Prostředek pana policejního ředitele

Proti sobě seděly dvě postavy, které svým vzezřením ukazovaly nejkřiklavější rozdíly. Za stolem seděl dvorní rada a policejní ředitel města, kde se tato historie odehrávala, na křesle u stolu ošumělý muž se šístkami sčesanými přes uši a slámou z viržinka za pravým uchem. Na kolenou držel odřenou čepici a pomalu a vážně vykládal:

„Tedy, aby bylo všecko jasno. Já vím, že když jste slyšel, pane řediteli, že chci mluviti s vámi, abych vám nabídl své služby, neměl jste mnoho chuti vůbec mne sem pustit. Myslil jste si, že detektivů, kteří vystudovali Pankrác, máte dost a o jejich úspěších že by bylo zbytečno mluvit. Jedním slovem, že nejsou k ničemu. Nemohu to popírat, ale právě proto byste byl chybil, kdybyste mne nebyl přijal. Víte, jakou pověst zdejší policie má? Často již se uvažovalo o tom, zdali se to dá vysvětlit pouhou nešikovností, nebo zdali zdejší policie má ke zločincům takové tajné sympatie.“ „To není možno!“ zvolal pan dvorní rada. „I je,“ odpověděl Jan Poberta. „Ale to nepatří k věci. Zde se jedná o něco zcela jiného. Chápal jsem vaše zoufalství. Stala se vražda ve dne, policie nenašla nic, stala se v noci, policie zase nenašla nic, byl zavražděn muž, po vrahovi nebylo ani stopy, byla zabita žena, vrah nebyl vypátrán. Uznáte, že takhle to nejde.“

„Zapomínáte na poslední případ,“ odpověděl pan policejní ředitel nesměle. „Vrahy jsme nalezli, zjistili jsme, jak se jmenují, víme, jak vypadají, kam jeli, měli jsme jejich podobizny, slovem všecko. Že hned po činu odejeli, za to jsme přece nemohli.“

„Ano, pane řediteli, to je pravda,“ řekl Poberta. „Jenže zapomínáte, že čert vám jednoho z těch vrahů přinesl do Prahy a pak bylo zle, protože dokázal, že v té době zde nemohl být. A vidíte, když jsem tohle viděl, řekl jsem si, že šlechetnost ctí člověka. Odměním se za zlé dobrým, řekl jsem si, a zachráním policii.“

„Vy že zachráníte policii?“ zvolal pan dvorní rada.

„Ano,“ řekl Jan Poberta vážně a skromně. „Sešlo se nás několik starých známých praktiků, kteří zdejší policii zachrání a opatří jí jakési pojištění proti ostudám a posměchu.“

„Vy?“ opakoval udiven pan policejní ředitel.

„Ano, já a mí kamarádi jsme ochotni policii zachránit. Rozumí se samo sebou, že ne zadarmo, ale podmínky jsou mírné a myšlenka výtečná.“

„Dříve bych ji musil slyšet,“ podotkl pan ředitel.

„Okamžik. Tedy: jakmile se stane nějaký sensační zločin, dáte to ihned vědět mně. Sdělím vám obratem, kam má vylosovaný člen naší společnosti namířeno. Vy mu dáte pas, peníze na cestu a něco, aby v cizině mohl začít existenci. Ty všecky věci mu odevzdám a za to vám dodám rozličné věci, které jeho budou usvědčovat. Také vám opatřím svědky, že v dotyčné době byl na místě činu atd. Vy zatím oznámíte novinám a každému, že již máte stopu. A jakmile bude za hranicemi, ohlásíte, že on a nikdo jiný je pachatelem. Vydáte zatykač atd. Poněvadž bude mít pas na jiné jméno, nebudou ho moci chytit, vy budete mít slávu, že jste našel vraha. To se již jednou stalo. Ale hlavní věc je, že se ten člověk již nikdy více nevrátí a blamáž nemůže vyjít najevo, jako se to stalo teď.“

„Hm,“ pravil pan ředitel, „to není zlé. Budu o tom uvažovat.“

„A kdy si mám přijít pro odpověď?“

„Zítra ke třetí hodině. Budu zde sám.“

Když druhého dne Jan Poberta přišel k panu policejnímu řediteli, trvalo to jen chvilku a oba se dorozuměli. Pan ředitel si oddechl. Teď je konec ostudám a skandálům. A noviny ať puknou!

