|
Obrovský přírodní převrat uvedl
lidstvo před nedávnem v úděs a strach. V malém
okamžiku, za několik vteřin, byl při nedávném
zemětřesení v Itálii usmrcen větší počet lidí,
než jich padlo v sebevražednější válce, celé
osady byly smeteny z povrchu země, jako by
nastal omen biblický soudný den a staré,
proslulé město proměněno bylo v trosky.
Bez rozvahy stojíme před touto činností ničivých
živlů a naskýtá se nám otázka, zdali není vůbec
nějakého prostředku, aby se lidstvo uchránilo
před podobnými katastrofami.
Učenci odpovídají na tuto otázku krčením ramen a
jen jedinou radu mohou dát, a to, aby se lidstvo
vyhýbalo okrskům, podléhajícím vlivu podzemních
výbuchů a zemětřesení.
Ale zde setkáváme se s překážkami. Nejenže by v
případě uposlechnutí této rady úrodné a bohaté
kraje zpustly, nýbrž víme ze zkušenosti, že
člověku není nic tak těžkého jako opustit kraje,
kde se zrodil. Jako horalé poznovu zbudují si
chaty, stržené lavinami nebo zřícením se skal,
tak i obyvatelstvo z území stíhaného
zemětřesením nikdy neodhodlá se k tomu, aby
opustilo půdu, kterou miluje, třebas by ho
přitom ohrožovala příšera zkázy.
Přece však jest prostředek, aby si člověk při
takových katastrofách zachránil alespoň holý
život.
Lidé musí si navyknout pozorovat, jak se chovají
zvířata v jejich okolí. Též v Mesině, jak se
oznamuje, dávali psi, kočky a jiná domácí
zvířata nepokojným chováním a přidušeným křikem
najevo, že se blíží zemětřesení.
Tento zjev je znám již od starodávna a znovu se
potvrzuje při nových pohybech půdy. Humboldt sám
dokazuje to tak očividnými případy, jichž byl
svědkem v území řeky Orinoko, že není žádné
pochyby o pravdivosti jeho slov.
Již před zemětřesením, které roku 373 před
Kristem zničilo městečko Elike, množství zvířat,
jak se vypravuje, která měla svoje skrýše pod
zemí, tyto opustilo pět dní před katastrofou a
zůstalo na povrchu. Byli to plazi, krtci, myši a
lasičky. Při jiných katastrofách byli to psi,
koně, osli, kohouti, sloni, mezkové a celá řada
jiných zvířat, která svým nezvyklým chováním,
lišícím se podstatně od jich obyčejného způsobu
života, dávala najevo, že blíží se přírodní
převrat.
Nedovedeme si dosud vysvětlit tento zjev. Třebas
bychom se domnívali, že zvířata, žijící pod
zemí, vystihují blížící se nebezpečí z
nepatrných předcházejících záchvěvů půdy, padá
tato domněnka úplně u zvířat, žijících na
povrchu země, zejména u ptactva, které před
zemětřesením bývá neobyčejně pobouřeno. Ostatně
máme dnes velice jemné přístroje,
zaznamenávající otřesy země a nikdo přesto
nemůže tvrdit, že by ony přístroje předpovídaly
zemětřesení.
Musíme proto myslet na zvláštní citovou
spojitost v duševní činnosti zvířat s matkou
zemí, na zvláštní instinkt, který způsobuje
určité, takřka prorocké tušení zvířat, což my
nemůžeme dostihnout ani nejjemnějšími přístroji.
Ať o tom přemýšlíme jak chceme, musíme rozhodně
uznat, že zvířata mají zvláštní schopnost, která
nám úplně schází. Nebylo by to nijak s podivem,
neboť každé zvíře jeví různé vlastnosti, kterých
člověk úplně postrádá, ale v tomto zvláštním
případě jedná se o život. To tedy znamená, že
zvíře na základě svého pudu je s to vyhnout se
nebezpečí a zachránit svůj život, kdežto člověk
v takovém případě bezmocně hyne.
Lidstvo obyčejně drží se jednoho pravidla při
posuzování schopností jednotlivců. Chytrým zdá
se lidem ten, kdo v životě dopracoval se
nějakého výsledku a jmenujeme každého chytrákem,
kdo na základě přirozených vloh vyšinul se před
druhým a získal si nějakého jmění, kdežto toho,
kdo to v životě k ničemu nedopracoval, jmenujeme
hlupákem, zejména když nedovede se na svět dívat
z praktického stanoviska.
