Římská literatura |
|
|
|
Profesor latiny Mroch hrál večer v karty s
jedním obchodníkem, s radou a nějakým
dohazovačem v kavárně. Hrál důmyslnou hru čapáry a prohrál celé služné. Nebyl dnes schopen vykládat o římské literatuře, i spokojil se tím, že vyvolával studenty a dával nedostatečně. Utíral si občas hlučně nos a volal: „Ticho!“ Zdálo se mu, že každý v třídě má podobu s nějakou kartou. Přimhouřil oči a vyvolal Novotného. „Řekněte mně, Novotný, co víte o Liviovi Andronicovi?“ „Livius Andronicus uvedl komedii po roku 240 po Kristu na římské jeviště ...“ Zatím co Novotný vykládal o jeho překladech z atičiny do latiny, přemýšlel profesor, jak je to možné, že prohrál tolik. Začátek byl přece příznivý. Napřed snímali karty. On měl nejmenší, žaludovou osmu. Pak rozdával po dvou kartách a jednu odkryl. To byly trumfy, a sice žaludské eso. Pak dal každému ještě dvě karty a řekl: „Rabuji.“ Odložil jednu kartu. Měl tři trumfy a jednoho cizého krále. Ostatní prohlásili, že jdou také. Hrálo se o koruny. Kdo rozdával, dal dvě a ostatní po jedné. Přeje si někdo vyměnit karty? Ovšemže! Přál si obchodník dvě nové, dohazovač všechny čtyři, a pan rada jen jednu. On si vzal za cizího krále novou. A hle! Zas dostal trumfa. Desítku žaludovou. A dal jim ale na frak! Měl všechny štychy. Shrábl pět korun, ostatní dali po pěti korunách do banku. Bylo tam i se „za dávání“ sedmnáct korun, z toho urval při druhé hře deset korun. „To jsou ale čapáry,“ řekl pan rada, když zas prohrál... Při osmé hře vyhrával přes sedmdesát korun. A pak najednou plešatý číšník počal kibicovat, a než ho nějaký host odvolal s voláním: „Platit!“, prohrál už sto dvacet korun. Dnes uznává, že se měl držet při zdi, jak říká obchodník. Ale, hrome, proč by neraboval eso! Uhodil pěstí do stolu a zadíval se na Novotného. Novotný stál před ním s vytřeštěným zrakem a mlčel. „Nu tak pokračujte!“ „Už jsem prosím odříkal všechno, co vím o Liviovi Andronicovi.“ „Jak ten člověk hloupě vypadá,“ pomyslil si profesor, „zrovna tak jako bubnový svršek. A! vida, vida, také raboval bubnového svrška a prohrál při té hře přes třicet korun.“ „Člověče, Novotný, nedělejte si ze mě legraci a povězte, co víte o Statiovi Caeciliusovi...“ „Statius Caecilius přišel otrokem do Říma.“ „Hm, to by se shodovalo, Novotný, ale jaké byl národnosti ?“ „To není o něm známo.“ „Co, že není o něm známo? Já vám to povím. Byl rodem Insuber, nešťastníče. To je český student, naposled ani nevíte, ke kterému národu patřil kmen Insuberů?“ (Já ti dám, bubnový svršku! Rabuješ a pak se topíš!) Nevíte, vy to tedy nevíte, nedbalče, cigaretáři, vy lenochu. Jděte si sednout, máte nedostatečně a do konference už nebudete vyvolán. Insuberové byli Keltové, Novotný! Sednout.“ Profesor podíval se zuřivě po třídě. Tohle je překvapení! Tamhle Grulich šklebí se jako žaludské eso. Uši mu tak odstávají a nehty má jako drápy. Dvě hry byly pěkné s žaludským esem, ale když se jednalo o šedesát korun, přebil mu pan rada tím esem jeho krále žaludského. „Grulich! Řekněte mně, Grulichu, učil jste se?“ „Učil, prosím.“ (Je to přece jen ten Grulich žaludské eso!) „Dám vám, Grulichu, na vybranou. Vidím, že nic neumíte, proto dám vám nedostatečně hned, a vy si půjdete pěkně sednout. Nechci se s várna tahat. Vidíte přece, že jest zde plno žáků, kteří si přejí být vyvoláni. Rozmyslete si to?“ Někdo vzadu zakašlal nervosně. „Ale šklebí se na mne to žaludské eso,“ pomyslil si profesor. „Učil jsem se, pane profesore,“ prohlásil Grulich. „To se teprv, mládenče, ukáže. Tož mně vyložte význam Sallustiův.“ „Hlavní zásluhou Sallustiovou jest, že prvý utvořil umělecké, okrouhlé celky, ve kterých se vypravování, rozjímání a řeči střídají.“ „Dobrá, Grulichu, ale řekněte mně, měl Sallustius nějaké nepřátele, pokud se týče jeho spisovatelské činnosti?“ Na tuto záludnou otázku nebyl ubožák připraven. „Sallustius neměl nepřátel,“ prohlásil po krátké úvaze. „Výborně, Grulichu, dál se s vámi tahati nehodlám. Člověk, který neví nic o Asiniovi Golliovi, je v mých očích ubožák. Jděte si se svou nedostatečnou sednout...!“ V přední lavici počal se hlásit Pelikán. Bylo to jakési úpěnlivé zvednutí ruky. „Pelikáne, co chcete?“ „Prosil bych, pane profesore, abych mohl jiti ven.“ Profesor podíval se na něho tázavě. Pelikán je sedmý od kraje, červený v líci, zkrátka červená sedmička. Počkej, chlapečku! Červenou sedmičku člověk musí rabovat, a má udělat jen jeden štych, ale ten štych udělat, to je sakramentská věc! „Pelikáne, vy chcete utéci.“ „Vašnosti, já musím,“ řekl prosebně Pelikán. „Vzhledem k tomu, že chcete se tak nejapné vyhnouti zkoušce, potvrzuje se můj nepříznivý úsudek o vašich vědomostech, a jsem nucen položit otázku. Jakou smrtí skončil Anulius Cremutius Cordus?“ Touto otázkou byla nad Pelikánem zlomena hůl. „Zemřel ve vyhnanství,“ odpověděl Pelikán třesa se strachy. Proč by to neřekl? Mnoho římských spisovatelů zemřelo ve vyhnanství, proč by Anulius Cremutius Cordus dělal výjimku? Červená sedmička se opovážila tohle říct. „Rabuji!“ No, Pelikáne, už je s tebou konec. „Hochu,“ řekl přísně profesor, „Anulius Cremutius Cordus umořil se sám hlady a Josef Antonín Pelikán má zcela nedostatečně a může jít nyní ven.“ Na chodbě ozval se zvonec. „Studenti,“ řekl profesor zastrkuje tužku do notesu, „dnešní den mne poučil, jak není snad mezi vámi ani jednoho, který utvořil si v duši celkový obraz o vývoji římské literatury. Pilná včela dělá si zásoby na zimu, čmelák se o budoucnost nestará. Studenti! U maturity se shledáme, a pak uvidíme, kdo z vás byl pilnou včelou a kdo líným, bídným včelákem. Popadl klobouk a třídní knihu a odcházel zuřivě kouleje očima. *Na chodbě potkal školníka. Školník měl kulaté
břicho jako bubnové eso. |
 |