Proč se jede do Francie

Na tuto otázku obdržíte odpověď od pánů z Odbočky Národní rady: „Poněvadž je nejvyšší čas.“ Tato duchaplná odpověď bývá doplněna poznámkou o potupném míru a kategorickou větou, že se tu nedá nic dělat.
Bylo by to upřímné, kdyby to nemělo ještě jiného zabarvení.
Takhle za měsíc slavila by Odbočka jubileum svého narození. Ze známého nešťastného paktu opozice tehdejší s vojáky, kteří byli do jisté míry oklamáni, poněvadž ve své opravdové upřímnosti nepostřehli, že za krásnými a zvučnými řečmi skrývá se jedině osobní ctižádost, zrodil se křiklounek, Odbočka.
Do Odbočky zvolení občané, náležející povětšině k měšťáckým československým stranám, imponovali při tom porodu svým rázným vystoupením proti starému Svazu, který neměl ani síly, ani schopností vésti českou národní revoluci, poněvadž mnozí z nich představovali si samostatný český stát jako velkou pravoslavnou církev, ve které dává požehnání českému lidu král harmonikář Jindříšek z Kyjeva.
To se musí spravedlivě uznat, že učinili tenkrát povalením onoho Svazu do jisté míry pokrokovou věc v české revoluci.
Ale dál se nedostali. Slováci tomu krásně říkají: „Zaostali.“
Páni z Odbočky měli ovšem nejasné tušení, že až za rok bude příští sjezd rozhodovat o tom, kdo povede a v jaké linii povede českou revoluci, že to s nimi může dopadnout nepříjemně.
Možná že chápali, že příští sjezd bude muset být založen na zcela jiných zásadách než sjezd první, že tam budou zástupci voleni na nejširších podkladech volebního práva a že tam nebude smět nikdo nikoho zakřiknout a vyhnat ze sjezdu, jako to učinili tenkrát na sjezde našemu Čečkovi.
Dál se oni tedy nedostali než přes tu domácí palácovou revoluci. Oni se nemohli vžít do poměrů, nevybředli ze svých začátků a udržovali se všemožnou formou demagogie u vesla.
Poměry v Rusku utvářely se zatím proti všem měšťáckým názorům světa.
Z politické revoluce ruské, z revoluce palácové, vyrostla po měsících velká revoluce sociální. Z války států, která stvořila českou národní revoluci, vyvinula se neúprosným zákonem vzpoury válka proletariátu s kapitalismem, který začal válku říší.
Mnozí členové Odbočky Národní rady jako příslušníci českých stran měšťáckých, oné české myšlenkové buržoazie, přirozeně nesympatizovali s heslem revoluce sociální a nechápali, že revoluce politická, revoluce národa, musí nezbytně k ní vést.
Nemohlo se to ovšem čekat od nich, kterým ještě nedlouho po sjezdu zdálo se být slovo „republika“ ať v Rusku, nebo v Čechách příliš silné a nepravděpodobné. Říkali, že za to slovo si nemohou jako zodpovědní činitelé vzít zodpovědnost. Je to přílišná skromnost, neboť oni republiku nestvořili.
Když konečně v Rusku se republika stala skutkem a z formy měšťácké republiky jakžtakž pro ně přijatelné přešla v republiku socialistickou, v republiku sovětů, seznali, že v takové republice klesá jejich sláva.
Tu prvně chápali, že přítomnost českého vojska a českých zajateckých organizací v takové republice, kde nejsou buržuji na vrcholu moci a slávy, kde je veta po kapitálu, kde pracuje se pro to, aby všichni byli sobě rovni, že ta přítomnost jest nebezpečná jejich vladaření.
Žili čeští vojáci a dělníci v socialistické republice a učili se myslet. Přemýšleli, debatovali, povídali si, marné byly různé deklamace, že to, co se děje v Rusku, je nebezpečná věc, že jsou v tom německé peníze atd.
A to byla nebezpečná perspektiva pro příští sjezd vojáků a dělníků. Velice nebezpečná perspektiva.
A proto se také v orgánu Odbočky, v Československém deníku, psalo, že voják nemá politizovat, ale pilně cvičit. Takový jemný překlad rakousko-německé militérky: „Maul halten und weiter dienen!“
Proto se také odkládal vojenský sjezd, aby neřekl: „Vy mnozí z důstojníků hlásáte bratrství a mluvíte přitom o sovětu sobáčích deputátů a děláte ještě jiné věci.“
A pak by to šlo plnou parou, a o tom až jindy.
Třikrát byl vojenský sjezd odložen, byla to hrozná volební komedie. Odůvodňovalo se to rozháranými poměry v Rusku, že se nemůže na drahách jezditi, že není spojení, jako kdyby voják potřeboval salónní mezinárodní vozy, a to je zas jiná narážka, kdo s nimi jezdil.
Když se táhlo z Ukrajiny, svolal se sjezd do Pirjatina, jak jsme četli v posledním čísle Deníku, které vyšlo u štábu korpusu v Pirjatině. Tenkrát již věděli, že z Pirjatina musí a že korpus půjde přes Bachmač, aby se v Pirjatině ani nezastavil.
To zas patří do strategických plánů ministra vojenství - exsoudruha Housky.
