|
V čistě slovenské obci Harazdu ve spišské
stolici v severních Uhrách žil Arpád Börö, který
dělal sedlákům opánky, opravoval čižmy, znal
málo slovensky a byl učitelem na tamější škole,
kde pomocí rákosky vtloukal dětem do hlav
maďarštinu a úctu k Maďarům.
Tento pán, který bydlel v Magyárkirály
népiskola, nestudoval nikdy na učitelském
ústavě. Byl původně obuvníkem a průpravy k
učitelskému povolání nabyl u vojska v Kosici,
kde stal se u honvédů šikovatelem. Když
vysloužil svá léta, vzal si za manželku paní
Pekes, vdovu po panu Pekes, který byl důvěrným
přítelem pana Horáziho, vrátného v ministerstvu
vyučování v Pešti.
Vzav si vdovu po důvěrném příteli pana Horáziho,
stal se on též důvěrným přítelem tohoto pána.
Podkladem tohoto postupujícího přátelství s
osoby na osobu byla, jak někteří říkali, paní
Pekes, kdežto jiní mluvili cosi o vypůjčených
před léty třech stech zlatých, které splácel pan
Horázi něžným přátelstvím k oběma manželům,
zkrátka, pravdou je, že pan Horázi a pan Arpád
Börö stali se přáteli. V té době nemluvilo se
však v ministerstva vyučování o ničem jiném, než
o pomaďarštění Slovenska a o nedostatku dobrých
učitelů.
Pan Horázi byl vlastenec, pan Arpád Börö
vlastenec a muž, který znal číst a psát. Pan
Horázi byl vrátným v ministerstvu vyučování a
přítelem muže, který znal číst a psát.
A tak se stal bývalý obuvník a šikovatel
honvédský učitelem v Harazdu.
Nikdo se ho neptal, co zná, stačilo, když,
představen jsa ministru o dvě patra výš, než
bydlel jeho přítel, na otázku na ministra:
„Slibujete, že se přičiníte, by z Harazdu tala
se maďarská obec a z dětí Maďaři?“ odpověděl:
„Isten biszony, bůh je svědek, že ano,
Excelence, užiji všech prostředků.“
Vzal si pána boha za svědka a měl druhý den
dekret. Říkalo se, že je pan Horázi rád, že se
zbavil bývalé paní Pekes, když si ji odveze pan
Arpád Boro mezi Slováky, neboť prý paní Böröová
žárlila na pana Horáziho.
Nevím, zdali dnes je pan Börö řídícím učitelem v
jiné obci na Slovensku, ale tolik vím, že asi
před třemi léty, kdy mně na mých cestách po
severních Uhrách spravil boty, byl ještě pouhým
učitelem.
Ale ty boty mně spravil znamenitě. Všechna čest
panu učiteli; a o jiné znamenité jeho správce
bot může vám povědít pan Béla Šavaňú (Savanyú),
vrchní školní dozorce v uherském ministerstvu
vyučování, elegán na slovo vzatý.
II
V Pukanci, v hontské stolici, hospodaříval na
svém statečku sedlák Kyselák Juro. Ten měl syna
Jano.
Tedy Jano Kyselák z Pukanca říkali jeho synu.
Dnes mu říkají Béla Šavaňú z Bakabanye, poněvadž
Pukanec má dnes docela jiné jméno než před léty.
Tenkrát totiž začla korunová měna a vláda měla
ten dobrý nápad, prodávat jména maďarská po
koruně. Za korunu křestní, za korunu rodové. Za
dvě koruny ze Slováka Maďar. (Později to bylo za
osmdesát haléřů a dnes je to zadarmo; to jen
mimochodem, poněvadž tenkrát Jano Kyselák nebyl
tak šťastný a musil za to platit.)
(Ještě malá poznámka: Mne to někdy velice
pletlo, poněvadž na příklad před rokem jsem s
nějakým člověkem mluvil, a ten se jmenoval Isák
Löwenstein. Po roce se jmenoval Isák Bártanyi a
následující rok István Bártanyi. A když již tak
o tom povídám, tu dojal mne svou tragikou osud
jistého Gyuly (Julia) Kákonyie; šedesát let se
ten pán jmenoval Mojžíš Löwy a jen půl roku
Gyula Kákonyi; umřel za půl roku, neuživ ani
dokonale svého maďarství; chudák totiž čekal, až
ta přeměna na Maďara bude zadarmo.)