Za čtrnáct dní nato se stala úkladná vražda. Policie sice vrahy nechytila, ale aspoň je zjistila. Uveřejnila jejich popisy, fotografie, vypsala ceny pro ty, kdo je najdou. Ovšem že to udělala, až když byli vrazi daleko za hranicemi. Obecenstvo bylo upokojeno, poněvadž se již těch vrahů nepotřebovalo bát. Netrvalo to ani měsíc a stala se vražda loupežná. Zase byli pachatelé usvědčeni, poznáni, jejich fotografie byly uveřejněny, byly vypsány ceny pro ty, kdo vrahy najdou, zkrátka všecko se stalo jako v prvním případě.

Ale tenkráte sám čert chtěl zmařit panu řediteli jeho prostředek. Jednoho dne přišel k panu policejnímu řediteli muž, který mu sdělil, že se zkrátka a dobře jde sám udat. Že při poslední loupežné vraždě policie byla na špatné stopě.

„Člověče,“ pravil pan policejní ředitel podrážděně. „Nemluvte tak hloupě. Policie ví zcela určitě, kdo tu vraždu spáchal, všecky důkazy jsou přesné a shodují se podivuhodně. “

„Ať jsou sebe přesnější a ať se shodují ještě podivuhodněji, policie je přece na nepravé stopě.“

„A proč?“ zařval pan dvorní rada zuřivě.

„Proč? Protože jsem tu vraždu spáchal sám a přišel jsem se udat.“

Pan dvorní rada myslil, že tento okamžik bude poslední chvílí jeho života.

Ale pak se vzpamatoval, zavolal úředníka, aby s vrahem sepsal protokol, ale zároveň poslal pro policejního lékaře, aby ihned k němu přišel. Lékař se dostavil.

„Máme tu blázna, pane doktore.“

„Blázna?“

„Ano, je to člověk, který trpí fixní ideou, že spáchal tu poslední loupežnou vraždu.“ „A nespáchal ji?“

„Ne, to je naprosto vyloučeno. Známe pachatele, on to není.“

„Tedy patrně těžká psychosa.“

Teprve když doznavší se vrah se ocitl v blázinci, pan policejní ředitel si oddychl. Byl zachráněn.

Zanedlouho potom se stal zločin, který způsobil po celém městě neobyčejnou sensaci. Byla v jisté bance spáchána odvážnými lupiči krádež a ukradeno neméně než 200 000 K ve zlatě a menších bankovkách, které se nedaly kontrolovat.

Tentokrát zaplatil pan dvorní rada společnosti Jana Poberty dokonce jízdní lístek na expresní vlak, jen aby mohl co nejrychleji oznámit obecenstvu, že zná pachatele.

A stará historie se zase opakovala.

Avšak hlavní překvapení pana ředitele ještě čekalo.

Za čtrnáct dní dostal ze severní Afriky od Jana Poberty psaní, které znělo takto:

Milý pane řediteli!

Nerad se s Vámi loučím, ale musí to býti. Ostatně myslím, že mi budete povděčen za to, co jsem vykonal. Musilo se Vám to bez toho protivit, stále operovat s nepravdou. Vím, jak jste si pomohl, když bylo první nebezpečí, tím, že jste dotyčného člověka, skutečného vraha, dal zavřít do blázince. Ale z toho rozčilení byl byste málem onemocněl. Musil jsem tedy pro Vás něco udělat. Třebaže nevědomky, přece jste mluvil pravdu, když jste ohlásil, že pachatelem známé bankovní krádeže jsem já, Jan. Poberta. Bankovky a peníze jsem si vzal s sebou, ale nechci se rozloučit s Vámi, aniž bych Vám poděkoval za šlechetnost, se kterou jste mi ochotně umožnil a zaplatil útěk. Lituji, že naše obchodní spojení tím končí, ale myslím, že nebude Vám těžko získati si nová, ukážete-li se k mým kolegům tak roztomilým jako ke mně.

S pozdravem Váš

Jan Poberta

Když tento dopis pan dvorní rada přečetl, padl do mdlob.