Průvodčí cizinců | Průvodčí po hradě

Pochybuji, že by bylo snad něco nevděčnějšího, jako výklady průvodčích po nějaké takové haldě staré malty, rumu a cihel, které se říká zřícenina hradu.

Takový nešťastný průvodčí stará se poctivě, aby vám reprodukoval, co kdysi vyčetl z knih a vysvětluje vám bystře a odhodlaně:

a) jaká tu dříve bývala krása, když to ještě bylo pohromadě;

b) jak se to mohlo stát, že nyní tak málo zbylo z té bývalé krásy;

c) koho to mrzelo, že to drželo pohromadě;

d) jak to ten člověk udělal, aby to srovnal se zemí;

c) kudy na to lezli, aby to rozvalili.

Každý člověk to nesnese, zejména ten nadšený hlas průvodčího, který odříkává: „Vejdouce do hradu, jsme na malém pahrbkovitém nádvoří, na kterém hojně křoví i smrk bují.“

„Dejte si pozor, člověče,“ řekl jsem jednou průvodčímu při takové příležitosti, hroze mu do obličeje pěstí, „abych to neudal lesní správě. Je to nepořádek, smrk má růst v lese a ne na nějakém nádvoří. Lesy jsou chráněny zákony. Bují vám tady na nádvoří smrk. Jsou nádvoří od toho, aby tam smrky bujely? Ptám se vás naposled: Co jste udělali, abyste zamezili tomu, aby nádvoří nebylo znečištěno křovinami a smrky? V Praze si nesmíte na nádvoří držet ani kuře, a vy zde máte na nádvoří prales.

Díval se na mne strnule, ale přece jen vybreptal jako ve snách: „Na opáčné straně nádvoří vidíme šeré zdi se střílnami a tu vracejí se naše mysli do dob, kdy místa tato byla obydlena rytíři statných postav a lesy byly veselejší, poněvadž zvučná fanfára svolávala lovce na potměšilé medvědy, četné vlky a divoké kance...“

„Pane,“ řekl jsem mu přísně, „vy se strašně mýlíte, že les je tím více veselejší, když v něm místo veverek a zajíců lezou medvědi, vlci a divocí kanci. Kromě toho musíte vědět, že medvěd není potměšilé zvíře, jak vy tvrdíte, medvěd je zvíře dobrácké, příjemné a milé. Viděl jste již medvěda?“

„Ano.“

„A kde jste ho viděl?“

„V Chrudimi s ním chodil jeden medvědář.“

„V kterém roce?“

„Před patnácti lety.“

„Co jste dělal před patnácti lety v Chrudimi?“

„Byl jsem tam na výročním trhu.“

„Tak, a proč jste právě před patnácti lety šel tenkrát na výroční trh? Co vás k tomu vedlo? Jaké jste měl pohnutky? Jaký cíl jste sledoval?“

Vytáhl jsem z kapsy zápisník a prázdné plnicí pero.

Průvodčí se na mne podíval, pak několika skoky zmizel ve zbytku věže a již byl na druhé straně, šplhaje po balvanech nad hlubokou propastí. Přelezl jako kamzík a dole hluboko bylo vidět v mlází jeho čepici, až konečně úplně zmizel, přičemž jsem po jeho celou cestu volal za ním: „Zrak můj bájí si na troskách hrad o jednom poschodí, vpředu s nízkou hradbou, za ní mohutné zdi hradu nalevo s kulatou věží a mnohými střílnami. Je to tak, nebo ne?“

Neodpověděl a já rozložil jsem se na nádvoří a přemítal o tom, že přece je to možné být bez průvodčího v těchto zříceninách, ačkoliv mě před půlhodinou dole správce panství ubezpečoval, že zříceniny jsou přístupny jedině v průvodu průvodčího.

Vzpomínal jsem, že průvodčí po celé cestě sem obtěžoval mne otázkami: „Přejete si vidět krásnější kus světa? Chcete vidět velebnější přírodu?“

„To bych si přál,“ odpověděl jsem mu, načež umlkl, až teprve nahoře spustil to své naučené: „Vejdouce do hradu, jsme na malém...“

Jmenoval se Marek. A tu skálu nad mlázím, ve kterém mně zmizela jeho čepice, jmenuje dnes tamní lid Markovou skalou. Ještě donedávna prý se na jednom útesu skály třepetal kus jeho nohavice...

