Reklama pana Jaroslava Vondráka

 

Jaroslav Vondrák byl pevně přesvědčen, že ovzduší, ve kterém se nachází, nehodí se naprosto pro něho, že on patří mezi jiné kruhy než ty, v jichž obvodu se pohyboval.

On byl materialistickým příručím. Kromě tohoto nudného zaměstnání byl též básníkem, a platil-li mu jeho šéf, ctihodný Josef Pelikán v Topolčanech, pětatřicet zlatých měsíčně, pětku vydal on za papír, na kterém psal své básně, a zbylo mu tudíž pouze 30 zl., tj. 1 zl. na den, na kterouž sumu když se díval, povzdechl vždy: „Vida, to jsem nádeník.“

Byla to ták strašlivá próza v materialistickém obchodě, v drogérii pana Pelikána v Topolčanech.

Pan Vondrák psal například báseň, v které opěvoval krásu žen, ve které snil o lazurovém moři, kde vlny modravé bijí do břehu, pokrytého lasturami lesklými, tak lesklými... Vtom někdo vejde do krámu a povídá: „Mladej pane! Za dva rtuťovou mast!“ A na co je rtuťová mast? Na zvířátka, která Srbové jmenují „uši“, my prostě „vši“, poněvadž odvrhli jsme „u“ jako všichni severní Slované, zastoupivše ho hláskou „v“. Tedy „vši“, a nikoliv „uši“.

Není to strašlivá próza jazykozpytu i drogérie zároveň?

A přece se tak krásně snilo v tom krámě, kde voněla levandule, heřmánek, hřebíček, listí růžové, voňavky, éterické oleje, kde páchla fermež a olej terpentýnový, což vše mísilo se ve zvláštní zápach drogérií. . .

A v tom ovzduší psaly se básně.

Voněla levandule, dobrá, pan Vondrák psal o levanduli, voněl heřmánek, také dobrá, pan Vondrák opěval heřmánek vonný, nikoliv psí. Nebylo jeho vinou, že kdysi pan Pelikán, jeho šéf, když mu on přečetl svou báseň o heřmánku vonném, který roste na mezi, kde křepelka volá, slunce svítí a nešťastně zamilovaný si vezme život, řekl: „To přece vědí, pane Vondrák, že je heřmánek vonný a heřmánek psí, a tak jsou i básně pro lidi a básně pro psy, a vědí, kdyby tu svou báseň přečetli nějakému psu, tak pojde; to snese jen člověk, takovou psí báseň...“

Poněvadž tedy dle vyjádření ctihodného majitele drogérie lidé tu báseň snesou, báseň ona zní:

Heřmánek na mezi voní,
křepelka volá, hej, hochu, hola.
On slzy roní, všechno to voní,
dívka ho zradila . . .
Heřmánek voní,
měla ho ráda, to bylo loni.
Křepelka volá, hej, hochu, hola.
A tak mu cíl jen jeden zbyl,
a na mezi se zastřelil.

A přejete-li si začátek jeho básně o levanduli, kterou by ani psi, ani lidé nesnesli, ta je:

Polovička celku sluje světsky půle,
tak na břehu mořském voní levandule . . .

Všechny jeho pokusy v básnění byly tak řízné, že říkával jeho šéf, když mu je Vondrák v deset hodin ráno při přesnídávce předčítal: „Člověče, dyť já umřu!“

Jednou užil i dokonce nehezkého slova „pojdu“. To bylo tenkrát, když mu Vondrák předčítal báseň o ukradené pohlednici, která neměla ovšem s drogérií nic společného. Byla to báseň plná fantastického nápadu.

Pan Jaroslav Vondrák psal, že je architektem, že přišel jednou po dlouhé době navštívit svého přítele Josefa Mayera, architekta, a jeho bratra Vratislava Mayera a při té návštěvě že vzal pohlednici. Panečku! Tomu se už skutečně říká „svaté básnické nadšení“ a báječná fantazie. Báseň zněla:

Ó, architekte Pepo Mayere!
A bratře jeho, Slávo Mayerů,
vy máte pěkný ateliér,
já si tam něco vyberu.
„Po dlouhé době přicházím teď k vám,
ven za město se stěhuji,
tak, hoši z rodu Mayerů,
já si tu něco vyberu.“
A hoši řekli: „Děkuji.“
A pohlednici ze stěny jsem sňal,
do kapsy strčil, běžel dál.
Což neřek jsem vám, hoši Mayerů,
že si tu něco vyberu?

