|
Po jedné z nejživějších tříd
amerického města, na jehož jméně nezáleží,
kráčeli k večeru, kdy je kol největší ruch,
proti sobě dva páni příjemného zevnějšku, s
tváří hladce oholenou.
Když přišli až k sobě na dosah ruky, řekl pán s
šedivým cylindrem k pánu s měkkým kloboukem na
hlavě: „Dovolte, neměl jsem snad tu čest někdy s
vámi mluvit?“
„Nikoliv, neznám vás, pane,“ odpověděl pán s
měkkým kloboukem.
„To jest zvláštní,“ pravil druhý hlasitě, aby to
kolemjdoucí slyšeli, „vy tedy tvrdíte, že jste
mne nikdy neviděl.“
„Nikoliv,“ udiveně řekl prvý.
„Nuže, dovolte otázku,“ pravil muž se šedivým
cylindrem, „táži se vás, proč jste si mne z
dálky tak divně prohlížel?“
Za této rozmluvy počalo se již kolem stavět
obecenstvo.
„Tito pánové jsou svědky,“ řekl druhý, „že jsem
se nedíval na vás.“
„Díval jste se, pane,“ odpověděl velmi hlasitě
první, „jste-li džentlmen, odpovězte, proč jste
se díval.“
„Neznám vás,“ odvětil druhý, „považuji za
nemístnou vaši otázku a...“
„Dopovězte laskavě, co a...,“ řekl první pán,
„co jste si tím a myslil?“
„Odpírám odpovědi,“ odpověděl klidně druhý,
obraceje se k obecenstvu, které čím dál tím více
se zájmem dívalo se na tento zvláštní spor,
„pánové usoudí, že jsem neřekl nic zlého.“
„Tedy jste si myslil, není-liž pravda, pane?“
tázal se rozčileně první.
„Odpírám odpovědi i na tuto otázku,“ řekl druhý
pán, „neboť...“
„Co neboť,“ vskočil mu do řeči pán s šedivým
cylindrem, „chtěl jste snad říci, neboť se s
vámi nehodlám déle špinit?“
„To jsem neřekl,“ pravil pán s měkkým kloboukem,
„poněvadž...“
„Co myslíte tím poněvadž?“
„Nic, pane.“
„Na slovo pane dal jste divný přízvuk.“
„Nemyslím.
„Nuže, neobtěžujte mne svou přítomností,“
rozčileně řekl první.
„Mohu stát, kde mně libo, ačkoliv...“
„Slovem ačkoliv chtěl jste mne, pane, urazit,“
pravil muž se šedivým cylindrem.
Počet obecenstva zatím vzrůstal.
„Vás, a urazit?“ klidně odvětil druhý pán, „to
věru nevím.“
„Co jste myslil tou větou?“
„Nic, nežli...“
„Co jste myslil slovem nežli?“
„Slovem nežli,“ odvětil druhý pokojně, „myslil
jsem, že jste, pane, osel.“
„Kopněte ho,“ radil někdo z diváků. „Zastřelte
ho!“
Pán se šedivým cylindrem položil zatím po těch
slovech cylindr na zem a vykasal si rukávy. „To
odpykáte, pane,“ pravil.
„Jen pojďte,“ řekl druhý, „opakuji ještě jednou,
že jste osel.“
„Dobrá!“ křičel první, „víte, že vám za to
vytluku zuby?“
„Zkuste to,“ pravil druhý.
„Také to zkusím,“ řekl první a udeřil pěstí pána
s měkkým kloboukem do úst takovou silou, až
tento upadl na zem.
Nastala ohromná vřava, vše chápalo se drzého
útočníka, aby jej náležitě ztrestalo. Ale zatím
už poražený pán vstal, postavil se před soupeře,
jejž obecenstvo chtělo lynčovati a řekl zcela
klidně: „Pánové a dámy, hleďte na mé zuby,
neschází ani jeden.“
Ukázal přitom obecenstvu svůj chrup, kde leskly
se krásné bílé zuby: „Pánové, džentlmeni, vizte
a pamatujte! Mé zuby jsou umělé. Firma Martens &
Comp. vyrábí nezničitelné umělé zuby, nejlepší
náhradu za pravé.“
Nato první pán vzal druhého pod paždí a oba
vykřikli najednou: „Doporučujeme vám továrnu
umělých zubů firmy Martens & Comp.“ A oba klidně
odcházeli, zapalujíce si doutníky.
Až do tohoto dne byli tito dva zřízenci firmy
Martens & Comp. dobrými přáteli, ale po tomto
výstupu nastalo mezi nimi nedorozumění v peněžní
otázce.
