[BEZ NÁZVU]

I. Rozjímání o počátku cesty, většinou necestopisné

Ano! Bylo to loni na počátku měsíce srpna a byl to příjemný večer, který strávil jsem se svým přítelem malířem Kubínem v zahradní restauraci U silného Jana v župním městě Zala-Egerszegu župy Zala, kteráž jest protékána říčkou téhož jména, vtékající do Blatenského jezera, dvacet kilometrů odtud.

Byl to večer s pestrým programem. Cikáni hráli, víno z vrchů blatenských, červené jako západy slunce nad kukuřičnými lány, nám chutnalo a ryby na paprice (halpaprikás) chutnaly nám také a menu doplňovaly žluté meluny, naložené v medu ze včelníků sv. Ladislava v sousední stolici Veszprém. Majitel restaurace a hotelu U silného Jana, neméně silný než onen Jan na štítě, dobrosrdečný pan Püspök odporučoval nám též kukuřici pečenou na ohni, kterýžto dezert jsme odmítli, majíce smutné zkušenosti s těmi klasy kukuřice, kteréž viděli jsme péct od Szombathelye až sem na . . .

Na čem vlastně? Inu na čem? Truchlivá byla by to kapitola, že již od Jószu na Szombathely a na Körment nemají dostatek paliva v mnohých místech. Dříví je příliš málo, ale zato hojně stád. Půda je na mnohých místech pokryta exkrementy dobytka, které sušené nahrazují palivo.

A kukuřice pečená na podobném ohni je prý nejlepší. Nám se přejedla. Abychom však si pana Püspöka usmířili, objednali jsme novou láhev vína a hovořili o tom, že musíme šetřit.

Pak jsem vyňal poznámky a počal uvědomovat přítele, jak jsme se dostali až k Blatenskému jezeru.

Napřed jak vlakem přijeli jsme do Jihlavy, majíce v úmyslu následující vykonat cestu: Jihlava, Znojmo, Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Pulje, Lublaň, Gorice, a jak jsme se ocitli obdivuhodným způsobem místo v Gorici u Blatenského jezera na počátku měsíce srpna. A na tom všem mělo vinu víno a známosti a potom to, že přítel Kubín se všude zamiloval.

„Vidíš, hochu,“ řekl jsem, probíraje se poznámkami, „do Vídně jsme se velmi málo odchýlili od původního programu.“

„Máš kupříkladu Jihlavu. Do Jihlavy jsme přijeli a zdrželi se tam den. Navštívili Českou besedu a udělali tam rámus, že fonograf hrál tam německé písně. Ráno šli jsme pohodlně dál občerstveni dršťkovou polévkou, což jest výborná cestopisná poznámka. Přišli do údolí Jihlavky a obdivovali se té příjemné krajině. Kopce porostlé lesy, Jihlava šumí, malebné skály. Příjemná krajina pro rekonvalescenty. Modravý nádech lesů způsobil, že jsme si sedli a hovořili o barvách. Ty jsi řekl, že bys do toho, malovat to, přimíchal ultramarín. Kolem nás šel četník a vedl mladíka spoutaného řetízkem. Ostatně zde je poznámka: ,Četník, mladík, řetízek, malebná krajina, napsat povídku.‘ Potom jsme si koupali nohy v Jihlavce a mne štípl ovád. Čekali jsme, až někdo pojede kolem, aby nás svezl, a když jsme se dočkali žebřinového vozu, sedlák nám hrubě odvětil na naši uctivou žádost ,Že nás svezou, fotr?‘, když prý vandrujem, ať vandrujem.“

„Žebřinový vůz, hrubý sedlák, malebná krajina, napsat povídku,“ poznamenal přítel Kubín.

„Potom,“ pokračuji, „potkali jsme starou ženu s nůší trávy, která se smála našim dlouhým vlasům, a šli jsme dál, až za hodinu přišli jsme v údolí na vesnici, ve které u říčky stála továrna na papír. Šli jsme k řediteli požádat o dovolení prohlédnout si papírnu.“

„Myslel jsi, že nás pohostí,“ řekl Kubín. „Ale zapomněl jsi, že papírna není žádnou továrnou na uzenářské výrobky.“

„Ty jsi měl též takové zištné myšlenky, a tak jsme se potili dvě hodiny v dusných prostorách. Byla tam též hezká děvčata, kterých nám bylo líto. Byla tam sušárna, kde bylo 58º Celsia a kterou jsme prokleli, ačkoliv byla moderně zařízená. Pán, který nás provázel, obětavě se potil s námi, vykládaje nám smutným hlasem o výrobě celulózy. Se zájmem prohlíželi jsme si obrovské kotle, kde se vaří papírová kaše, a tu poznali jsme, že naše cesta má též vědecký účel.