Za dvě koruny zbavil se tedy pan Šavaňú svého
jména křestního i rodového a ty dvě koruny
přinesly mu štěstí. Jakmile se jmenoval Šavaňú
Béla, tu čím dále tím více shledával, že jazyk
maďarský je krásnějším a že by tento svět
vyhlížel zcela jinak, kdyby na něm byli samí
Maďaři a kdyby to snad přece nešlo, tak aspoň
samí uralcoaltajci.! 1)
S nevšední pílí vžil se do vokální harmonie
těchto trochu divokých jazyků, bádal a shledal,
že vlastně ti proklatí Slováci to byli, co
kradli slova Maďarům. Ta drzost! Slováci říkají
seno, Maďaři sena, Slováci priekopa, Maďaři
priekopa, Slováci skríňa, Maďaři sekrény,
Slováci večera, Maďaři vačora, Slováci obed,
Maďaři ebéd, Slováci hrable, Maďaři gereble,
Slováci súsed, Maďaři szomszéd! Hrom aby do těch
Slováků uhodil! Přes tři sta takovýchhle slov
ukradli Maďarům.
Napsal tedy vědecké dílo, neboť pobouření jeho
bylo veliké, ve kterém Slovákům vynadal a
dovozoval, že je tedy úplně logické, když Maďaři
vezmou Slovákům ta slova nazpátek, čili když z
nich udělají Maďary.
Ony dvě koruny a tato vědecká práce založila
jeho štěstí.
Ministerstvo vyučování všimlo si takovéhoto
badatele, vědě dostalo se ocenění.
Béla Šavaňú postupoval rychle, rozhodně
rychleji, než maďarisoval Arpád Boro Harazd, až
konečně stal se vrchním školním inspektorem v
ministerstvu vyučování a byl pověřen úkolem, aby
prozkoumal školní poměry v Harazdu, neboť
stížností bylo už tolik na pana učitele, že
konečně bylo nutno někoho vyslat.
Pan Arpád Boro prováděl divné věci.
III
Již se stala zmínka o tom, že vrchní školní
dozorce v ministerstvu byl elegán na slovo
vzatý. Před deseti lety jistě udával tón všem
gigrlatům, procházejícím se po nejhezčí pešťské
ulici, na Andrássy utcza.
Ačkoli byl v mnohých kruzích vzhledem ku své
vědecké práci pokládán za učence, odvrhl dávno
onu nedbalost, jaká je vrozena učencům, zejména
německým. Předně nebyl učencem, za druhé nebyl
Němcem. Své vědecké nedostatky nahrazoval úborem
a cenu svých vědeckých prací lakýrkami a
milostnými zápletkami. Při každém svém milostném
dobrodružství objevoval se v lakýrkách. Pěkné
lakýrky a oděv elegantního střihu působí na ženy
víc než sebelepší vědecká práce, třebas by to
byla práce Bély Savaně proti Slovákům.
Na své lakýrky a na svůj elegantní oděv mohl se
vrchní školní inspektor lépe spolehnout než na
svou duchaplnost.
Kolika kráskám popletl hlavy na Andrássy utcza,
a jen na jednu jedinou neúčinkovaly jeho lakýrky
a jeho elegantní zjev.
Tímto abnormálním zjevem mezi ženami byla slečna
Etelka, která si za dva měsíce potom, co nejprve
ji šly doprovázet lakýrky pana Bély Šavaňú,
vzala za manžela jakéhosi notáře, odněkud ze
stolice Ugoča; když pak jednoho dne v zimě vlci
roztrhali jejího pana manžela, nic nedbajíce, že
trhají královského uherského notáře, objevila se
paní Etelka ve vdovském šatě opět na promenádě v
Andrássy utcza a zase ji doprovázely k domu
lakýrky pana Bély Savaně, který jí nyní dával
návrh, aby si ho buď vzala za manžela, nebo ho
milovala. Chtěla na něho zavolat strážníka, a tu
on ji prosil, aby si to rozmyslila. Rozmyslila
si to tak dalece, ze za tři měsíce dala se oddat
s advokátem Falvou ze Spišského Podhradí
(Szepesi Váralja) a lakýrky pana Savaně klapaly
smutně bez průvodu dámských botek po chodnících
Pešťské promenády.
