Osoby, které tu vystupují, jsou
historické, a případ jistě pohne každého čtenáře
tichým, zármutkem a soustrastí. Autor jeví
opravdu snahu vytvořit jasný a plastický obraz.
****
Zákon roku 1899, kterým byl
zakázán prodej cukerinu, vydupal ze země nové
zaměstnání, pašování cukerinu a jeho tajný
prodej, což se stíhalo strašněji než otcovražda
nebo velezrada, žhářství a vraždy nemluvňat.
Ale ti, kteří se tím zabývali, přetrpěli tento
vyhlazovací proces a počet jich stoupal rok od
roku a do období světové války vstoupili
nezlomení, odhodlaní, že se bude v Čechách
sladit cukerinem, což se provádělo do důsledků.
Cukroví bylo vyráběno z kukuřičné mouky,
pražených žaludů a cukerinu, jako na př. kávový
dort »mokka«. Výrobci sodové vody a limonády
sladili své občerstvující nápoje výhradně
cukerinem, taktéž i mnozí výrobci likérů.
Cukerin razil si vítězně cestu i do kaváren.
Mizely přidávané kousky cukru ke kávě a někteří
kavárníci s opravdovou lehkomyslností tvrdili,
že se káva sladí přímo v kuchyni, ještě když se
káva vaří.
Bylo to výnosné zaměstnání. Jeden kilogram
cukerinu stál ve Švýcarech 8 franků a 50
centimů, a zde jste ho prodávali v době války za
3000 K podnikavci rostli jako houby po dešti.
Nejvážnější lidé zabývali se jeho prodejem.
Politikové, učenci, umělci i hodnostáři. Síť
spiknutí proti cukru byla rozvětvena ve všech
vrstvách. Ubohému cukru nahrnul osud v cestu
tolik nepřátel a spiklenců.
Spiklenci se potkávali na ulicích a dávali si
tajemná znamení, stiskem ruky, mrknutím.
I o nejctihodnějších lidech jste v té době
nemohli být přesvědčeni, prodávají-li či
neprodávají-li cukerin. ****
V té době potkal pan Auer pana
Wenziga na ulici. »Franto,« řekl, »já bych měl
pro tebe obchod. Mám výborný cukerin,
šestsetkrát sladší než cukr. Mám ho v
originelních balíčkách, po osmince kilogramu, za
400 korun balíček. Ty vignety, to ti je nádhera,
a ten celý obal, to je ti taková elegantní
krása.«
Pan Auer prohlásil, že takovou firmu s cukerinem
ve Švýcarech nezná, a vyjádřil také podiv nad
tím, že už je v obchodě cukerin šestsetkrát
sladší cukru.
».Franto,« mluvil nadšeně dál pan Wenzig
»opravdu ti nelžu. To ti je cukerin. Něco
takového jsi neviděl. My to máme chemicky
vyzkoušené. Zkrátka, pojď s sebou a já ti dám
dva balíčky po osmince kilogramu v originálním
balení jako vzorek.«
Pan Auer chtěl se přesvědčit o jakosti.
»Nedělej, Franto, hlouposti,« napomínal ho pan
Wenzig, »ten pán, od kterého jsem ten cukerin
dostal, mne varoval před tím, abych kazil obal,
poněvadž takový cukerin, šestsetkrát sladší než
cukr, zvlhne a kazí se. My to máme chemicky
prozkoumané.«
Pan Auer šel na Smíchov a prodal jeden balíček
známému cukráři, který z arabské gumy, tragantu
a cukerinu, barviva z červené řepy dělal
malinové bonbony.
Na zpáteční cestě potkal výrobce sodové vody z
venkova, který mu nedávno před tím psal, že už
nemá žádné sladid1o. Měl z cukerinu opravdovou
radost, vzal balíčky s cukerinem a prohlásil, že
odebere všechno.
Když se pan Auer vrátil k panu Wenzigovi, sdělil
mu ten, že má toho znamenitého cukerinu 10 kg.
Právě dostal do prodeje novou zásilku.
Během tří dnů prodal pan Auer balíček cukerínu
jednomu kavárníkovi. Též si od něho objednal
cukerin o osmince kilogramu krabici
prostřednictvím toho kavárníka výrobce pravých
medových marcipánů. Ten opět doporučil pana
Auera s cukerinem na továrníka povidel a
zavařenin, který se právě zanášel myšlenkou
vyrábět povidla a zavařeniny z bramborových
slupek a cukerinu. Během čtyř dnů bylo uzavřeno
více takových obchodů, při čemž pan Auer
opakoval každému slova pana Wenziga ohledně
ohromné sladivosti jejich cukerinu: »My to máme
chemicky prozkoumané a zkoušené. Je to nejsladší
cukerin v celém světě.«
Pátého dne obchodu s nejsladším cukerinem
vyburcovalo časně ráno pana Auera strašlivé
mlácení a kopání do dveří.