Pán dal nám ukázky všech možných barev papírů a druhů a podávaje nám kus hnědého papíru vztyčil se hrdě a pravil: Tento papír slouží k balení tabáku, erár je naším hlavním odběratelem.

Ukázal nám také splav a turbíny a řekl, že jeho syn bude dělat maturitu, a odporučil nám žíznícím kantýnu, kde jsme vyprázdnili několik lahví piva a šli dál, přes chatrný most pro dělníky, mezi polmi jetele. Pak přišli jsme do lesa, kde byl na cestě písek. Slunce pražilo a bylo nám jako v sušárně té papírny. Panovalo bezvětří. Zašli jsme do lesa, kde kvetly zvonky a voněly jahody. Snědli jsme jahody kolem sebe, lehli si do mechu, zapálili dýmky a říkali si, že předevčírem byli jsme ještě v Praze a před třemi dny seděli na Karlově náměstí. Dostali jsme hlad a těšili se, jak v nejbližší vesnici dáme si upravit oběd. Zvedli se tedy a šli po cestě v písku, ještěrky běhaly kolem nás, mateřídouška voněla, a tak vyšli jsme z lesa a přišli do polí. Před námi žitné lány donekonečna, i v dálce viděli jsme, jak se chvěje řídký vzduch na poli.

Někde volali na sebe pasáci, teď se o tom hezky povídá při víně. Nu a pak zas bylo ticho, a po vesnici ani stopy. Slunce do nás pražilo, oči bolely v ostrém světle, les vzadu ubíhal, černý a tichý, hlad byl stále větší a větší, až jsme ku svému potěšení konstatovali, že co v dálce připadalo nám jako chvění vzduchu, je kouř vystupující z vesnice, která nachází se v údolí, a že protější pole mít za celek je optický klam. A již sestupovali jsme úvozovou cestou, nad kterou kvetl ligrus, do vesnice, kde jsme obědvali. To byla první vesnice, kde jsme se pořádně najedli. První a poslední, neboť nikdy jsme řízením osudu nepřišli později na celé cestě přes Moravu v hodinách poledních na oběd. Krajina kolem postrádala nyní půvabu. Pivo bylo také nechutné. Údolí Jihlavky nechali jsme stranou a přišli až druhého dne opět k němu.

Ten den spali jsme u žida, který dal nám k večeři ohřívané knedlíky se zelím. V knedlíkách jsme nenašli nic, v zelí našli jsme špendlík, víš ten, kterého jsme upotřebili potom za tři neděle, když se ti u Vídeňského Nového Města roztrhly kalhoty. V té hospodě vysvětlili nám naše setkání s oním četníkem, který vedl mladíka. Ten mladík ukousl šafářovi té vsi v hádce prst. Pro formu projevili jsme politování nad tím případem a navrhl jsem ti myšlenku na obraz: Prstožrout. A teď zas ty mně vypravuj, jak jsme šli dál, takové reminiscence jsou dobré u vína.“

„Ráno,“ vyprávěl přítel, „probudili jsme se velmi záhy. Latinská jména těch malých bytostí neznám, která nás probudila. Ostatně se říká o lidech: ,To je štěnice.‘ Nedurdi se, zde neznají česky. Pan Püspök je kupříkladu štěnice, když nabízel pořád tu kukuřici. - Ne, nic si nepřejeme, pane Püspöku, semmit akarunk! - No jednu novou láhev můžete přinést, to nám neublíží. Viděli jsme pole, lesíky, oblohu nad námi, ptáky pod oblohou, slunce, mraky, lidi, vesnice, samoty, dobytek, husy, louky. Ten den uplynul bez příběhu, jen viděli jsme tuláka, který seděl na cyrilometodějském kříži a pil sodovou vodu, což nás překvapilo. Obědvali jsme polévku, kterou dali jsme si uvařit z konzerv, které máme s sebou, a pak vajíčka na másle se salámem. Někdo rád, když salám zavání, ale my nikoliv. Nějakému stařečkovi darovali jsme ty salámy a on měl báječnou radost a nedal si vymluvit, že nejsme kupečtí mládenci. Abys mu dokázal, že nejsme, kreslil jsi ho do mapy. A když jsi mu ukázal obrázek, stařeček se divil, že kupecký mládenec dovede tak pěkně kreslit. Byl opilý a se svou utkvělou myšlenkou, že ho hostili kupečtí mládenci, vyvrávoral ze dveří. Mluvili jsme také s tamějším mladým učitelem, který se nám svěřil, že jeho řídící učitel píše mluvnici, kde budou takovéhle věty: Kdo je ten pán, který jde přes ulici? To jest tentýž, který mně zachránil život. Tento pán má tři sobě podobné syny. Můj Přítel má švagra, který má černé vousy. Panský zahradník jest nejen poctivý, ale i pilný. V noci není vidět dobře na 'cestu v lese, ale hajný vidí. Muž nemocný může býti i nejbohatší z města. Strýc mého otce spadl do rybníka. Pomalý žák, špatný učenec.