Chápete nyní plnou pravdu toho, že není nic nevděčnějšího jako výklady průvodčích. Má to však i druhou stinnou stránku, není-li totiž pasivním návštěvník zřícenin a převyšuje svou zvědavostí a touhou něco se dozvědět bližšího, kdo to tak rozlámal a podobně, dokonce i žvanivost průvodčího. To jsem zkusil na své vlastní kůži a dalo mně to hodně práce, než jsem se jich zbavil.

Byli čtyři. Dva páni a dvě dámy a děj se odehrál na hradě Lipnici u Německého Brodu. Zdáli vypadá ta zřícenina jako nepodařená lokomotiva, poněvadž zůstala část jedné věže čnít k nebesům s prosbou, aby konečně do ní hrom uhodil nebo přišel uragán a svalil ji dolů, poněvadž už nemůže slyšet řeči o tom, že má být restaurována. Slyší už o tom přes patnáct let a ze zlosti sama hází kameny ze stěny dolů ke škole, na kterou co nevidět spadne.

Bydlím nyní právě pod hradem v dobrovolném vyhnanství a studuji místní poměry a čekám, „kdy to ve mně chytne“.

Je zde kořalkou zamořený kraj. V polích stojí všude po krajině smutné kříže, na památku toho, kdy to v někom na tom místě chytlo.

V zachovalé tak dalece části hradu, totiž kde zdi jsou ještě pohromadě, takže se zachovala dosud klenba v prvém poschodí, je mázhaus. Zde se posilovala před stoletími hradní čeleď. Je to bývalým majitelem panství obnoveno. Dva dubové stoly, nějaké lavice a kamna. Zde píši v naprostém klidu nějaké věci. Místní lesmistr mně dal klíče od hradu, podzimní vichry dují nad krajem, že myslím každou chvíli, že mne to i s hradem odnese k Německému Brodu. Pomalu padá ze zdiva na hradě kamení, stěny se drolí, dole v podhradí pasou se kozy a tihle čtyři zvědaví lidé přišli právě nahoru, když jsem začal psát novou kapitolu o mázhauze.

„Byli jsme dole v zámku,“ řekl starší pán se skřipcem, „a tam nám řekli, že je hrad otevřen, poněvadž vy máte klíče od hradu. Prosíme vás, abyste nás provedl po hradě.“

Zatím ti ostatní tři, pán s dvěma dámami, nerozhlíželi se kolem po klenutém mázhauzu, ale v pravém toho slova smyslu požírali celý mázhauz svými zraky.

„Jak si přejete,“ řekl jsem, „prosím však napřed, abyste se mně legitimovali.“

Podívali se udiveně na sebe.

„Jestli nemáte dokumenty v pořádku,“ pokračoval jsem, „tak sejde z prohlídky hradu.“

Slyšel jsem, že jedna z dám zcela zřetelně prohlásila: „To je divné jednání.“

„Velice se mýlíte,“ řekl jsem důrazně, „mé jednání je zcela správné. Nemohu vědět přece, co jste zač, proč chcete vidět hrad, jaký máte zájem na zříceninách hradu Lipnice.“

Seděl jsem přitom dál a pán se skřipcem, který za celé rozmluvy držel klobouk v ruce, prohlásil, že jsou ochotni se legitimovat, on že je profesor ten a ten, ten druhý pán že je architekt ze Slovenska a ty dvě dámy že jsou profesorkami toho a toho lycea. Dohromady že nyní právě cestují po celé Československé republice a chtí sestavit novou monografii hradů a zámků českých. Sedláček nedostačuje. Poněvadž jsou historikové...

„Dobrá,“ řekl jsem, „vy jste historikové z povolání, nebo jak? Jen tak historikové, či opravdu historikové, či ze záliby, ze sportu, abych tak řekl skauti?“

Pozoroval jsem, že ten druhý pán se smutně na mne podíval, jako by chtěl říci: „Ty vole.“ Mlčeli všichni, vstal jsem a vyzval je, aby mne následovali.