V této tak fantastické básni byl nejzřetelněji vidět jeho velký talent, a jednoho dne rázem ten jeho talent došel uznání i u jeho šéfa, který měl k němu řeč:

„Vždycky jsem myslel, že jsou oni drobátíčko praštěnej pytlem, od zaměstnavatele si to musejí nechat vyložit a nesmějí se zlobit; někdy mně napadlo, že přece to není s nima docela v pořádku. Kde jen nabrali toho Pepu Mayera a jeho bratra Slávu, kde vymyslili si, že vzali pohlednici. Když mně to četli, tak jsem myslel, že dostanu psotník, pane Vondráku. Ale na druhý straně jsem o tom přemýšlel, jestli přece snad mají drobátíčko zdravýho rozumu. A povídám: Voni mají zdravej rozum, jinak bych s nima ani hodinu nebyl pohromadě. A vědí, že mám k nim žádost? Že chci na nich něco, co mohu svěřit jedině jim, poněvadž voni se už vyznají ve skládání veršů. Vědí, co je to reklama? A vědí, co jsou štěnice? A vědí, že pro nás štěnice jsou božím dárkem, poněvadž my prodáváme zelený prášek na hmyz. Tak napíšou reklamní báseň o štěnicích, švábech a rusech, kteří budou vyhubeni naším práškem. Tu báseň dáme na plakát a to bude ta naše reklama. A bude to zároveň také jejich reklama, pane Vondrák, jako básníka básně o štěnicích.“

Nyní měla se rozproudit jeho fantazie. Báseň o prášku na hmyz měla být skvostným eposem. Svůj talent měl přenést z lyriky na epiku.

Pan Vondrák učinil tedy přípravy k té básni. Vzal arch papíru a hledal rýmy.

Co rýmuje se se slovem „štěnice“? Brzy byla na archu následující slova: Štěnice, nejvíce, jepice, samice, trápíce, mluvíce, tisíce.

Ach, to bude epos! Poněvadž však švábi tam také měli být, hledal rým i na ně. Začal mnohoslibně: „Na hradě Rábí neměli šváby,“ dál to ale nešlo, poněvadž hrad Rábí nemohl přivést do žádného bližšího styku se zeleným práškem na hmyz pana Josefa Pelikána. Scházela logická spojitost. Na „rusy“ našel rýmy: „rusy, rusý, kusy, kusý, musí“. Dobře! Ale to ještě nebyla báseň. Mělo to přece být něco báječného. O heřmánku i pohlednici básně zcela dobře šly, ale o štěnicích. Může cosi krásného, epochálního vytvořit z tématu tak ošklivého jako štěnice, švábi, rusi a zelený prášek na hmyz z jejich krámu.

Na básníka působí dojmy, čerpá z okolí, a kde v jeho okolí má hledat štěnice?

Bezprostřední dojmy v umění! Malíři bitev vrhnou se do válečného ryku, básníci cestují k moři a opěvují je, sochaři bloudí Římem a Řeckem a pan Vondrák šel hledat ta zvířátka, která byla božím dárkem pro jeho šéfa.

Bydlel u paní Martínkové, měl čistý pokoj, žádné zvířátko ho neštípalo a nekousalo, neměl tedy žádného bezprostředního dojmu.

Pan Vondrák jednoho dne nepřišel spát do svého bytu. Byla to taková divná záhada, kde tu noc strávil, mohlo se o tom mluvit všelijak, mohl být líčen jako záletník nebo flamendr, ale do krámu dostavil se druhého dne přesně a řekl svému šéfu: „Tak už mám tu báseň. Myslím, že je znamenitá.“

A četl z papíru:

Je boží metlou ona havěť žravá
a jméno její štěnice,
je hrozná, ošklivá a jak drak dravá
a mrzívá nás velice,
a za ní táhnou švábů regimenty,
a rusů k tomu tisíce,
nás nezachrání sebelepší plenty,
tak vzdycháme jen trpíce,
leč vzdělanost přec přijde časem,
v křik vypukneme nadšený,
tu havěť zničí Pelikánův
výborný prášek zelený.
Tak vzdělanců již tisíce
vyhubilo si štěnice.

Pan Pelikán objal pana Vondráka. A to mluví samo sebou. Báseň byla na plakátech vytištěna za týden.

*

A když se objevily plakáty na rozích, kde skvěla se jeho báseň, radost pana autora neznala mezí.

A večer v hotelu U vídeňského muže, kam chodívával na pivo, u stolu, kde seděli jeho známí, podotkl pan Józa Gočár: „Kdo něco podobného napsal o štěnicích, ten musel sám jistě zakusit té boží metly ...“

Pan Jaroslav Vondrák vstal a řekl hlasem, který se rozlehl celým sálem:

„Ano, já zkusil, a víte, kde jsem spal, abych mohl se nadchnout? Zde jsem spal, v hotelu U vídeňského muže. Ty vám mne žraly!“

A to byla ta reklama pana Jaroslava Vondráka, o které říká hoteliér od Vídeňského muže:

„Ten materialista mně ale udělal s těma štěnicema sakramentskou reklamu!“