Ke všemu byl advokát Falva jeho přítelem ze
studií, což trochu potěšilo nešťastného mého
vrchního školního inspektora. Bylo mu to
rozhodně milejší, že si vzala jeho spolužáka;
zdálo se mu zprvu, že přece jen jeví se v tom
trochu náklonnosti k němu; nakonec se mu o tom
nezdálo nic, jen si myslel, že až někdy se
dostane do spišské stolice, navštíví Falvu ve
Spišském Podhradí a jeho lakýrky že nenápadně
šlápnou na botku paní Etelky Falvové.
Jede tedy pan Béla Šavaňú prozkoumat školní
poměry v Harazdu a telegrafuje advokátovi: „Dnes
v Harazdu, zítra u Vás. Váš Béla Šavaňú.“
„Z Harazdu jsou do Spišského Podhradí tři hodiny
cesty,“ myslí si vrchní školní inspektor v
ministerstvu vyučování, „proč bych toho tedy
nevyužitkoval? „ Jeho lakýrky se lesknou a pan
Šavaňú pozorně zkoumá stížnosti na učitele
Arpáda Boro.
Pak se mu oči klíží a on usne, aniž by dospěl do
konce.
„Harazd!“ volají venku konduktéři. Vrchní školní
inspektor vyskočí z vagonu, maje pod paží haldu
nepřečtených stížností na zdejšího učitele, a
jak skočí, tu skočí na kámen a jedna z lakýrek
se na povrchu rozřízne.
Pan Béla Šavaňú zaklel a vskočil do bryčky,
čekající na stanici, a přitiskl k sobě zuřivě
stížnosti.
Půl hodiny jede se od stanice do obce a po celou
tu půlhodinu vrchní školní inspektor zuřivě
hleděl na krajinu.
Jak se objeví bez lakýrek ve Spišském Podhradí
před paní Etelkou? Jak se objeví s rozříznutou
lakýrkou?
„Co dělá učitel z Harazdu?“ tázal se hněvivě
kočího.
Kočí odvětil, že nezná maďarsky.
„Čo robé pán rektor?“ zařval zuřivě slovensky.
„Ej nadral se (opil se) pán rektor,“ odpovídá
kočí klidně.
Pan Šavaňú podíval se na své lakýrky. „To je
ničema, myslí si; „jaká to pitomá krajina. Co
mám dělat s tím chlapem Arpádem Boro, co mám
dělat s lakýrkama?“
IV
Kočí nelhal, že se pan učitel opil, ale byl by
lhal, kdyby byl řekl, že je ještě opilý. Pan
učitel již trochu vystřízlivěl, poněvadž se opil
dopoledne při vyučování; teď se již nevyučovalo,
a proto nepil, nýbrž spravoval v učebně boty pro
jednoho sedláka za potokem. Hvízdal si čardáš a
zíval.
„Milá Marie,“ pravil k své ženě, „vyváděl jsem
něco dnes dopoledne?“
„Chtěl jsi zastřelit sedláka Panoču, když přišel
se tě ptát, proč biješ denně jeho syna při
vyučování.“
„Panoča si nikdy nedal spravit ke mně boty, proč
bych tedy nebil jeho syna při vyučování?
Ostatně, Tót nem ember (Slovák není člověk).“
Před školou zadupaly podkovy koní, zahrčela
bryčka a zastavila se.
Paní učitelová běžela se podívat a v mžiku již
byla zase u pracujícího chotě.
„Školní inspektor,“ volala zděšeně, „už na tebe
došlo!“
Vtom vstoupil dovnitř pan Béla Šavaňú.
„Jsem vyslán,“ pravil beze všeho úvodu,
odkládaje na lavici cylindr, a usedaje na židli,
„od ministerstva vyučování, abych vyšetřil celou
řadu stížností, vedených na vás, pane Arpáde
Boro; myslím, že vy jste ten Arpád Boro, který
se denně opíjí.“
Podíval se na něho a pak na svou rozbitou
lakýrku a znovu zmocnila se ho divná zlost a jal
se probírati archem stížností.
„Vaše Excelence,“ jektal pan Börö, „Vaše
Excelence ráčí se snad mýliti, neboť já se denně
neopíjím, vyučuji, abych tak řekl, řádně jazyku
maďarskému, aniž bych se opíjel, aniž bych tedy,
Vaše Excelence, dával špatný příklad svěřené
mládeži.“
„Pane Arpáde Börö,“ pravil slavnostně vrchní
inspektor, »to by bylo nejmenší. Zdejší farář
Misko si stěžuje, že děti týráte a trýzníte, že
bijete, až děti omdlí. První takovou stížnost
podal před deseti léty a poslední před čtrnácti
dny.