Mladý učitel chtěl nám představit řídícího, ale s díky odmítli jsme, tyto mluvnické věty nám dodaly, že ani siestu nestrávili jsme po obědě v té hospodě, ale až daleko za vsí ve stínu mohutného dubu, na kterém byl nápis, ale teď jsem úplně již na ten nápis zapomněl. V poznámkách tvých není?“ „Není.“ „Tak řekněme, že nápis tam nebyl. Blízko nás byla louka a tam se dva hoši rvali, a poněvadž jsme si chtěli zdřímnout, dali jsme jim pětník, aby si šli hrát jinam, ale oni se pak před námi o ten pětník rvali. Teď bys zas mohl ty mně vypravovat, jak se nám dařilo.“

Vtom přišel pan Püspök, že jeden pán, který prý slyšel, že jsou zde dva páni z Čech, z nichž jeden je malířem, přeje si nás poznat, a jestli nebude obtěžovat, bylo by mu velmi milé, kdybychom dovolili, aby měl tu čest přisednouti si k našemu stolu.

Naše svolení a příchod toho pána bylo dílem okamžiku.

A ten pán nebyl nudo jiný než pan Miklos Bucsutay, stoliční župan z města Zala-Egerszég nad říčkou Zalou, zelenou jako lány jarní kukuřice . . .

II. Večerní kapitola

Pan Bucsutay seděl pět minut naproti nám u jednoho stolu a po celých těch pět minut nepromluvil ani slova, dívaje se upřeně na nás, konečně vyhrkl ze sebe: „Úraim merre fekszik Prága? (Pánové, kterým směrem leží Praha?)“ A touto větou vtipně navázal hovor. -

„Praha leží asi tím směrem, jako stojí pan Püspök,“ odvětil jsem, „můžeme si myslet přímku odtud k panu hoteliérovi, od pana hoteliéra pak přes náměstí k honvédskýni kasárnám a severozápadně pak za Korment, nu a pak přes stolici vás . . .“

„Zkrátka,“ dodal Kubín, „tím směrem má čest ležet Praha.“ Pan Bucsutay vyložil nám pak ve velmi uctivé řeči, neboť Maďaři vůči každému cizinci kromě Švábů jsou velmi uctiví, jak hluboké vědomosti může mít župan stolice Zala o Češích a českém národě.

„Češi,“ pravil, „jsou sládkové, hudebníci, malíři, chemikové a inženýři. Jednoho Čecha znám jako sládka, jest to pan Znojemský, sládek na Velké Kaniži, znamenitý muž a pohostinný, Češi též ,beillik katonáknak‘, hodí se za vojíny, pro Češi kdysi ,a dolog rorosszul ütött ki‘, věc špatně dopadla, a Čech byl jako ‚gutaütött‘, mrtvicí raněný, a v tom byl vinen huncút Nemét, Němec, s kterým Češi ještě snad nechtí ,számot vetni‘, udělat účet, jinak znají Češi v parlamentě ‚lármat ütni‘, ztropit křik a porazit ve fotbalu všechny protivníky. Pilsen jest proslulá pivem.“

„Ne Pilsen, to je německy, ale Plzeň, ctěný pane.“

„Ach rozumím: Pelzeň, Pelzeň, Pelzeň. To je divná řeč, ta česká, já vás, pánové ctění, poslouchal, jak jste mezi sebou mluvili, a velmi jsem se divil, jak rychle mluvíte. A kde, s dovolením, naučili jste se maďarsky? Že dílem v Praze a dílem na svých cestách v Uhrách? Což v Praze, s dovolením, se smí učit maďarskému jazyku, což Němci to nezakazují? Že vám nesmí nikdo poroučet a že Němců v Praze je tak málo? A i na universitě že učí se jazyku maďarskému? „Éljen a barátság, éljen a Csehek.“

A my upřímně jsme provolali „Éljen a Magyar!“

A přítel Kubín šel k cikánům, a již vedl s sebou celou kapelu s primasem jejich, která stoupla si k našemu stolu a na naše vyzvání zahrála „Košut Lájoš . . .“

A vstali jsme již a naslouchali, jak pod klenbou vlašských ořechů zvučí a hřímá hymna Maďarů se vzpomínkami na nejslavnější boje: Košut Lájoš to nám píše, že ztratil tři regimenty . . .

