Profesor Dr. Gras nepatřil mezi
lidi, kterým je jedno, jak se dorozumívali
mravenci, ale nepatřil ani ke ctitelům učených
pánů de Geera, Boneta, Haqua a jiných, kteří se
domnívají, že řeč mravenců záleží jedině ve
značkách a posuncích. Profesor Dr. Gras dospěl k
náhledu, že mravenci mají řeč zvuků.
Výraz této své domněnce dal najevo přečetnými
články, které uveřejňoval v různých
přírodovědeckých časopisech a které byly tak
duchaplné, že prof. Dr. Gras obdržel první cenu
jisté nadace, o kterou nežádal a která záležela
v tom, že byl na ulici neobyčejně drzým způsobem
fotografován a jeho podobizna byla otištěna v
jednom časopise pod názvem: „Kdo je to?“ Dole
stálo: „Přinášíme podobiznu našeho vynikajícího
učence, profesora Dr. Timothea Valeriána Grase.
Redakce našeho listu se rozhodla udělit mu první
cenu za jeho články O mravencích a činíme tímto
milou povinnost oznámit svým pp. odběratelům, že
jeden z pánů redaktorů se pokusí poutavým
způsobem zpracovat život tohoto vynikajícího
učence, kterýžto román počneme vydávat hned po
ukončení Lidokupce Amsterodamského v románové
příloze našeho listu.“ I
O profesorovi Dr. Grasovi bylo
možno právem napsat poutavý román, který mohl
zastínit i půvaby Lidokupce amsterodamského.
Začneme jen s dobou, kdy obdržev doktorát, vydal
dílo o termitech, ve kterém tvrdil, že termiti
na Zambezi mají namodralé zadečky. A tohle
dokazoval spoustou číslic. A aby to dovršil,
vydal dílo francouzsky pod názvem: „Recherches
sur les Termes bellicosus“. Za tři nedéle se
vyskytlo asi dvacet polemických děl, za pět
neděl se přihlásili američtí učenci a zanedlouho
se objevily barevné fotografie „všekaza
kousavého“, kde místo očekávaných namodralých
zadečků hleděly na učence zadečky běložluté,
zadečky bojovných obrů mezi mravenci.
Mohla být blamáž profesora Grase větší?
Zmizel. Hádalo se na sebevraždu, jako na jediné
možné čestné ukončení této trapné aféry, když
jeden z jeho důvěrných přátel obdržel náhle
telegram z Kapského Města:
„Jižní Afrika, Zambezi, Zulukafři ouvé, termiti
hurá. Dr. Gras.“
A Dr. Gras zmizel světu na tři roky. Až jednoho
dne obdržel zarputilý odpůrce Dr. Grase, známý
učenec Pastor, poštou malou plechovou krabičku a
když ji otevřel, omdlel. Z krabičky se na něho
vyzývavé dívaly namodralé zadečky několika
termitů. Na dně krabičky pak byl lístek:
„Vracím se šťastně ze zajetí lidožroutů.
Wamkulagao, ni mweji, wake wa pekee milele wala
wamwaminio.“
Rozluštil to lektor afrických jazyků na Sorboně
k údivu celého vzdělaného světa takto:
„Ačkoliv ony věty jeví příbuznost s jazykem
Swahili, s řečí Suto, ačkoliv podobně mluví
černoši v okolí Nyassa, zejména národ Jáo,
nicméně se zdá, že slovo milele je vzato z řeči
kmene Otši.“
Svůj úsudek skončil takto: „Zpráva zaslaná
profesorem Dr. Grasem jeví příbuznost s jazykem
Niků čili Kinikiků u Mombaska, podobá se řeči
Nupé, je v ní cítit určité vztahy k řeči národa
Sagallů ve vnitrozemí, nicméně nelze jinak
prohlásit, nežli že zpráva je psána dosud
neznámým jazykem kmene, objeveného Dr. Grasem.“
Byla to pravda. Profesor Gras objevil nový
strašný kmen afrických divochů, kmen Lililimba.
