Rekův románek

 

Možná, že jste také znali Reka. neboť ten pes byl každému nápadný svou zvláštní podobností k několika čistokrevným rasám. Jeho otec mohl být bernardýnem nebo leonbergrem, a jeho matka mohla být stejně skotskou collií nebo ohavně krásnou stájovou ostnosrstou pinčlicí.

Jisto je jen to, že když se narodil, myslilo se, že z něho bude buldok. Ve třech nedělích však počaly mu rapidně růst chlupy a uši dostaly nový tvar. Vypadaly jako uši dobře zavěšeného mysliveckého psa. Také mu ke všemu neštěstí zakrněl ohon a dostával i chlupatou tlamu. Z té obdivuhodné směsi srsti barvy černé a šedivé dívaly se na vás modré uplakané oči s tak dojemným výrazem, jako by chtěly říci: „Proč jste mne, proboha, neutopili.“

Doma ho však litovali, že tak vypadá, a říkalo se: „Copak dělá náš chudinka?“

Když mu šlo na šestý měsíc, ponejprve se viděl v zrcadle. Ulekl se tak své podoby, že zalezl pod stůl, odkud odplížil se pod postel, kde vyčkal po kolik hodin v očekávání, že se mu ten strašný dojem vykouří z hlavy. Od té doby věděl sám o sobě, že je ohavný, a žádná fena nechtěla s tím mládencem mluvit.

Ruská chrtice herečky z přízemí potkala se s ním jednou u patníku dole a řekla mu: „Dovolte, vy jste ošklivý.“

Tu počal se trápit a byl by jistě si něco udělal, kdyby se mu naskytla příležitost. Skočil na příklad z podbřeží do řeky a ke svému úžasu zpozoroval, že umí plavat a že se nemůže za žádnou cenu utopit.

Když byla kontumace, tu schválně vyběhl bez košíku na ulici a potloukal se po různých náměstích, doufaje v prozřetelnost, že padne do ruky rasovi. Kolem něho jela také skutečně kára, ale drnomistr řekl k svým pochopům, aby toho řeznického hafana nechali. Ubožák si totiž sedl nešťastnou náhodou na chodník před nějaký řeznický krám.

Vrátil se tedy smutně domů, byl bit a zanevřel na svět. Počal drobnou ničivou činnost ve své domácnosti. Dostal se nějakým způsobem do šatníku a rozkousal tam cylindr. V domácí radě bylo usneseno, že se daruje. Nikdo ho však nechtěl, až konečně přišla příležitost přece se ho zbavit. V jednom hostinci byla pořádána zábava s tombolou. Dali ho tedy do tomboly a vyhrál ho pan Koreje. Dovedete si jistě představit to milé překvapení, když po třetí hodině ranní vrátí se otec rodiny s takovým ošklivcem a povídá skytaje, že je to moc hodný pes.

Reka ta důvěra tak potěšila, že vlezl si za svým pánem do postele a drze si lehl pod peřinu, a když ho chtěl pan Koreje vyhodit, tu vrčel hrozivě.

Nezbylo tedy nic jiného než ho tam nechat, přičemž bylo zjištěno, že ta výhra má blechy. S tím vědomím usnula celá rodina až na slečnu Karlu, která použila všeobecného rozruchu, aby myslila dál na pana Pavlíčka, bankovního úředníka.

Rekův příchod připomenul jí Bobeše, velkého bernardýna pana Pavlíčka, a hned ji napadlo, zdali se Rek s ním snese. A z čistá jasna dala se do tichého pláče mladých dívek, do takového obvyklého pláče, který provází tužby srdcí.

Představení Reka s Bobešem pana Pavlíčka dopadlo celkem dobře. Po starém dobrém psím zvyku ocenili se čichem a Rek vrtěl svým ohonem, aby ten jeho nový známý myslil, že má radost. Bobeš byl dobrácký, starostlivý mladík a řekl Rekovi, že se velice těší nad seznámením a že měl k obědu rýži se šlachami.

Rek pomalu se též počal přátelsky rozehřívat a mluvil něco o kostích. Chtěje se vyznamenat před svým novým známým, popadl kolem běžícího malého chlapečka za kalhoty a nesl vážně a slavnostně toho řvoucího tvora v tlamě za sběhu lidí až k nejbližší velké louži, kam ho pustil.