Uznáte, že už to takhle dál nemůže jít, třebas
by to byly slovenské děti.“
„Vaše Excelence, zdejší farář jest zarytý
pansláv; kdyby mohl, prodal by uherskou krajinu
Rusům. Tomu se ovšem nelíbí, že vyučuji v jazyku
maďarském; on by si přál, aby školy byly
slovenské. Je to fanatik. Ve svých kázáních štve
proti Maďarům a říká, že dítě slovenské má se
učit slovensky, a ještě jiné podobné velezrádné
výroky možno od něho slyšet. Tomu by se mělo
věřit?“
„Hm, ale bylo současně se stížností zasláno i
lékařské vysvědčení jednoho případu ztýrání
školáka. Hoch měl dva prsty zlomeny.“
„Vaše Excelence, nehoda, pouhá nehoda. Školáci
nechtěli zpívat hymnu Isten áld meg a Magyar’
(,Bože, chraň Maďara’). Trestal jsem je po řadě
a hoch se zlomenými prsty přišel první na řadu.“
„Vy prý máte jen pět obecných škol, pane
učiteli,“ tázal se dále inspektor, nahlížeje do
stížností, „ba dokonce neznáte ani násobilku.
Tak na vás udává dokonce Gazda, zdejší kupec a
svědkové.“
„Panslávi, Vaše Excelence; od posledních voleb
můj největší nepřítel jest ten hazzaaruló
(vlastizrádce). Já to byl, který v Szepes Olaszi
pomohl tamějšímu faráři, výbornému našinci,
opíjet a přemlouvat voliče, já to byl, který
zfalšoval volební lístky, Excelence, aby nemohli
panslávové prosadit svého kandidáta. Pod mým
velením ztýrali obecní strážníci v Szepes Olaszi
slovenského kandidáta, Vaše Excelence.
Radostný úsměv objevil se na tváři vrchního
školního inspektora, ale zmizel brzy, jakmile se
pan Béla Šavaňú podíval na své lakýrky.
Maje na klíně rozložen arch se stížnostmi, četl
dále: „Arpád Boro zabývá se dále obuvnictvím
místo vyučováním, jsa vyučeným obuvníkem. Běda
otcům dítek, nejsou-li jeho zákazníky; pak děti
snášejí peklo ve škole.“
„Vy jste obuvníkem?“ tázal se se zájmem.
„Jen, abych tak řekl, ze sportu, Vaše Excelence,
pro sebe a pro svou rodinu, neboť není možno u
venkovských obuvníků dát si dělat či spravit
boty. Mají velice nevkusné formy …“
Panu Šavaňúovi zasvitla hvězda naděje, když se
podíval na pana učitele a jeho červený nos.
„Troufal byste si, pane učiteli,“ tázal se
vlídně, „mně jen tak ze sportu spravit lakýrku,
aby nebylo znát roztržení?“
„Račte se zout, Excelence,“ pravil výborný
učitel, „spravím lakýrku na stroji.“
„Vy máte dokonce stroj?“
„Také jen ze sportu, Excelence ...“
V
Druhého dne budil vrchní školní inspektor obdiv
ve Spišském Podhradí svými lakýrkami, které byly
tak krásně spraveny, že se panu Šavaňúovi zdálo,
že vlastně ta oprava jim dodala krásy.
Budily obdiv i u paní Etelky Falvové, která
považovala objevení se pana Bély v lakýrkách na
tomto zastrčeném hnízdě za něžnou vzpomínku na
ony doby, kdy na jejich majitele chtěla dát
zavolat strážníka.
*
Pan ministr vyučování si teprve nedávno vzpomněl
na to, že poslal pana Bélu Šavaňúa, který má
naději při nejbližší změně vlády stát se
ministrem, vyšetřit poměry školní do Harazdu, i
zeptal se pana Bély na pana Arpáda Boro.
„Je to velice řádný učitel,“ odvětil pan Šavaňú,
„jeden z těch starých, ale řádných ...“
„... obuvníků? “
↑1) Jazyk
maďarský patří do řady jazyků
uralsko-altajských, jako je finský, ostjacký,
vogulský, permjacký, vzdálenější turecký,
tatarsky a pod. |
