Rodná obec, obec domovská, co
kouzla chová v sobě ... Všechny ty vzpomínky na
krásnou dobu dětství se oživují ... Táhne rodná
víska neodolatelně ...
Žebrák Málek choval zcela jiné přesvědčení, když
v průvodu četníka seděl na lavici železničního
vozu a jel postrkem do své rodné obce, obce
domovské.
„Cákra,“ myslil si, „zas mne tam vezou, i cákra
hrom do toho!“ Jak vidno, zcela opačná rčení
proti slušným a jemným větám nahoře uvedeným,
které, přiznávám se, opsal jsem z čítanky pro
naši slušnou a hodnou mládež obecných škol.
Opisuji s cynickou drzostí dál: „V rodné obci
stýkáme se s lidmi, kteří nám jsou milými a
drahými z dob dětství ...“
Žebrák Málek bohužel nemohl tak mluvit.
„Prosím jich, pane četník,“ obrátil se k svému
průvodci, „to jako je ještě Nejedlý starostou?“
Četník se rozmýšlel chvíli, zdali má Málkovi
odpovědít, ale konečně řekl:
„Ano, Nejedlý je ještě starostou.“
„Ten mně ublížil kolikrát,“ pokračoval Málek,
„povídal mně vždycky: ‚Člověče, proč vlastně
žebrají, proč nevezmou provaz a neoběsejí se,
když nejsou pro nic na světě než lidi obtěžovat
fňukáním: ,Pro Krista Pána, smilujou se, jsem
starý člověk, nemám co jíst.’ “
Četník si zapálil cigaretu a usmál se, neboť
Málek napodobil hlas starosty Nejedlého.
„Táta žebral,“ mluvil dále Málek, „máma také,
žebrám také. Jste holota žebrácká, říká mně
Nejedlý, s takovým chlapy udělat konec. Uvázat
jim provaz na krk a v obecním lese pověsit.“
V kupé sedící lidé dali se do smíchu.
„Je to opovážlivost takhle lhát,“ šeptala vzadu
sedící babička druhé. „Nejedlý je dobrá duše a
moc rozšafný. Mému synovi dal koncesi, no
pravda, něco káplo, ale koncese na čepování
kořalky je tu. A tenhle Málek ... Je to zloděj,
kterému není rovno na světě. Milá paní, považte
si, on vám i svěcených věcí se dotýká. Dali jsme
vám o velikonocích světit vajíčka na tvrdo
uvařená, a zatím co jsme je nechali v sakristii,
ten chlap bezbožná se tam vplížil a sněd je.
Holýma rukama se jich dotejkal; a přece byla
posvěcena.“
Málek pokračoval zatím v rozmluvě s četníkem:
„Ale já říkám, že jednou na Nejedlého také
dojde.“
„Nikdo se vás na nic neptá, proto mlčte,“ řekl
četník žebrákovi.
„Zaplať pánbůh,“ šeptali si vzadu, „že ho pan
četník napomenuly kdo jaktěživ slyšel takhle
mluvit.“
„Kotvaltice,“ bylo slyšet provolávání
konduktéra.
„Už jsme na místě, vstaňte,“ poroučel četník
Málkovi.
Žebrák Málek v průvodu četníka kráčel do své
drahé, rodné, milé domovské obce ...
*
Vrchní oficiál Vaněk přijel se
svou rodinou týmž vlakem jako žebrák Málek.
„Kolik let jsem svou rodnou ves“ neviděl,“
vzdychl, „hleďte, děti, tam ta věž, to je věž
našeho kostelíka.“
„Tati, tady je pěkně,“ volaly děti na voze,
kterým od stanice jeli do Kotvaltic.
„Počkejte, až uvidíte statek, kde jsem se
narodil, víte, který jsme zpachtovali. Pořád
budeme v lese. Budem chodit na lov, chytat ryby
...“
„Mužíčku,“ řekla paní oficiálová a přitulila se
k Vaňkovi, „jak se těším na pobyt ve tvé rodné
obci.“
Povoz jejich jel právě kolem žebráka Málka a
četníka.
„Fuj,“ řekl pan vrchní oficiál, „vidíte, děti,
toho špinavého člověka, kterého vede četník, to
je nějaký Málek, který když jsem zde chodil do
obecné školy, vidíte, tamhle je škola, pořád
chodil za školu a žebral. Vidíte, kam taková
žebrota vede ...“
„K obědu bych nejraději kuře s hráškem,“ pravila
paní oficiálová.
Rodná obec ... milá ... drahá ... |