Republikánský program v Čechách

Život moderního člověka je nerozlučně spojen se státním útvarem, v němž žije, což neznamená, že by s ním souhlasil.

Člověk dneška nebyl sice oním poddaným ze starých časů, plazícím se po kolenou k trůnu císařů, ale měl ještě přece jen příliš měkkou páteř, oblékal se do černého fraku a dělal nejoddanější projevy holdovací, když nějaké to Jeho císařské královské apoštolské Veličenstvo ráčilo přestátí „Nejvyšší rýmu“, začež obdržel „Nejvyšší dík“. Tyto díky jsou pečlivě očíslovány a vedly se v Rakousku ve výnosech ministerstva vnitra. Poslední dík, který dostal starosta dr. Groš, má číslo 29.321.

Číslice ta stavěla by český národ do divného světla, kdyby tam nahoře i všude jinde nevěděli, že jsme při tom všem přece jen rebelanti a všechny ty holdovací telegramy že byly stejně tak upřímné jako láska rakouských monarchů k nám Čechům.

A proto pány ve Vídni jistě nepřekvapilo, když roku 1911 Karel Horký ve Stopě zčistajasna vypisuje anketu „Koho v Čechách zvolíme presidentem republiky“.

Horký nebyl první, který se obíral problémem české republiky.

Čechové již odedávna byli proti monarchistické autoritě. Vzpomeňme jen husitů a jejich boje o svržení římského císaře Zikmunda. Vzpomeňme silné a čisté duše Petra Chelčického. Byla to stará revoluce ducha.

Jeho slova, že na trůnech sedí zbožňované šelmy, byla odsouzením královské autority. Chelčický zavrhoval poslušnost této šelmě a hlásal, že není šlechty, není prostých vrchností a poddaných, pánů a robotníků.

Učení čisté svým původem a svou myšlenkou, vzniklé předtím v řadách božích bojovníků, kteří zásady pravé rovnosti a bratrství provedli prakticky.

A to bylo ve středověku, kdy koruny králů a císařů leskly se ještě, kdy autorita panovníka hýřila nad masami otroků.

Ale již tenkrát český člověk seznal, že monarchie je založena na autoritě a že ta autorita jest neslučitelná se svobodou. Proto se za husitských válek otřásly královské trůny.

Uplynula staletí. Český národ, ryze demokraticky založený, volá při příjezdu francouzských gymnastů: „Ať žije Francouzská republika!“ Nekřičeli jsme jen „Ať žije Francie“, podtrhli jsme to slovo „republika“. Byla to manifestace našeho smýšlení. Cítili jsme, že ten výkřik je demonstrací proti Rakousku, ve kterém vládne zvůle jednoho mocnáře, despotismus.

Přišly doby bojů za všeobecné hlasovací právo roku 1905.

Na Fügnerově náměstí na Královských Vinohradech objevil se již rudý prapor s nápisem „Ať žije republika“.

Bylo to něco zcela přirozeného a čekalo se na větší události. Na Náchodsku, Kladensku a jinde vyprodány všechny zásoby browningů a revolverů.

V té době otřásá se i ruský trůn a z balkónu Staroměstské radnice, pod kterým stály tisíce a tisíce českých lidí bez rozdílu politických stran, ozve se:

„Sláva ruské revoluci, sláva republice.“

Dostali jsme všeobecné právo hlasovací. Zástupci národa, volení lidem, pronášeli v rakouském parlamentu revoluční řeči, a zase bylo ticho.

Pak přišel jubilejní rok 1908. V den císařova jubilea 2. prosince byly nuceny české děti na severu zahájiti školní stávku, poněvadž za toho „milovaného“ mocnáře zavírala vláda české školy v uzavřeném území.

Velké demonstrace v Praze, výkřiky „Pryč s Rakouskem, ať žije republika!“

Studenti v Karolinu pálí černožlutý prapor. Je dvanáct hodin poledne, 2. prosince, kdy Vídeňáci vzdávají právě hold císaři před vídeňským hradem, a na Příkopech ozývá se rachot bubnu. To v ten císařský jubilejní den ohlašují v Praze stanné právo.

Nebylo tedy nic přirozenějšího, že po třech letech anketa Horkého ve Stopě „Koho v Čechách zvolíme presidentem republiky“ vzbudila tak široký zájem, neboť ideální forma české státní správy - republika - žije odedávna v srdci národa.

Na 60.000 lidí tenkrát se nebálo a podalo své návrhy. A jako proroctví vzpomínáme dnes, že největší počet hlasů dostal tenkráte profesor Masaryk.

Dnes nejde jen o bouřné projevy ideálního mládí, jakým byly republikánské snahy Omladiny z let devadesátých, začínající zamalováním orlíčků a končící v kasematách trestnice na Borech, ani ideální ankety o české republice.

Dostavila se doba krizí.

Povahy váhavé a úzkostlivé, ocitnuvší se v ohni zkoušek, tváří v tvář neúprosné pravdě, procházely ohrožující lázní a staly se muži.

Přeměny, které by vyžadovaly v míru desetiletí, uskutečnily se za války přes noc, v několika dnech. Byli jsme svědky, jak nejtypičtější forma monarchistická, ruský carismus, padl v 48 hodinách a ruský stát přetvořuje svou základnu na republikánské zřízení.

Prožité dny nás k podobnému nemusí vychovávati, neboť to, co se zde tvoří, žije již dávno a dávno v našich srdcích. Ony nám jen ukazují správnou cestu.

Je jisto, že hnutí, jež chce zájmy národa chrániti a prosaditi uskutečněním republiky, nemůže k tomu dospěti jen činností parlamentní. Je třeba jíti jinou metodou, a tou je revoluce. Jak ji úspěšně provésti, ukázalo v těchto dnech Rusko, kde násilně svržen starý řád a ozývá se ze všech stran volání po republice.

Nám znějí tyto hlasy zvláště sympaticky. Provádíme sami ozbrojenou revoluci proti zchátralé habsburské říši, a proto voláme v důsledku ruského převratu:

„Ať žije revoluční vojsko první Československé republiky!“