Vlastně Lililimba objevil profesora Grase. Stalo
se to takto:
Plul parníkem po Zambezi až k nejbližším
kataraktům a odtud se vydal pěšky do vnitrozemí,
bez průvodců, beze zbraně, jedině s kapesním
nožem. Zavazadla si nesl v ručním kufříku. Dvě
košile, dva páry spodních kalhot a několik párů
punčoch. Kromě toho měl s sebou zvětšovací skla,
líh, mikroskop, síťku na motýly, kompas a
leštidlo na boty. Tohle poslední je k pláči.
Nesmíme dále zapomenout na láhev koňaku a na dva
párky sušených tyrolských, mysliveckých uzenek.
Byl to nejoriginálnější učenec, který kdy
procházel těmito pralesy. Nelze s ním porovnat
Livingstona, který s třemi domorodci prorazil
pralesem, dlouhým pět tisíc kilometrů, spíše lze
s ním porovnat Dr. Schmidta, který po dva roky
cestoval samojediný mezi Zulukafry a jimi také
byl po dvouletém přátelském styku rozčtvrcen.
Měl profesor Gras vůbec úmysl proniknout do
vnitrozemí? Kdož to může vědět! Jisto je, že
šel. Šel, jako by se procházel alpskou krajinou.
Hvízdal si v pralese a díval se, jak parník,
který ho přivezl, odjíždí. Byl úplně od světa
odříznut. A účel toho všeho? Dokázat, že termiti
v těchto krajinách mají namodralé zadečky.
Chytit takové termity a z nejlepšího místa je
poslat do Evropy.
Ubohý profesor byl velmi slabý v zeměpisu.
Vybíjel svou energii v broucích a v hmyzu. Ani
ve snu ho nenapadlo, že dál po Zambezi není
měst. V Kapském Městě si koupil důkladné mapy a
zase je rozhorleně zahodil. Angličtí zeměpisci
byli tak líní, že vynechali celé krajiny a na
mapách zanechali prázdná místa.
Tak se náhle objevil v pralese a s usměvavou
tváří prohlížel první příbytky termitů, vysoké
tři metry. A co viděl? Jen samé běložluté
zadečky. A od toho okamžiku zapomněl na svět.
Vnikal do pralesů, ploval přes řeky, lezl po
stromech. Zkrátka hledal. A čím se živil?
Živil se ovocem, jaké poskytuje prales. Naučil
se požívat žížaly a jiné tvory. A šel dál. Šel v
dobách dešťů, šel v parnu letních dnů. Prosté
šel a hledal namodralé zadečky všekaza
kousavého. Když si vzpomněl na Evropu, tu se dal
do smíchu. Ti hlupáci nevědí, že se dají žížaly
jíst!
A zažil dobrodružství?
Jak dlouho byl již na cestách pralesy! Přes rok,
a dosud dobrodružství nezažil. Možno napsat
proloženým písmem: Zvěř se mu vyhýbala a hrom ho
nezabil.
A profesor Gras se přestal v pralesích
převlékat. Dílem neměl co převlékat a dílem
trpělivé čekal, až se to na něm rozpadne. Boty
ztratil v době dešťů. Ke konci osmdesátého týdne
bloudění po pralese se jeho očekávání vyplnilo
úplně. Šaty a prádlo se na něm rozpadly a
vypadal-li jako vagabund před třemi dny, vypadal
dnes jako divoch. První bílý nahý muž v pralese
dva tisíce kilometrů severozápadně od prvních
kataraktů řeky Zambezi! A tento učený adamita
držel v jedné ruce cestovní kufřík a v druhé
síťku na motýly. A po jeho tváři se rozhostil
blažený úsměv. Našel termita s namodralým
zadečkem. Pták neznámého rodu zpíval někde
vysoko píseň o štěstí pralesa.
II
Strašlivé dobrodružství po
nálezu prvních lidských stop.
Dosud tedy, jak řečeno,
nepotkalo profesora Grase žádné dobrodružství,
které by stálo za zmínku. Jedovatá moucha „tsi“
sedla mu občas na nos a aniž ho štípla, odlétla,
neboť tato rozumná moucha štípe jen zvířata.