Když otevřel, vřítil se do pokoje výrobce sodové
vody z venkova: »Vy jste mne, pane, zničil s
vaším cukerinem!« křičel, »to není žádný
cukerin, to je soda, hořká sůl, a rozemletý
cukr. Já vám věřil, že to má šestsetkrát takovou
sladivost jako cukr .
Já jsem ztracen, já se utopím. Já to hodil do
celé várky malinovky a citronovky, a lidi mně to
vozili nazpátek a nadávali. Vy jste mně zničil
obchod.«
Pan Auer odpověděl, že je strašně překvapen, že
to mají přece chemicky vyzkoumané a zkoušené.
Výrobce sodové vody naproti tomu tvrdil, že to
nesladí, ale dělá naopak vodu hořkou. Aby to
dokázal, přivezl s sebou po láhvi citronovky a
malinovky. Šumící nápoje měly opravdu chuť,
podobající se chuti mořské vody.
»To je strašné nedorozumění,« vzdychl pan Auer,
»pojďte ihned se mnou k tomu pánovi, od kterého
já mám ten cukerin na zkoušku.«
Šli k panu Wenzigovi, při čemž po celé cestě
mluvil výrobce sodové vody, že je na mizině.
»Poslyš,« řekl pan Auer k panu -Wenzigovi beze
všeho úvodu, »dej uvařit černou kávu, abychom
ten cukerin chemicky prozkoumali. Je to podle
všeho hořká Glauberova sůl, sádra, kuchyňská
soda, a čert ví, co ještě.«
»To není možné, Franto, na obal se nesmí
sáhnout, ale když myslíš, že je to nějaká
»bouda«, tak jednu osminku na to obětujeme.«
U vařili černou kávu a zkouška s nejlepším
cukerinem dala ten výsledek, že neslazená jím
káva byla rozhodně aspoň o 50 procent méně
hořkou, než káva slazená cukerinem, majícím
šestsetkrát takovou sladivost jako cukr.
»Přiznej se,« vybídl pan Auer svého dodavatele.
Pan Wenzig prohlásil, že on o ničem neví, že
nešťastný cukerin má od jednoho velmi solidního
obchodníka od Petra v Praze, že ho má opět
nových 15 kg.
Během té rozmluvy výrobce šumivých nápojů
zdrceně seděl na pohovce a opakoval: »Já jsem u
nás nemožný, já přijdu o koncesi.«
Vzali ho s sebou a šli k solidnímu obchodníkovi
od Petra. Pan Wenzig vzal do ručního kufříku
celou svou zásobu cukerinu. Na schodech potkali
cukráře, kavárníka a výrobce pravých medových
marcipánů, kterým pan Auer prodal během
posledních dnů nedostižitelný v sladivosti
cukerin a kteří ho již hledali.
Všichni byli neobyčejně rozčileni. Malinové
bonbony cukráře hodily se na lepidlo knihařům,
medový perník a marcipány druhého pána bylo
pečené těsto, úplně hořké, hodící ,se za
pročišťující prostředek. Mizerná byla též
situace kavárníka. Chtěli ho odvést do blázince,
poněvadž tvrdil, že tu hořkou kávu, kterou
podával hostům, už sladili v kuchyni.
Všichni chtěli náhradu a připojili se k průvodu.
Když přišli k solidnímu obchodníkovi u Petra,
spustil na něho pan Wenzig: »Hochu, už ti to
nesem nazpátek, tys nás podved. Vař černou kávu
.. «
Novým pokusem bylo zjištěno, že cukerin, který
nabízel a prodával solidní obchodník u Petra, je
nemožná směs.
»Pánové,« řekl,vyplivuje protivnou hořkost, »já
za nic nemohu, já myslel, že je to zkoušené od
chemiků. Mám toho ještě 5 kg a je to od Oskara z
Vršovic.«
Když přijeli k Oskarovi, přivítal je velice
pěkně slovy: »Tak si jdete pro nějaké ki1o? Mám
tady jen 8 kilogramů.«
Když uslyšel, že je podvodník, dal se do smíchu:
»Když je to, pánové, švindl, tak se nedá nic
dělat. Já to mám od jednoho malíře od Waldesa
právě za rohem. Pojďme k němu. Je to velmi
nervosní člověk, to budeme mít s ním švandu.«
A také nelhal. Když mu všichni hodili cukerin na
stůl, počal křičet: »Ježíšmarjá, pánové, já toho
mám ještě za 6000 korun. Já se zblázním, já to
mám od majitele jedné tiskárny. Já mu ukážu,
tomu mystifikátorovi a podvodníkovi.«
Majitel tiskárny přijal je velice skromně.
