Jaroslav Vondrák byl pevně přesvědčen, že
ovzduší, ve kterém se nachází, nehodí se
naprosto pro něho, že on patří mezi jiné kruhy
než ty, v jichž obvodu se pohyboval.
On byl materialistickým příručím. Kromě tohoto
nudného zaměstnání byl též básníkem, a platil-li
mu jeho šéf, ctihodný Josef Pelikán v
Topolčanech, pětatřicet zlatých měsíčně, pětku
vydal on za papír, na kterém psal své básně, a
zbylo mu tudíž pouze 30 zl., tj. 1 zl. na den,
na kterouž sumu když se díval, povzdechl vždy:
„Vida, to jsem nádeník.“
Byla to ták strašlivá próza v materialistickém
obchodě, v drogérii pana Pelikána v Topolčanech.
Pan Vondrák psal například báseň, v které
opěvoval krásu žen, ve které snil o lazurovém
moři, kde vlny modravé bijí do břehu, pokrytého
lasturami lesklými, tak lesklými... Vtom někdo
vejde do krámu a povídá: „Mladej pane! Za dva
rtuťovou mast!“ A na co je rtuťová mast? Na
zvířátka, která Srbové jmenují „uši“, my prostě
„vši“, poněvadž odvrhli jsme „u“ jako všichni
severní Slované, zastoupivše ho hláskou „v“.
Tedy „vši“, a nikoliv „uši“.
Není to strašlivá próza jazykozpytu i drogérie
zároveň?
A přece se tak krásně snilo v tom krámě, kde
voněla levandule, heřmánek, hřebíček, listí
růžové, voňavky, éterické oleje, kde páchla
fermež a olej terpentýnový, což vše mísilo se ve
zvláštní zápach drogérií. . .
A v tom ovzduší psaly se básně.
Voněla levandule, dobrá, pan Vondrák psal o
levanduli, voněl heřmánek, také dobrá, pan
Vondrák opěval heřmánek vonný, nikoliv psí.
Nebylo jeho vinou, že kdysi pan Pelikán, jeho
šéf, když mu on přečetl svou báseň o heřmánku
vonném, který roste na mezi, kde křepelka volá,
slunce svítí a nešťastně zamilovaný si vezme
život, řekl: „To přece vědí, pane Vondrák, že je
heřmánek vonný a heřmánek psí, a tak jsou i
básně pro lidi a básně pro psy, a vědí, kdyby tu
svou báseň přečetli nějakému psu, tak pojde; to
snese jen člověk, takovou psí báseň...“
Poněvadž tedy dle vyjádření ctihodného majitele
drogérie lidé tu báseň snesou, báseň ona zní:
Heřmánek na mezi voní,
křepelka volá, hej, hochu, hola.
On slzy roní, všechno to voní,
dívka ho zradila . . .
Heřmánek voní,
měla ho ráda, to bylo loni.
Křepelka volá, hej, hochu, hola.
A tak mu cíl jen jeden zbyl,
a na mezi se zastřelil.
A
přejete-li si začátek jeho básně o levanduli,
kterou by ani psi, ani lidé nesnesli, ta je:
Polovička celku sluje světsky půle,
tak na břehu mořském voní levandule . . .
Všechny jeho pokusy v básnění byly tak řízné,
že říkával jeho šéf, když mu je Vondrák v deset
hodin ráno při přesnídávce předčítal: „Člověče,
dyť já umřu!“
Jednou užil i dokonce nehezkého slova „pojdu“.
To bylo tenkrát, když mu Vondrák předčítal báseň
o ukradené pohlednici, která neměla ovšem s
drogérií nic společného. Byla to báseň plná
fantastického nápadu.
Pan Jaroslav Vondrák psal, že je architektem, že
přišel jednou po dlouhé době navštívit svého
přítele Josefa Mayera, architekta, a jeho bratra
Vratislava Mayera a při té návštěvě že vzal
pohlednici. Panečku! Tomu se už skutečně říká
„svaté básnické nadšení“ a báječná fantazie.
Báseň zněla:
Ó, architekte Pepo Mayere!
A bratře jeho, Slávo Mayerů,
vy máte pěkný ateliér,
já si tam něco vyberu.
„Po dlouhé době přicházím teď k vám,
ven za město se stěhuji,
tak, hoši z rodu Mayerů,
já si tu něco vyberu.“
A hoši řekli: „Děkuji.“
A pohlednici ze stěny jsem sňal,
do kapsy strčil, běžel dál.
Což neřek jsem vám, hoši Mayerů,
že si tu něco vyberu?
