebníci. Tatíček cikánů Burha s bandou čeká a před svatebčany se postaví a zahraje. A tam u obecního domu pět hochů sedí na koních, staré šavle v jedné ruce a v druhé hořící pochodeň.

Hoši „výpalníci“.

Tryskem ujíždějí sem, šavlemi máchají a nesrozumitelně cosi křičí. Chtějí od ženicha výpalné. Toť památka na panství turecké, kdy deset hodin odtud ve Veliké Kaniži vlál před sty lety zelený prapor a třpytil se půlměsíc kanižského pašalíku, kdy hordy turecké zájezdy činily po širém kraji a na murském okrese od svatebčanů výpalné žádaly.

Ženich platí po zlatém hochům výpalníkům a přicházejí hoši střelci se svým „županem“ a prosí na prach.

Dostanou.

A již naproti jde stará Grygorová, babka priporoditělna a třikrát obtančí novomanžele, aby měli děti, zatímco hoši střelci z pistolí a pušek kolem střílí, až uši zaléhají, aby ty děti byly silné, statné a nebály se.

Cikáni i bílí hudebníci hrají, průvod poskakuje a zahýbá za vesnici. Což svatba není v obci? Není. U Matea Lučika bude hostina svatební, tam přísahal Miha, že dá Sočibabikovi Matěšu a tam ať je veselí, když přísahu dodržel.

Půl lidí z vesnice jde na svatbu, Mateo Lučik čeká již na půl cestě a sám též cikánskou hudbu z chorvatské strany přivedl.

Tři hudby nyní hrají, cesta ubíhá, již jsou u Matea, a tu vidět, jak důmyslně Mateo vše uspořádal. Řada dlouhých, bílými ubrusy pokrytých stolů stojí na zeleném pažitu, pod stíny stromů pomurjanského lesa.

I ohně vidět kol kraje plát a připraveno vlhké roští, až večer přijde a komáři se objeví, aby dým je zahnal...

VII

Byla to hostina svatební, jaké dlouho vidět nebylo na murském okresu.

Dva pečení voli čekají, až je rozkrájejí... Slepic do desítek snědeno, čtyři jelení kýty z vysoké zvěře až od Drávy chutnají svatebčanům i hudebníkům. Smažené řízky z ptáků dropů a měkké kukuřičné placky, namazané meruňkovými povidly. Jídla pečená, smažená i dušená...

A víno červené, víno se pije, rozleješ litr, nikdo si toho nevšímá, vína plno...

Zpěv se ozývá, hudba hraje, tráva udupána, čardáš se tančí.

Miha poskakuje, pláče, směje se. Stražba skáče a pláče.

A což Kjelin, Opatrnik, Ljekov, Kašica, Rastik, Krumovik a jiní, a co pan farář, učitel Vovik a notář Pálim Vrašeň? Všichni jedí, pijí, řemeny si popouštějí, povídají, jeden druhému čestně roven.

A Mateo Lučik, ten právě u přívozu hovoří se čtyřmi hochy světoběžníky.

„Ve Varaždíně v temnici,“ praví jeden z nich, hlava jejich a vůdce, „vykládal nám starý tulák, bratr, že v Mezimuří dobré jest chodit, i dcery prý slíbí zde za ženy, jako jednu zde nějaký Miha. A stařeček tulák ve vězení nám onemocněl. Hoši, pravil, vidím, že umru a Muru neuvidím, jděte do Mezimuří, vyhledejte Mihu a pozdravte ho od starce tuláka, s kterým pil ze zapitého džbánu a kterému dcerku slíbil, nač přísahal...“

Mateo Lučik kroutí hlavou a odpoví: „Hoši zlatí, nedobře to Mihovi vzpomínat, opil se a zhřešil, mlčte o tom, hoši, jinak v dobrou hodinu jste přišli, svatba se slaví. Pojíte s námi, popijete a o cestách budete vypravovat, ale o tom mlčte, jste-li křesťané...“

A tak hoši světoběžníci nevyřídili Mihovi vzkaz stařečka tuláka... pili, jedli, přejedli se, napili se, jako všichni ze svatebních hostí, kromě Matěši, Sočibabika, pana faráře a notáře Pálima...

A na zpátečním pochodu za noci, kdy odváděl si Sočibabik Matěšu domů, jedinký jen napilý cikán hrál jim po cestě, ostatní potrousili, ztratili nebo spali porůznu na mezích, v lese pomurjanském, či složili své údy pod stoly, kde ležely kosti z jelenů, dropů, slepic a volů... a kde rozlité víno pomalu barvilo načerveno půdu, jako by tam se udála velká bitka, ku které proti všemu zvyku naštěstí nedošlo...

VIII

Sedí druhý den Mateo Lučik u přívozu a počítá, co mu vynesla přísaha Mihy Gama. Počítá a počítá a směje se blaženě, neboť uskutečňuje se pomalu jeho sen, mít malé jmění a odejít odtud do rodného místa, nad bokou Kotorskou, neboť je Dalmatinec.

Jak koupí si tam malou kuču, jak hospodařit bude, dívat se na skály a na moře v boce Kotorské, vzpomínat na léta, strávená u Mury v krčmě u přívozu, smát se nečistým silám a cítit na tváři to jedno políbení Matěšino, při kteréž vzpomínce mu, dědkovi, srdce v těle skáče...