Jednou, když spal, uvelebil se mu v nohách malý
netvor. Nějaký druh tygra. Bylo to ostatně
příjemné, poněvadž bylo právě chladno, které tak
dobře popsal Stanley, když mu tygr teplým
jazykem lízal nohy. Profesor Gras nepociťoval
žádné hrůzy. Jeho fantazie byla kupodivu krotká.
Kdyby byl měl ještě šaty a na nich knoflíky, byl
by s naivností mladé dívky počítal: „Ano, ne,
ano, ne, sežere mne, nesežere mne, sežere mne,
nesežere mne.“
A tygr skutečné odešel. Nejpříjemnější byly
opice. Přečasto za ním křičely se zvědavostí
dětí, sledujících opilého člověka. Táhly za ním
v houfech a jednou lezlo za ním dokonce pět set
paviánů, které pak zahnalo na útěk stádo slonů.
Tito velcí býložravci kráčeli přes profesora v
pořádku. Překračovali ho s jemným mručením. Jen
mláďata mu rozpustile foukala chobotem sliny na
tělo. Bylo vidět, že sloni jím opovrhují. Když
přešli, pozoroval, že má záda čisté umytá, což
ho naplnilo hrdostí. Kdyby to tak viděli v
Evropě!
Ale v Evropě nevědí nic. Nevědí ani, že lze jíst
jeden druh jedovatých pavouků. Je to velmi
výživné jídlo.
Tak ubíhal den za dnem, až tu jednoho dne
profesor Gras zpozoroval, že v bahnité půdě jsou
stopy lidských nohou. Za půl druhého roku
neviděl jinou nohu než svou. Jaké myšlenky asi
kolovaly hlavou profesora? Jisto je, že neměly
času kolovat, neboť ho někdo chytil za krk. A
ten někdo byl ministr vnitra kmene Lililimba,
který hledal novou dynastii. Ministr vnitra byl
úplné nahý, černý a celá jeho ozdoba záležela ve
zlatém křížku na krku.
Byl křesťan? Nikoliv. Byl pohan a lidožrout.
III
Něco z dějin Lililimbů.
Profesor Dr. Gras za svého
pobytu mezi Lililimby měl zajisté příležitost
prostudovat tento národ co nejdůkladněji. Již
tím vyplnil velkou mezeru v lidské vzdělanosti a
náleží mu proto bez odporu členství všech
akademií světa. Objevil užaslým učencům dějiny
tohoto národa a dokázal zcela určitý vztah mezi
lidožroutstvím a politickými převraty ve
vnitrozemí. Dosud se o lidožroutství mínění
učenců a znalců tohoto národního zvyku
rozcházela. Angličan Immel se zastává názoru, že
požívání lidského masa vyplývá z touhy po
lahůdkách. Článku toho použila jistá továrna na
mléčnou čokoládu ve Skotsku k reklamě. Vydala
celé pojednání v obrovském množství úhledných
svazečků a na konci každého stálo:
„Je pravda, že požívání lidského masa vyplývá z
touhy po lahůdkách, neboť v krajích, kde je
rozšířena mléčná čokoláda firmy Suecterand, není
po lidožroutech ani stopy.“
Belgičan Lepier popírá mínění pana Immela a má
za to, že lidožroutství je výrazem zbožného
smýšlení a že lidská kýta nahrazuje u různých
divošských kmenů náboženské obřady.
Co je pravda, o tom by mohly vyprávět poznámky
afrického cestovatele Grünualzera, bohužel, byl
cestovatel k nesmírnému zármutku celého
vzdělaného světa i s poznámkami sněden blízko
jezera Ukereve.
