[BEZ NÁZVU]

Psát v památník, to zvyk je starý

a papír snese sebe horší rým,

psát o knihách a nadějích a lásce

nebývá, věřte, zvykem mým.

Či sentimentálním být při tom

a napsat vzpomeň, vzpomeň si,

až odmašírujeme jednou,

kams přes hory a přes lesy?

Či vyplnit to místo bílé

popisem hrobů v Karpatech,

jak v slunný den tvé proudy krve

se vpíjí někde v měkký mech.

A srdce tvé, jež vřele mohlo,

kdes v rodné zemi milovat,

jak utichlo, ach ztichlo navždy,

zničeno všechno cos měl rád?

Je, věřte, lépe nedokončit větu

a zkrátit celé loučení,

vždyť vlastně všechno, co zde psáno,

tu situaci nezmění.

Váš Jaroslav Hašek, 25. 2. 1915

František Skřivánek ve fejetonu uvádí: ....Vojáci jdoucí do pole dostávali na krásném papíře tištěnou Motlitbu za lidstvo; na druhé straně mám verše Haškovy. V jednom zdejším hostinci dcera šenkýřova, když se dověděla, že ten voják, co k nim chodí, píše do novin a taky knihy, dala mu památník, aby jí tam něco napsal, verše nějaké...... V těch verších je celý Hašek, české srdce, vroucí cit – ten jeho smích a grimasa, to byla maska herce, zde mluvilo srdce.