Vojáci toužili po sjezdu. Měli svá přání, řekli by si své boly. Oni by řekli, že se jim stále mluví o národní disciplíně, ale že to, co dělá a jak s nimi nakládá Odbočka Národní rady, že to právě není národní disciplína.
Páni byli spokojeni. Úřadovnami Odbočky Národní rady v noci procházely se stíny padlých hochů, kteří zemřeli, když Druhý pluk v říjnu byl poslán proti proletariátu do Kyjeva.
Páni tam nespali, a tak je to nestrašilo, poněvadž to všechno zapřeli v novinách.
Oklamali i profesora Masaryka. Ani to se nestyděli provést v zájmu české věci. Starého učitele socialismu obklopili měšťáci, kteří před ním tvářili se náramně pokrokově, a když od něho odcházeli, povídali si leccos s poťouchlými úsměvy.
A nade všemi vznášel se Damoklův meč s ostřím po obou stranách. Jedno ostří vojenský sjezd, druhé ostří všeobecný sjezd vojska a dělníků.
Dr. Eisenberger prohlásil, že se musí vojsko vytrhnout z území zamořeného bolševiky. Bolševismu nerozuměl ani za mák. Domníval se, že bude muset chodit bez pohonů a to že je bolševism.
Prap. Medek sestavil přísahu českého vojáka. To neměl on, starý komunista básník, dělat. Přečtěte si jeho báseň „Zborov“. V té je vzpoura, ale jak se k tomu hodí přísaha věrnosti osobám? Nemluvím o Masarykovi, ale Národní radě, respektive Odbočce Národní rady, totiž jemu samému, dr. Eisenbergrovi, dr. Kudelovi, dr. Markoviči, Klecandovi, Juro Královi a ještě několika jednotlivcům.
„Tady se nedá už nic dělat,“ byla řeč mnohých důstojníků, kteří prohlašovali, že neuznávají žádné armády rovnoprávných občanů, kde důstojník by byl naroveň vojáků, zejména u nás, poněvadž my, my jsme ...
Vojáky, reptající proti té panovačnosti třídní, posílali do zajetí, jako soudr. Friedricha, kterého poslali do Dárnice a který později pod Muravěvem v čele armády vtrhl do Kyjeva a stal se náčelníkem štábu - bolševiků. S tím se páni z Odbočky, kteří předtím odhlasovali, aby byl poslán „do plenu“, radili, co mají dělat.
Kde byla ta „národní disciplína“? Čím více se na Rusi vyvíjely události pod heslem revoluce světové, jejíž součástkou je i naše revoluce, tím jasnějším a zřetelnějším stával se poměr Odbočky Národní rady k ní, a tak zcela jasně prohlásilo se v Československém deníku, že v Čechách není sociální revoluce možnou, poněvadž je prý tam buržoazie dobře organizována. To byla tehdy hlásaná neutralita v zápase politických stran Ruska. To bylo, jako kdyby se řeklo: „Organizuj se, buržoazie, pak potřeš sociální revoluci!“
Československý deník jako orgán Odbočky uveřejňoval zprávy Národních listů a Venkova, které psaly proti bolševikům, ale nepřinášel zprávy z Práva lidu, schvalující jich postup.
Revoluční tisk ostatních směrů neměl do vojska přístupu. Svoboda i Pochodeň dostávaly se tam jen oklikami. Kdo se odvážil mluvit o tom, že i v Anglii, i ve Francii jsou kapitalisté, byl ztlučen.
Tomu se říkalo vyslechnout klidně cizí názory.
Čím dále tím jasněji se utvářely propasti.
Ve vojsku, kde je sedmdesát procent socialistů, zavedla se francouzská disciplína.
Nedovolily se tvořit ve vojsku politické organizace, ani sociálním demokratům, ani národním socialistům, ani agrárníkům. Vznikly z toho zbytečné třenice mezi hochy. Vždyť každý z nich velice dobře věděl, že jde dělat revoluci, všichni vedle sebe, ať jako příslušník určité strany, ale že neslouží podle rakouského reglamá za „supu“.
A těch organizací se právě páni báli, že by ty organizace jim vzaly z ruky nadvládu. Ze zdola, z toho zdravého jádra lidu, z kořene, z vojáků, z dělníků v organizacích rostla vzpoura.
A povýšenci se zprvu smáli a pak se báli. Ovšem z jich stanoviska.
Dr. Eisenberger se vyjádřil, že zůstaneme-li zde ještě dva měsíce, že důstojníci budou muset jíst z jednoho kotle s mužstvem a že bude po Odbočce.
A proto se odjíždí do Francie. Četli jste román Gogolův Mrtvé duše?
Proto se jede do Francie, místo toho, abychom se zde zúčastnili obrození ruské armády a zúčastnili se činně ruské revoluce a pomohli ruskému národu upevnit republiku sovětů, ze které vycházejí paprsky osvobození celého světa i našeho národa.
My jsme zde měli zůstat! A musí zde zůstat každý z nás, který ví, že jsme potomci táboritů, prvních v Evropě socialistů komunistů! A to ví každý Čech!
Náš politický význam je zde, a nikoliv na Západě. Musíme Rusku pomoci!
Tam už to spraví armáda z amerických Čechů a Čechů dobrovolců z Itálie.
My jsme avantgarda vzpoury, a ta musí zůstat zde!