Byl za to velmi práskán, což se dokonce podobalo lynčování, ale snášel to statečně.

Toho večera když se pan Pavlíček loučil se slečnou Karlou, prohlásil: „Vy máte ošklivého psa.“ Rek to slyšel a velmi na něho zanevřel.

U Korejců se měl skvěle. Byl vykoupán, natřen denaturovaným lihem a pročesán, což mu však krásy nepřidalo. Vypadal dál tak zchátrale, že celé rodině bylo ho líto a cítili s ním soustrast.

Večer chodíval s panem Korejcem do jeho hospůdky, lehl si pod stůl a poslouchal vyprávění starých pánů o obecních záležitostech.

Jednou upadlo panu Korejcovi viržinko pod stůl, a tu Rek je zvedl a vylezl s ním před pana Korejce. Objevilo se tak, že má jisté schopnosti dobrého aportéra, a bylo naznačeno, že by jeho otec mohl být mysliveckého původu.

Pan Koreje pojal neobyčejně šťastnou myšlenku, že ho naučí chodit pro noviny, předplacené v trafice, a za čtrnáct dní mohl se pochlubit, že Reka může kdykoliv poslat pro časopis. Rek stoupal v ceně a mluvilo se o něm jako o inteligentním psovi, takže on řekl na jiné procházce svému příteli bernardýnovi: „My psi musíme být inteligentní z dlouhé chvíle. Bez inteligence bychom se ukousali nudou. Teď aspoň chodím pro noviny.“

Objevilo se však též, že Rek má vůbec smysl pro papír. Všechny kousky papíru byly u něho shrnuty v jeden pojem.

„Podívejte se,“ řekl k bernardýnu Bobešovi, „dělám to takhle.“

Chňapl po kousku papíru, který ležel na ulici, a nesl ho hrdě v tlamě. „Divím se jenom tomu, že bývám bit, když hromadu takových papírů přinesu domů. Mně to ale nedá. Vidím ležet kus bílého cáru, už po tom chňapu a musím to nést.“

„Nebolí vás někdy hlava?“ starostlivě se tázal Bobeš, „nebo nejste snad zatížený?“ Hovořili nyní o tom, že jest to nezdravý zjev, takové snášení papírů, a bernardýn ubezpečil svého přítele, že jeho pán má plno takových papírů na stole, aby jen ho přišel navštívit, že dopoledne je doma jen posluhovačka, aby tedy zaškrábal na dveře, on že už skočí po klice a otevře mu.

Vypravil se tedy Rek druhého dne na návštěvu. Utekl z domova a uviděl domácnost pana Pavlíčka. Vyskočil také na stůl a tam sebral nějaké papíry a nesl to statečně domů, když bernardýnovi sežral všechnu rýži.

„Zas už nese domů nějaké hadry,“ zlobila se slečna Karla, „dokonce sebral někde nějaký dopis. Ukaž to.“

Rek pustil dopis, a slečna Karla četla ke svému úžasu adresu svého pana Pavlíčka.

Jaké však bylo její překvapení, když četla dále i obsah:

„Milý Venouši, můj drahý, můj zlatý hochu, mé srdíčko. Děkuji Ti za to boa a rukávník. Miluji Tě nesmírně a potřebuji nutně 40 korun. Líbá Tě Tvá Olga. N. B. Čekám Tě dnes večer.“

Tak se u Korejců dozvěděli o nevěře pana Pavlíčka a Reka zpráskali, místo aby ho pochválili. Pan Pavlíček se strašně divil, jak se mohlo dostat ono nešťastné psaní do rukou rodiny Korejcovy, a žasl nad výhrůžnou formou dopisu, ve kterém se ho Karla navždy zříkala. Nevěděl v prvé chvíli, co si má počít, proto počal karabáčem práskat bernardýna Bobeše.

Bylo to asi v té době, kdy ubohého Reka vedli k řezníkovi na Malou Stranu, který ho koupil do tahu. Tak ho potkal starý jeho přítel bernardýn a on mu řekl: „Víte, tomu dobře nerozumím. Jakmile má paní přestala chodit s vaším pánem, musím tahat vozejky.“