V této tak fantastické básni byl
nejzřetelněji vidět jeho velký talent, a jednoho
dne rázem ten jeho talent došel uznání i u jeho
šéfa, který měl k němu řeč:
„Vždycky jsem myslel, že jsou oni drobátíčko
praštěnej pytlem, od zaměstnavatele si to musejí
nechat vyložit a nesmějí se zlobit; někdy mně
napadlo, že přece to není s nima docela v
pořádku. Kde jen nabrali toho Pepu Mayera a jeho
bratra Slávu, kde vymyslili si, že vzali
pohlednici. Když mně to četli, tak jsem myslel,
že dostanu psotník, pane Vondráku. Ale na druhý
straně jsem o tom přemýšlel, jestli přece snad
mají drobátíčko zdravýho rozumu. A povídám: Voni
mají zdravej rozum, jinak bych s nima ani hodinu
nebyl pohromadě. A vědí, že mám k nim žádost? Že
chci na nich něco, co mohu svěřit jedině jim,
poněvadž voni se už vyznají ve skládání veršů.
Vědí, co je to reklama? A vědí, co jsou štěnice?
A vědí, že pro nás štěnice jsou božím dárkem,
poněvadž my prodáváme zelený prášek na hmyz. Tak
napíšou reklamní báseň o štěnicích, švábech a
rusech, kteří budou vyhubeni naším práškem. Tu
báseň dáme na plakát a to bude ta naše reklama.
A bude to zároveň také jejich reklama, pane
Vondrák, jako básníka básně o štěnicích.“
Nyní měla se rozproudit jeho fantazie. Báseň o
prášku na hmyz měla být skvostným eposem. Svůj
talent měl přenést z lyriky na epiku.
Pan Vondrák učinil tedy přípravy k té básni.
Vzal arch papíru a hledal rýmy.
Co rýmuje se se slovem „štěnice“? Brzy byla na
archu následující slova: Štěnice, nejvíce,
jepice, samice, trápíce, mluvíce, tisíce.
Ach, to bude epos! Poněvadž však švábi tam také
měli být, hledal rým i na ně. Začal mnohoslibně:
„Na hradě Rábí neměli šváby,“ dál to ale nešlo,
poněvadž hrad Rábí nemohl přivést do žádného
bližšího styku se zeleným práškem na hmyz pana
Josefa Pelikána. Scházela logická spojitost. Na
„rusy“ našel rýmy: „rusy, rusý, kusy, kusý,
musí“. Dobře! Ale to ještě nebyla báseň. Mělo to
přece být něco báječného. O heřmánku i
pohlednici básně zcela dobře šly, ale o
štěnicích. Může cosi krásného, epochálního
vytvořit z tématu tak ošklivého jako štěnice,
švábi, rusi a zelený prášek na hmyz z jejich
krámu.
Na básníka působí dojmy, čerpá z okolí, a kde v
jeho okolí má hledat štěnice?
Bezprostřední dojmy v umění! Malíři bitev vrhnou
se do válečného ryku, básníci cestují k moři a
opěvují je, sochaři bloudí Římem a Řeckem a pan
Vondrák šel hledat ta zvířátka, která byla božím
dárkem pro jeho šéfa.
Bydlel u paní Martínkové, měl čistý pokoj, žádné
zvířátko ho neštípalo a nekousalo, neměl tedy
žádného bezprostředního dojmu.
Pan Vondrák jednoho dne nepřišel spát do svého
bytu. Byla to taková divná záhada, kde tu noc
strávil, mohlo se o tom mluvit všelijak, mohl
být líčen jako záletník nebo flamendr, ale do
krámu dostavil se druhého dne přesně a řekl
svému šéfu: „Tak už mám tu báseň. Myslím, že je
znamenitá.“
A četl z papíru:
Je boží metlou ona havěť žravá
a jméno její štěnice,
je hrozná, ošklivá a jak drak dravá
a mrzívá nás velice,
a za ní táhnou švábů regimenty,
a rusů k tomu tisíce,
nás nezachrání sebelepší plenty,
tak vzdycháme jen trpíce,
leč vzdělanost přec přijde časem,
v křik vypukneme nadšený,
tu havěť zničí Pelikánův
výborný prášek zelený.
Tak vzdělanců již tisíce
vyhubilo si štěnice.
Pan Pelikán objal pana Vondráka. A to mluví
samo sebou. Báseň byla na plakátech vytištěna za
týden.
*
A když se objevily plakáty na rozích, kde
skvěla se jeho báseň, radost pana autora neznala
mezí.
A večer v hotelu U vídeňského muže, kam
chodívával na pivo, u stolu, kde seděli jeho
známí, podotkl pan Józa Gočár: „Kdo něco
podobného napsal o štěnicích, ten musel sám
jistě zakusit té boží metly ...“
Pan Jaroslav Vondrák vstal a řekl hlasem, který
se rozlehl celým sálem:
„Ano, já zkusil, a víte, kde jsem spal, abych
mohl se nadchnout? Zde jsem spal, v hotelu U
vídeňského muže. Ty vám mne žraly!“
A to byla ta reklama pana Jaroslava Vondráka, o
které říká hoteliér od Vídeňského muže:
„Ten materialista mně ale udělal s těma
štěnicema sakramentskou reklamu!“ |
