|
Když konečně manželé Zappovi
ocitli se v pokojích, které si přímo pronajali
od lázeňské správy, ocitli se na vrcholu vší
blaženosti, neboť jak byla již učiněna zmínka,
oni měli pokoje sice jen dva, ale ne jako ti
ostatní v lázních jen jeden.
Pan Zapp právem mínil, že je to reprezentuje, a
později, když paní Zappová mluvila s ostatními
lázeňskými hosty, nikdy neopomenula zmíniti se o
tom, že má pokoje. Také se o tom vědělo, že
jistě do své rozmluvy ty pokoje zaplete a řekne:
„To je zvláštní, jaký pořádek mám ve svých
pokojích, ačkoliv lázeňská kúra vyžaduje mnoho
času,“ nebo: „Srovnala jsem zde v našich
pokojích nábytek tak ...“
Přesto těšili se manželé Zappovi v lázních
vážnosti a stýkala se s nimi dokonce i rodina
báňského rady. Báňský rada není sice žádné velké
zvíře, ale pana Zappa to slovo báňský uvádělo do
jakéhosi úžasu a extáze. Paní Zappová ráda
chodila promenádou s paní radovou a hlasitě ji
při koncertu lázeňském titulovala: „Paní báňská
radová,“ ačkoliv ji tato prosila, aby ji tak
nejmenovala, aby jí říkala jen paní radová.
Rodina báňského rady těšila se též velké
vážnosti a pak se chtěl do jich společnosti
vetřít jeden obchodník s obuví.
Podařilo se mu to, teprve když si dal říkat
lázeňskými zřízenci hodně hlasitě: „Pane
továrníku.“
Mezi ně vstoupila i paní hejtmanova.
Když tak všichni chodili společně, tu bylo
slyšet stále říkat a volat paní Zappovou:
„Zajisté, paní báňská radová, „Ovšem, pane
továrníku,“ „Paní hejtmanova má pravdu.“
A pan Zapp, člověk bez titulu, mající jen domy,
což je lepší než titul s hubeným obročím, chodil
s nimi a zářil radostí nad tou společností.
Jednou se stalo, že v lázeňské restauraci
spustil se léčivých minerálních vod a pustil se
do plzeňského piva. Neví se, co tam o sobě
vykládal číšníkům, ale rozneslo se, že prý se ví
určitě, že je milionář.
Druhého dne měl pan Zapp, pravda, kočku, ale
jeden majitel automobilů nabídl mu svůj
automobil k dispozici, a když odpůldne vyprávěla
paní Zappová: „Víte, paní báňská radová, že nám
úplně stačí naše pokoje,“ tu paní radová řekla:
„Ó, o tom pochybuji, vy byste si přece mohli
koupit celé lázně.
Jejich reputace stoupala velmi rychle. „Nedej
bůh,“ pomyslil si na vrcholu vážnosti pan Zapp,
„aby nastala nějaká katastrofa,“ a velmi se
snažil, aby neřekl nějakou sprostotu nebo
hulvátství.
„Hlavní věcí je zachovat reputaci,“ říkal k
sobě, vraceje se ku společnosti. „Buďme rádi, že
si nás váží.“
Člověk bývá často potěšen, uvidí-li známou tvář
nebo někoho, který jde k němu se vzkazem od
osoby jemu známé.
Bylo to tedy milým překvapením, když pan Zapp od
svého bratra, známého obchodníka, dostal dopis,
ve kterém mu sděluje, že poslal svého účetního
na zotavenou a že týž patrně přijede i do lázní,
kde je pan Zapp. On že ho dokonce i sám žádal,
jen aby tam jel, a že doufá, že u svého bratra
Zappa Františka jeho účetní nalezne srdečného
přijetí. Není to již žádný mladý člověk, nýbrž
usedlý muž, dobrý a hodný.
Doporučený host skutečně přibyl do lázní, a když
byl vyhledal pana Zappa a jeho choť, tu oba
uznali, že jest to distingovaný muž v
prostředních letech, který je samé rukulíbám.
Také mu pan Zapp řekl, že jest jeho tajemník,
aby tomu rozuměl. On tomu nechtěl nijak rozumět
a napřed myslil, že se pan Zapp zbláznil. Mínění
lepší o něm nabyl, když pan Zapp nabídl mu jeden
pokoj ze svých dvou.
Odpůldne šel s nimi do jejich společnosti a
choval se tam velmi roztomile, když byl
představen.
Paní Zappová mu neříkala: „Pane tajemníku,“ ale
důvěrně: „Tajemníku“. On se červenal.
Říkalo se ještě k večeru, že má s ním poměr, ta
vážná, usedlá paní Zappová.
Paní báňská radová dívala se na účetního s
velkým nadšením.
Tajemníci se jí vždy líbili a také o nich četla
ve všech možných románech. Upustila také před
ním kabelku a on ji nechal ležet. To se jí ještě
víc na něm líbilo.
Mluvili o něm a říkali si, že jest opravdu velmi
distingovaný, a manželé Zappovi měli radost z
hosta, který se chová tak pořádně. „Proboha,“
pomyslil si účetní, uléhaje večer na lůžko, „už
nevydržím pít tu minerální vodu.“
Druhého dne byl pořádán výlet do okolí a pan
účetní se vymluvil, že jest unaven prvními dojmy
a že zůstane doma.
Když se společností odešli jeho hostitelé, šel
dolů do lázeňské restaurace a tam se dal do pití
piva, aby zbavil se té nemilé příchuti po
minerální vodě.
Když pak bylo odpoledne, tu vypravil se na
koncert lázeňské kapely a počal obtěžovat
kapelníka, aby mu zahrál: „Modré oči, proč
pláčete. . .“ Jak mu to vymluvili, to sami dnes
nechápou. Křičel prý, že ho posílá pan Zapp.
Pak šel do lázeňské restaurace, kde v kuchyni
vyklepal si dýmku do hrnce s polévkou,
vykládaje, že ho to navedl pan Zapp.
Nato šel do lázeňského parku a tam v kolonádách
štípal jednu Rusku do nohy, vymlouvaje se, že
pan Zapp ztratil špendlík.
Nato potkal paní báňskou radovou, která též
nešla na výlet a toužila setkati se tu s panem
„tajemníkem“.
Objal ji veřejně a chtěl ji políbit, přičemž
hulákal, že sice tím sebe kompromituje, ale že
ho navedl pan Zapp, aby se jen dvořil té staré
ochechuli.
Sběhli se lázeňští zřízenci, na které křičel, že
si to vypijí od pana Zappa, a když ho vlekli
pryč, řval, že chce kořalku, že ho pan Zapp pro
ni posílá a že se musí s panem Zappem zase ožrat
dnes večer.
Museli ho odnést domů do pokoje, přepuštěného mu
panem Zappem, kde rozbil zrcadlo, a vypáčiv
dvéře druhého pokoje, vlezl si v botách do
postele paní Zappové, navléknuv si její
hedvábnou blůzu na hlavu.
A zatímco se toto dálo, daleko od lázní v
roztomilé „vznešené“ společnosti ubohý pan Zapp
mluvil velice pěkně o svém „tajemníkovi“,
vykládaje, že snahou jeho je zachovat reputaci
domů Zappovic.
Ubohý, tisíckrát ubohý pane Zappe! |