Profesor Dr. Gras dospěl, jak řečeno, k třetímu
mínění. Učinil tak zajisté promyšleně. Ačkoliv
přehled dějin kmene Lililimba předbíhá strašné
dobrodružství tohoto učence, je zde podáván
způsobem co nejkratším, neboť vývoj oněch dějin
potvrzuje mínění Dr. Grase o lidožroutství a
politických převratech a tento dějinný vývoj
potvrzuje dále skromné mínění profesora samého,
že ono dobrodružství bylo strašné a příšerné.
Zde mluví poznámky profesora Grase:
„Vedle jiných vlastností, jimiž nás příroda
obdařila, vyskytuje se i ta vlastnost, že
nehledíme poznat jenom to, co vidíme právě kolem
sebe, nýbrž že máme také živou touhu zvědět, co
a jak druhdy bývalo, kdy a kde se sběhly jaké
události znamenité a důležité a proto lze s
určitostí říci, že dějiny kmene Lililimbů jsou
zahaleny mlhavým závojem nejistoty a klamných
domněnek v daleké minulosti.
Jisto je dále tolik, že národ tento bydlí v této
zemi již drahnou dobu. Mám za to, že jeho říše
je jednou z nejstarších v Africe, kde se říše,
jak známo, rychle tvoří, mění, rychle zanikají a
na jich troskách povstávají nové.
V paměti Lililimbů se nezachovala takřka žádná
zpráva o tom, jak povstala jejich říše. Jakási
pověst jedině vypráví, že Lililimbové vznikli
smíšením paviánů s tygry. Tuto pověst rádi
vypravují staří Lililimbové svým dětem. Jsou
ještě jiné pověsti, které vyprávějí o dějinách
tohoto zajímavého lidu, takže se mi podařilo
pracně načrtnout jejich stručnou historii, v níž
lidské maso hrálo svou roli. Ovšemže se to týká
jediné doby poslední. Král
Hakonorokwa.
Pocházel z královského rodu
Nungusuitomiglewewe, měl ženu
Innaguteaewekarkowlugit a šilhal. Byl slavnostně
sněden v době druhých dešťů po svém nastoupení
na trůn. Jeho syn, Nchulobolimhombuindwauwo
nastoupil na trůn a byl hubený. Krmili ho tři
roky a když neztloustl, byl za všeobecné
nespokojenosti kněží sněden. Kněží se hostiny
nezúčastnili a přenechali krále ministerské
radě. Pak nastoupil král
Wurawuralekumiwuruwaoru. Byl tlustý a panoval
jen dva měsíce. Když byl upečen, požadovala
kasta kněží pečínku pro sebe. Došlo pak k
nepokojům, podníceným od ministrů a kněží byli
napadeni v hlavním městě Tumpurawo. Nastala
občanská válka, za které se král stal
nezpůsobilý k požívání, neboť trvala přes tři
měsíce. Mrtvoly zabitých a zajatců byly v nemalé
míře pojídány a konec nepokojům učinil syn
nesnědeného krále Chechelecheche. Tento hrdina
se prohlásil panovníkem a dal svým stoupencům
sníst kněze i ministry a jal se vládnout
absolutisticky. Lid se vzbouřil, když král snědl
nejlepší z poddaných. Králem Chechelecheche byla
vyjedena dynastie Nungusuitomiglewewe a v
nastalé válce o trůn bylo uznáno všeobecně, že
nejlepší maso má rod
Wakaakanatlatwsewáwarumbarururu, i byl z tohoto
radu zvolen za krále Nmasawawa.
Zrušil absolutismus a zavedl ve své zemi
slunečník a když viděl, že tloustne a že se
ministři na něho příliš tak nějak divně dívají,
práskl do bot.
A profesor Dr. Gras se nyní stal králem tohoto
lidožroutského kmene...
Na celé historii není ani zbla pravdy, poněvadž
si autor nemůže nikterak vymyslit, jak vlastně
má rozluštit celou spletenou otázku.
Je jistě v intencích čtenářů samých, aby
přemýšleli, jak vlastně čestně vyvázl profesor
Dr. Gras z toho všeho, kam jsem ho zapletl.
Je jistě velice smutné, že v historii rukopisů
byly všechny zprávy o Dr. Grasovi falšovány. |