A burácela ta píseň za svobodu, ach, tenkrát ani panu vrchnímu županovi nenapadlo, že syn Košuta Lájoše, Košut erencz, stane se ministrem, a on, košutovec, zašeptal, když poslední sloka dozněla za potlesku našeho a všech hostů: „A gyözelem sok vérbe fog kerülni, vítězství bude stati mnoho krve.“

Představili jsme si, že by u nás okresní hejtman tak mluvil. A z těch vážných vzpomínek vyrušil nás pan Bucsutay otázkou: „Kedves úram, mibe került ez a ruha? Milý pane, co stál ten oděv?“

Ukázal přitom na lodenové šaty mého přítele. Tato podivná otázka nás překvapila, ale vysvětlila se brzy, pan Bucsutay propálil totiž popelem svého doutníku příteli kabát na rukávě, a koktaje za chvíli cosi na omluvu, opakoval svou otázku podruhé.

Vyciťovali jsme trapnost situace, a proto hleděli jsme ho upokojit, že to nic není, taková náhoda, jen steh že to spraví. Málem byl by si začal nadávat, což v jeho hodnosti bylo by se špatně vyjímalo, i počali jsme chválit zdejší víno, zejména krajinu u říčky Zaly s dědinami malebně rozloženými v šumících hájích.

A chválit Maďarům jejich kraj, Maďar zapomene na všechno a poslouchá, oči může na vás nechat, upírá zrak na naše ústa, z kterých vycházejí slova „szép“, krásný, „legszépebb“, nejkrásnější, „nagyo szép“, velmi krásný, a když jsem skončil, tu pan Bucsutay vykládal o svém rodišti tam kdesi za Veszprémem, o té dědině na úpatí Bakoně v lesích dubových, mohutných, širých, plných zkazek romantiky.

Oči mu přitom plály a svíti.y, když vyprávěl o dubech, které deset lidí objati nemůže, o tom, jak až k jezeru Blatenskému, maďarskému moři, hvozdy se táhnou a náhle mizí v bařinách, končí se a moře rákosí se chvěje a za ním zelenají se vlny Balatonu. A mezi rákosím a bařinami jak procházejí se stáda dlouhonohých dropů . . .

Pak prohlásil, že jsme jeho hostmi. První láhev přišla vína deset let starého, kterouž pili jsme na zdraví Maďarů, druhá láhev přišla vína patnáct let starého, vypili jsme ji na zdraví Čechů, a když jsme pili třetí láhev, dvacet let starého vína, sedělo kol našeho stolu více pánů z města, pan notář, úředníci z župního úřadu, představený města, dva důstojníci honvédští, jakýsi obchodník, kteří představili se nám tak rychle jeden po druhém, že pro ten večer nemohli jsme si zapamatovat jejich jména, která později nám dobře utkvěla v paměti, neboť ti všichni pánové byli celý týden našeho pobytu v Zala-Egerszegu našimi přáteli, kteří sdíleli s námi všechny radosti a strasti v městě samém i v okolí.

Nálada toho večera byla výborná. Zasypávali nás otázkami, pili na naše zdraví, opět se nás ptali a vím, že přítel Kubín, unaven těmito otázkami, zdali jsou v Čechách vlci, jak mnoho prší, zdali Vltava má mnoho ryb a podobně, odpovídal na každou později česky: „Sviňobrodská zeleň!“ K čemuž já dodával vážně: „Az igaz! To je pravda.“

Bylo to obdivuhodné, jak nám rozuměli před dvanáctou hodinou noční, když jsme mluvili česky.

Přítel Kubín vykládal důstojníkovi od honvédů česky, že v Praze je Spálená ulice, kteráž má od toho název, že vyhořela.

A důstojník odpověděl: „Tudok, rozumím.“

Přednosta města zpíval podivnou píseň o kuchařce, kterou cikáni okradli o devět zlatých, a dodnes nevím, zdali to byla improvizace či zdali jeho kuchařku skutečně okradli, jako nevím, že prý jsem od dvanácté hodiny říkal panu Püspökovi, že vypadá jako slečna Růženka od Fleků.

V půl sedmé políbili jsme se se všemi, kteří nás doprovázeli až do našeho hostinného pokoje v prvním patře u Silného Jana, přičemž strčili nám do pokoje láhev vína, čímž ukončena večerní kapitola a nastala noční . . .