|
Profesor Fridrich přemýšlel,
kráčeje kolem jedenácté hodiny noční z Besedy
domů, o žížalách. Můžeme říci, že si pan
profesor Fridrich žížal neobyčejně vážil. Doma
studoval neúnavně jejich život, rozstříhávaje je
nůžkama, přičemž počítal jejich články. Dlouho
nikdo nevěděl, proč se pan profesor takto baví,
až konečně vydal knížku Jak rozstříhávati
žížaly.
Bylo to objemné vypsání všech nejlepších způsobů
a za rok nato vydal novou knížku Jak žížaly
sešívat dohromady. Práce tato byla uveřejněna ve
výroční zprávě gymnasia, a kromě toho na svůj
náklad dal toto pojednání otisknouti ve
zvláštním otisku, v počtu dvou tisíc exemplářů,
které rozesílal svým známým.
Tak se stal slavným, ačkoliv jak se říká, dělal
do cizího hnízda, neboť byl fyzik. Známe přece
jeho články o kapilaritě, ve kterých dokazoval,
že proto bývá u vody vlhko, že voda kapilárními
silami prolíná. Ostatně toto ho přivedlo na
myšlenku o spojitosti nádob a během několika let
tak se do toho vžil, že se domníval, jako by on
sám přišel na tu myšlenku, jak dělat studně u
rybníka. Později počal přemýšlet o kometách a
napsal, že každá kometa jest napohled něco
hrozného, ale že doposud nebyly zjištěny žádné
škody na lidských životech a majetku, které by
byla způsobila. To ale nebylo pravda, poněvadž
ve svých tištěných přednáškách vylíčil kometu v
tak hnusných barvách, že se z toho zbláznila
jedna stará paní na předměstí a lítala hůř než
kometa po městě, když se polila petrolejem a
zapálila, aby měla také nějaký ohnivý chvost.
I jal se pan profesor Fridrich pracovati na méně
nebezpečném poli vědy a vydal populární brožurku
o decimálních vahách, aby tyto co nejvíce mezi
lidem rozšířil. Když pak napsal pojednání o tom,
co jest cívka, zdálo se, že jest již dosti
slavným, a málem byl by se také dostal za
mimořádného profesora na techniku, kdyby si to
byl v poslední chvíli nezkazil výstavkou svého
stroje perpetuum mobile, aby dokázal, že
perpetuum mobile patří do říše bájek. Tato
blamáž způsobila velký obrat v jeho životě a
napsal filosofické pojednání o smrti, které
začínalo touto pěknou větou: „Když člověk
zesnul, říká se o něm populárně, že umřel. A
proč tak soudíme?“
To mělo jistý úspěch a on počal psát o čtvrté
dimenzi, (kdež navázal také na bádání Crookesovo
o zářící hmotě a čtvrtém stavu agregátním. Z
toho se opět zbláznil jeden policejní komisař a
vydal na Crookesa zatykač.
A najednou po této plodné své činnosti, když
prožil již všechny rozkoše vědátora, navrátil se
zase pan profesor Fridrich ku svým žížalám.
Ovšemže dnes na vrcholu své slávy pohlížel na
žížaly jinak než v době svého mladistvého
nadšení. Styděl se dokonce za ty žížaly svých
mladých let. Nyní konal závažné pokusy, jakým
způsobem by bylo možno proměnit žížaly na
masožravce pomalým odvykáním žížal humózním
potravinám.
Kolem této jedenácté hodiny noční přemýšlel tedy
právě o tom, v jakém poměru by smíchal s prstí
na prášek rozetřené sušené telecí maso, určené
za potravu do svého žižalária. Jak tak šel po
náměstí s hlavou k zemi sklopenou v přemítání,
vrazil do nějakého malého muže a počal se mu
omlouvat: „Odpusťte, žížala ...“
Maličký muž zařval: „Cože, jaká žížala!“
vyskočil a pan profesor Fridrich dostal pod
podloubím facku a stál tu ohromen, zatímco malý
muž utíkal od něho křiče: „Já s tebou zatočím,
hulváte!“ A profesor Fridrich stál pod podloubím
pořád, vysoký, vztýčený, a v celé kráse vnímal
onen pocit, který způsobuje facka, a nevnímal ho
však tak jako prostý nevzdělaný člověk, nýbrž
konstatoval pocit tepelný, mechanický ekvivalent
tepla, tak zvané teplo Jouleovo, kdy práce
neznámého malého muže zvýšila mu teplotu
tělesnou o několik kalorií na místě, kam facka
dopadla.
Půl hodiny stál tak pod podloubím a z jeho mozku
vybavovaly se všechny tepelné teorie, dále
zákony o práci mechanické, jaká práce tu byla
vykonána v jednotkách soustavy měr absolutních,
poodešel několik kroků, pak se opět zastavil a
zvolal: „Vždyť to byla páka!“ A šel spokojeně
domů, nenaleznuv v oné facce nic vulgárního,
nýbrž vědeckou záležitost, kterou třeba
podrobiti všestrannému zkoumání.
Když přišel domů, počala mu tvář rapidně otékat.
A na otázku paní manželky, co se mu stalo,
odpověděl klidně: „Ale to je jen několik
kilowatt.“
Odešel do své pracovny a zamyslil se. V knihovně
vyňal fyziku Wirkelmannovu, položil všechny díly
na psací stůl, přichystal si papír a na půlarch
napsal velkými lapidárními písmeny:
„Fyzikální význam políčku.“
Připravil si osnovu k svému nejnovějšímu
pojednání:
Pákové ústrojí člověka.
Jak lze převésti jednotky mechanické v jednotky
tepelné.
(Mechanický ekvivalent tepla a teplo Jouleovo.)
Zužitkování políčku jako motorické síly. (Někdo,
když dostane políček, padne.)
Políček ve službách lidstva.
Dějiny políčku v přehledu soustavném.
Psychologický názor Helmholtzův.
Fyziologické účinky facky se zvláštním zřetelem
na konstrukci tělesnou. Filosofické názory na
políček školy Aristotelovy. Některá pozorování
zpolíčkovaných na psychiatrických klinikách.
Políčkem se přenáší energie. (Kdo políček dá, je
v nevýhodě, poněvadž ztrácí na energii pohybu,
která však se transportuje ve formě tepla
zpolíčkovanému, který tím získává na kaloriích.
Kdo políčky dává, ztrácí na své výkonnosti,
desátá facka jest menší intenzity než první.)
Políček ze záhrobí. (Fotografie facky uštědřené
médiu duchem řeckého vojevůdce Xenofonta. Dále
snímky z pohřbu onoho média. Vyzařování facky -
vitalism contra spiritism.)
Doslov. (K tomu tři fotografie.)
Po dva roky pracoval pan profesor Fridrich na
tomto díle, které stalo se stěžejním dílem celé
světové literatury vědecké a přeloženo bylo do
všech světových jazyků.
Třetího roku dostal pan profesor Fridrich za
toto své pojednání Fyzikální význam políčku
Nobelovu cenu míru. |