„Viléme,“ řekl druhý, když se po tomto výstupu
šli posilnit do restaurace, „zde máš tři
dolary.“
„Dostanu ještě dva, Johne,“ řekl Vilém, „víš, že
nám pánové Martens & Comp. platí pět dolarů na
den.“
„Dobře,“ odpověděl John, „ale jsi mně dlužen dva
dolary odevčíra.“
„O ničem nevím,“ pravil Vilém.
„Viléme,“ řekl John nepokojně, „nepamatuješ se,
že jsi si je vypůjčil, ještě než jsi byl opilý?“
„Já nebyl opilý,“ hájil se Vilém, „ty jsi byl
opilý.“
„Dobrá,“ odpověděl John, „ty jsi byl střízlivý a
nevypůjčil jsi si ty dva dolary, prostě jsi mi
je tedy vzal.“
„Dobrá, vzal jsem si jen své, neboť, Johne,
předevčírem jsi mně vzal z kapsy špičku na
doutníky v ceně dvou dolarů.“
„Pane Viléme, vy jste lhář!“
„Pane Johne, vy jste zloděj.“
„Opilče!“
„Černochu!“
Místností restaurace ozval se zvláštní zvuk,
který vysvětlil pan Vilém slovy: „Pane Johne, za
ten pohlavek se ještě shledáme.“
A zřízenci firmy Martens & Comp. rozešli se ve
hněvu.
„Pánové,“ řekl pan Martens druhého dne, když
bývalí přátelé se sešli ráno v kanceláři firmy,
„náš společník pan Watter byl velmi potěšen,
možno říci nadšen, jak výborně sehráli jste
včera večer v třídě číslo 4 naši reklamní scénu.
Sehráli jste ji velmi přirozeně, pročež
vyslovujeme vám své uznání, jak vám, pane Johne,
tak i vám, pane Viléme. Dnes sehrajete naši
reklamní scénu o sedmé hodině v třídě šesté.
Sehrajte ji co nejpřirozeněji. Mluvil jsem již s
náčelníkem policie, který pravil, že vám nebude
činit žádných obtíží, neboť neshledává v tom nic
protizákonného...“
Pan Vilém odešel nato, maje na hlavě šedivý
cylindr, se slovy: „Buďte ubezpečen, pane
Martense, že naši reklamní hádku zahraji co
nejpřirozeněji...“
A tak se stalo, že o sedmé hodině kráčeli po
třídě šesté naproti sobě pan Vilém s šedivým
cylindrem a pan John s měkkým kloboukem na
hlavě. Pan Watter, společník pana Martensa, byl
dnes ještě víc nadšen než včera, neboť pan Vilém
vložil do svého hlasu skvostně napodobené
rozčilení. Scéna pokračovala velmi přirozeně.
„Chtěl jste snad říci nehodlám se s vámi
špinit,“ pravil pan Vilém panu Johnovi, navazuje
na jeho nám již známou větu: „Odpírám odpovědi
na tuto otázku, neboť...“
„To jsem neřek,“ pravil pan John, „poněvadž...“
„Co myslíte tím poněvadž?“
„Nic, pane.“
„Na slovo pane dal jste divný přízvuk.“
„Nemyslím.“
„Nuže, neobtěžujte mne svou přítomností.“
„Mohu stát, kde mně libo, ačkoliv...“
„Slovem ačkoliv chtěl jste mne, pane, urazit.“
„Vás urazit... To věru nevím.“
„Co jste myslil tou větou?“
„Nic, nežli...“
„Co jste myslil slovem nežli?“
„Skvostné!“ hulákal pan Watter, společník pana
Martensa, vzadu v davu, který obklopoval oba
hádající se.
„Slovem nežli,“ odvětil pan John, „chtěl jsem
říci, že jste, pane, osel.“
„Nádherné!“ hulákal dále pan Watter, neboť pan
Vilém s větší vervou nežli včera vyhrnul si
rukávy.
„To odpykáte, pane,“ pravil pan Vilém k Johnovi.
„Jen pojďte,“ odvětil pan John, „opakuji ještě
jednou, že jste osel.“
„Dobrá!“ křičel pan Vilém a vrhl se na pana
Johna, kterého porazil na zem a pohlavkoval i na
zemi, přidávaje k tomu slova: „Tu máš za ten
včerejší pohlavek, zloději.“
„Pomóc!“ křičel pan Watter do ucha strážníkovi,
který klidně se díval na celou scénu, „prosím,
zakročte...“
„Jedná se jen o povolenou reklamní scénu,“
odpověděl strážník s úsměvem, „pánové hrají
velmi přirozeně...“
Druhého dne objevila se v novinách následující
vyhláška:
„Podepsaný policejní ředitel zakazuje pořádání
reklamních scén, neboť při podobné reklamní
scéně byl dle lékařského vyšetření povážlivě
zraněn pan John, zřízenec firmy Martens & Comp.,
panem Vilémem, zřízencem téže firmy, přičemž
panu Johnovi byl docela zničen umělý chrup. |