Přemýšlíme-li o podobném oceňování schopností u
zvířat, pak musí se nám zdát zvíře, které dovede
se ochránit od úrazu, chytrým a naproti tomu
člověk, nemající oné schopnosti, pošetilým.
Zvíře daleko předčilo člověka svým vrozeným
pudem, přesto, že člověk má jemné přístroje ku
zaznamenávání otřesů země a vulkanických
výbuchů. Toto srovnávání, pro nás dosti
nepříjemné a naši pýchu jako pánů tvorstva
ochlazující, můžeme seznat i v jiných četných
případech, zejména pokud jde o rozvahu u zvířat,
kterou velmi předčí člověka.
O tomto zajímavém předmětu napsal francouzský
učenec dr. Maréchal celou knihu, ve které bylo
dokázáno, jak mnoho umějí zvířata a jak málo
lidé. Pud propůjčuje zvířatům tak podivuhodných
schopností a umožňuje jim působnost ve mnohých
směrech, které lidstvo rozluštilo po bedlivém
studiu a za dobu tisíciletí.
Vyjímáme z knihy francouzského učence jen jediný
zajímavý případ, týkající se hmyzu. Tak
poskytuje nám zelená kobylka (decticus) důkaz,
že zvířata znají anatomii i fyziologii a dovedou
prakticky své znalosti použít. Tato kobylka,
která má velmi silná kusadla, že prokousne až do
krve, jest kanibalem v pravém slova smyslu,
neboť požírá jiné druhy kobylek, avšak chová se
při svých hodech zvláštním a účelným způsobem.
Jakmile chytí kobylka svou oběť, přidrží si ji
předníma nohama a zakousne se jí do krku. Je to
zadní část hlavy, kam se kobylka neustále svými
kusadly oběti své zarývá. Pak ji pustí, aby si v
čas potřeby na ní pochutnala. Ví dobře, proč tak
činí, neboť všechny druhy kobylek mají
neobyčejně tuhý život, kobylka brání se ještě,
je-li jí i celý zadek utržen, ba dokonce i
zbavena hlavy skáče a i jinak strašlivě poraněna
uniká, neboť pomocí silných křídel může se
rychle vznést a odletět. Aby tomu zabránila,
prokousne kobylka-kanibal své oběti vaz, takže
nastane naprosté ochrnutí nervového systému.
Jest to snad náhoda, s kterou vrah činí své
oběti bezmocnými? Zajisté že není, neboť tak
počíná si kobylka jen tehdy, je-li polapená
družka ještě při plné síle. Má-li ji však před
sebou unavenou nebo mrtvou, tu kobylka zakousne
se na docela libovolné místo, které se jí
namane. A tak na první pohled nechápavá kobylka
užívá při svém krvavém řemesle pudu, který se
zdá být podivuhodným.
Na titulním obrázku spatřuje čtenář vrány, jak
si pochutnávají na zmrzlé, sněhem zaváté huse,
kterou zpod sněhu vyhrabaly. Chodil polem člověk
a nevěděl, že pod sněhem leží husa. Než vrány,
pudem svým přilákány, přiletěly a odkryly husu
zpod sněhu, aby jí hlad svůj ukojily.
Jak je tomu dlouho, co lidé naučili se znát,
jakou úlohu hraje ve fyziologii mícha? Mnohem
ještě více předčí zvířata člověka výsledkem své
práce, pokud jde o hmyz, žijící ve formě čistě
státní, jako jsou včely a mravenci. Tito malí
tvorové mají svou samostatnou společenskou
kulturu, na kterou my hledíme jako na daleký
cíl. V jejich společenských skupinách byly
rozluštěny všechny sociální otázky, s kterými si
lidstvo dosud marně láme hlavu. Pro ně
neexistuje žádný obrovský sociální problém, oni
rozluštili velmi pěkně též otázku pohlaví. V
mravenčím státě každý jednotlivec zaujímá místo,
ku kterému se hodí, on plní radostně a pilně
všechny své sociální povinnosti a za to je mu
poskytnuto tolik práva, takže máme za to, že
mravenci oplývají obrazně řečeno štěstím.
V těchto malých státech nenajde nikdo starých
mládenců, žádné boháče, žádné chudáky, žádnou
aristokracii a žádnou lůzu. Není tam bídy a
zločinu. Stát budoucnosti jest zde doopravdy
uskutečněn.
Nejsou-li tato zvířata rozumnější než pošetilí
lidé, kteří přes všechnu svou obrovskou
inteligenci nedovedli zabránit nouzi, nemocem a
zločinům a kteří honí se za cílem, který již ona
zvířátka dávno vystihla a dosáhla? |