Napřed vyslechl od malíře, že je zloděj a lump,
a že ho nechá zavřít.
»Pane!« křičel malíř, »vy si sám tisknete
vignety, já už na to teď přišel. Vy se nám
podepíšete, že hradíte všechny ztráty, které
máme s tím vaším zatraceným cukerinem.«
»Já sám velice rád podepíši všechno,« odpověděl
majitel tiskárny, »ale upozorňuji vás, že sám
jsem ten cukerin koupil od nějakého Jelínka,
agenta. Nevím, kde bydlí, vím jedině tolik, že
každý den odpůldne sedává v kavárně »Arco«.«
Pan Jelínek, kterého si dali vyvolat, přerušil
nadávky malířovi, který ze všech dělal největší
rámus a chytal se za hlavu: »Já už, pánové, o
tom vím, že je to podvod. Právě včera mne
zmlátil jeden výrobce oplatků a kremrolí,
kterému jsem to prodal. Jestli, pánové, chcete
také něco takového podniknout, pojďme do
průjezdu, aby nebyl veřejný skandál, ale
ubezpečuji vás, že jsem nevinen. Já to mám od
Hörla ze Žižkova.«
»Dobrá,« řekl malíř, »půjdeme k tomu panu
Hörlovi, ale běda mu!«
Otevřel jim elegantně oděný pán, žádaje, aby
posečkali v předsíni, že má v pokoji nepořádek,
poznav však mezi přítomnými pana Wenziga,
poprosil je, aby šli dál.
»Čím, pánové, mohu sloužit?« otázal se vlídně,
»račte se posadit.«
»Pane,« řekl malíř, »vy jste padouch, vy jste
podvodník, vy jste lump a ničema. Vy jste nás
všechny okradl.«
»Pánové,« prohlásil" klidně pan Hörl, »chovejte
se slušně a klidně, jste v mém bytě. Ano,
podvedl jsem vás. Tento výrobek je ode mně. Já
to vyrábím.«
»Vy lumpe jeden ........... Darebáku ... To je
padoušství ... Padouchu ....... «
»Pánové,« řekl se stejným klidem jako dřív pan
Hörl, »já už jsem vám jednou řekl, že jste v mém
bytě, a že se musíte chovat klidně a slušně. Já
úplně přiznávám, že to vyrábím sám. Mohu vám
ukázat, že opravdu páchám podvody. Někdo je dělá
tak, druhý jinak, a já přišel na tento způsob,
jak si pomoct k penězům. Jestli mně zde
vyhrožujete udáním, prosím. Skoupáte se stejně
se mnou. Já budu prodávat místo cukerinu, co já
budu chtít. Jestli tady někdo z vás hulákal, že
je v tom sádra, je to pravda. Dávám ji do toho.
Také mouku, sůl kuchyňskou i hořkou, vápno.
Vůbec, co mám po ruce. Teď do toho budu dávat
křídu, abyste věděli. A víc s vámi nemám co
mluvit. Zůstane zde jen Wenzig, toho znám, to je
slušný pán, a ostatní pány bych prosil, aby
odešli, poněvadž musím dnes vypravit větší
zásilku mého cukerinu. Vy jste sedli na lep, a
proto mně dovolte, aby také druzí se napálili.«
Tento neočekávaný způsob a obrat v celé rozmluvě
účinkoval na všechny zdrcujícím dojmem.
Malíř ještě něco řekl, ale ocitl se ihned za
dveřmi. Ostatní šli dobrovolně.
U pana Hörla zůstal jedině pan Wenzig, kterému
pan Hörl nabídl cigaretu.
Chvíli seděli mlčky, až konečně řekl pan Hörl k
panu Wenzigovi: »Vy jste velice slušný člověk,
my bychom to mohli dělat spolu. Já dokonce
nechci, abyste všechno ztratil. Dám vám za
vašich 10 kilogramů toho mého cukerinu půl
ki1ogramu pravého cukerinu, takže vaše ztráty
budou dělat jen 3000 korun. Nechcete ještě
cigaretu?«
Pan Wenzig odevzdal 10 kilogramů starého a
odnesl si domů půl kilogramu pravého v
originelním balení.
Pln neblahého tušení, udělal malou zkoušku.
Byla to, křída.
Když při nejbližším setkání vytkl pan Wenzig
panu Hörlovi tento nový podvod, odvětil týž
neobyčejně klidně a rozvážně: »Změňte, milý
pane, záklon z roku 1899 o tajném prodeji
cukerinu, a vám slibuji, že si najdu něco jiného
... « . |