Vyšli jsme na nádvoří hradu.

„Pánové a dámy,“ řekl jsem slavnostně. „Co zde vidíte, je zřícenina. Dá se předpokládat, že dříve na tomto místě stával hrad. Tomu nasvědčuje již ta okolnost, že tomuto místu se říká zříceniny hradu Lipnice. Jest patrno a samozřejmo, že kdysi tyto rozvaliny byly obydleny. Sídlel zde zimní král Bedřich Falcký. Sídlel zde v zimě a proto od toho odvozuje se jeho přezdívka zimní král. Kdyby byl zde sídlel v létě, byli by mu jistě říkali…“

„Dovolte,“ řekl pán se skřipcem, „vy se mýlíte, zde jest sídlo Trčků.“

„Já znám, dovolte, celé okolí,“ pronesl jsem důrazně. „Trčkové bydlí pod Melechovem v myslivně. Pak je ještě jeden Trčka, ten je ale nyní v Čáslavi u oddělení strojních pušek.“

„Lipnice patřily starým Trčkům,“ prohodila jedna slečna.

„Starým Trčkům nepatřilo nic, slečno,“ prohlásil jsem „před léty měli chalupu v Kejžlicích a tu si starý Trčka sám zapálil a byl za to zavřen.“

„Pane,“ řekl pán ve skřipci, chytaje mne za knoflík u vesty, „pamatujete se, že jeden z těch Trčků byl zabit zároveň s Valdštýnem?“

„Na to se nepamatuji,“ odpověděl jsem, „ještě dnes se na to zeptám místního starého četnického strážmistra, dáte mně adresu a já vám napíšu, jestli se snad on na to pamatuje. Pokud ale vím, nikdy o tom nevypravoval.“

Společnost vyměnila mezi sebou tázavý pohled, ale nejstarší pán učinil nový pokus něco se dozvědět:

„Nemáte snad zde někde na stěnách staré fresky?“

„Byly zde,“ řekl jsem, „ale dal jsem je seškrábat, poněvadž ony byly na stěnách tamhle v prvním poschodí a my jsme to chtěli dát obílit, aby se mohli turisti na stěny podpisovat.“

Někdo vzdychl. To byl ten pan architekt ze Slovenska.

„Starou studnu zde máte?“ otázala se jedna ze slečen.

„Dali jsme ji zasypat,“ řekl jsem, „aby tam nikdo nespadl nešťastnou náhodou. Přijde sem v létě mnoho turistů a každý se nahýbá přes okraj a mohlo by se stát snadno nějaké neštěstí.“

„Má zde být mučírna,“ energicky ozval se pán ve skřipci.

„Byla zde,“ odpověděl jsem, „ale poněvadž už teď nikoho nemučí a scházely tam také přístroje, mučírna byla zrušena a chovají se v ní brambory. Část pak byla též zasypána.“

„A rytířský sál?“ zněla tichá otázka pana architekta.

„Potřebovali jsme vydláždit chodník v městě,“ odvětil jsem, „tak jsme strhli rytířský sál. Ale materiálu bylo málo, tak jsme museli strhnout i poslední zachovalou věž.“

„Tedy celkem zde nemáte žádných památek?“

„Máme,“ odpověděl jsem hrdě, „račte za mnou.“ Vedl jsem je k starému klenutí u zasypaného otvoru.

„Račte smeknout klobouk.“

Oba páni smekli.

„Pánové,“ řekl jsem slavnostně, „zde jsme krátce před vojnou zazdili dva zvědavé profesory. Moje úcta, pánové!“

A pohvizduje si tiše, odcházel jsem k svému mázhauzu, abych se opět dal do práce, ze které jsem byl vytržen.

Viděl jsem, že pánové beze slova dali klobouk na hlavu a šli s dámami přes nádvoří k vrátkům. Zaskřípěl pod nimi dřevěný můstek přes hradební příkop a opět byl jsem sám na hradě. Obraz starého Trčky, visící na stěně mázhauzu, se na mne díval udiveně.