|
Všichni jsme věděli, že paní
Klára Solivarová jedná se svým manželem asi tak,
jako krvežíznivý tatarský chán Tamerlan ve
středověku s křesťanskými otroky. Pan Solivar se
však vždy přívětivě usmíval, kdykoliv přišla řeč
na jeho osud, a vyvracel nám náš náhled, že
nevyjde ani z týrání.
„Ženy,“ říkal, „po celá staletí snášely
zotročení, do kterého jsme je my mužové brutálně
vrhali. A chci-li nyní napravit křivdy, které
naše pohlaví páchalo, tu bych si vyprosil, aby
to bylo bráno z jiného stanoviska. Nepopírám, že
myji podlahu, vždyť tak činím rád, stejně jako
rád myji nádobí, uklízím v bytě, neboť
statisíce, ba milióny žen vydává své poslední
síly, aby když přijde ukrutný muž domů, našel
vše v pořádku. Tisíce žen, mnohem slabších mne,
moří se s prádlem a nošením puten uhlí ze
sklepa, měla by má žena také tak činiti, a já si
zatím hovět na pohovce? Pustím se tedy do toho;
i s tím prádlem jsem brzy hotov, uhlí přinesu a
splácím tak dluhy, kterými jsme my mužové
povinni ženám za všechna nesmyslná příkoří,
jichž jsme se vůči nim dopouštěli a jichž se
ještě dnes dopouštějí mužové mnohých národů. U
Číňanů jest žena pouhou otrokyní, možno ji tam
uškrtit beztrestně (usmál se při tom podezřele),
a já, muž, který ví, co kdy ženy zkoušely, měl
bych se stydět jít nakoupit, rozdělat oheň,
přistavit na plotnu, uvařit to, uvařit ono. Či
myslíte, že bych měl jít jako Indián zatím na
lov a vrátit se k hotovému, a zkopat ženu
otrokyni, a kdyby mně oběd nechutnal, prodat ji
o dům dál? (Opět se přívětivě usmál.) Rád tedy
zastávám ženu, oplácím těmi službami dávné dluhy
mužů ženám. A že mne bije? Co dělali staří
Germáni se ženami? Měli na ně důtky jako na psy,
a co na Rusi dělají mužici? Mrskají ženy až
jedna radost. (Usmál se vítězně.) Přijde domů,
žena mu něco řekne, a už ji pere až sláva.“
Rozohnil se: „Nesmí mu říct ani slovo, a když,
tak jen: Tu máš, tu máš! Nekouká, kam bije, a
bije, řeže a říká: Já ti dám poroučet, já tě
naučím, ty mne chceš zas poslat pro něco, já ti
to vyženu!“
Pan Solivar byl při té příležitosti v blažené
extázi, takže zapomněl na výklad, zdali je sám
od ženy bit. Když jsme mu to tedy připomněli,
vzpamatoval se a pokračoval:
„Že mne bije, pravíte? To se nemůže nazvat
bitím, ne snad ani v poměru k miliardám ran,
které kdy hrubá pěst muže snesla na záda žen i v
době kulturní, ne, to není bití, jest to rozmar,
ujišťuji vás, pouhý hravý rozmar kotěte, které
škrábne beze všeho zlého úmyslu. A že po mně
hází různými předměty, pánové? Potřebuje pohyb,
rozmach, vybavila se z úzkoprsého náhledu, že jí
patří místo u kamen v kuchyni, a tomu vy říkáte,
že hází po mně hrnci. Říkáte, že to je slyšet z
kuchyně. V které kuchyni se nerozbije hrnec?“
Po těch slovech se odmlčel a dokončil svou
obhajovací řeč: „Ostatně o tom nemluvme!“
Nemluvili jsme tedy více o tom, poněvadž každý z
nás věděl, jak se věci mají, a kdybychom se ho
ptali dál, věděli jsme, že by odpovídal: „Že mne
škrtí? Turečtí sultáni a begové dali uškrtit
tisíce a tisíce odalisek, a když teď mne má žena
chytí kolem krku, hned jsou pověsti o škrcení.
Že mne každou chvíli vyhodí na chodbu? Pánové,
což musím pořád být v kuchyni nebo v pokoji? Mám
být stále v kuchyňském vedru, v páře a v těch
výparech?“
Věděli jsme, že s tímže dobromyslným úsměvem by
nám vysvětlil, proč nesmí kouřit. Má smrdutým
dýmem z dýmky či ostrým z doutníku zničit jemné
aroma cigaret, které kouří jeho žena?
Jaké bylo naše překvapení, když jednoho dne
vrazil pan Solivar do kavárny a zasmušile
prohlásil, že se dá se svou ženou rozvést a že
tomu udělá konec.
Mluvil o tom, že už se domů nevrátí a že do té
doby, kdy soud ho konečně rozvede s jeho ženou,
bude bydlet jinde. Najme si pokoj a pěkně v
klidu bude očekávat soudní rozhodnutí.
Marně jsme na něho naléhali, aby nám pověděl,
proč se vlastně chce dát rozvést.
„Tomu vy neporozumíte nikdy,“ pravil se slzami v
očích. „Měl jsem ji tolik rád, byla pro mne
nejzbožňovanější bytostí. Ale domů se nevrátím.
Až se ona vrátí teď z procházky, nalezne byt
opuštěný. Moje ubohá žena, musím se dát s ní
rozvést, ačkoliv mně to může srdce utrhnout. A
přece tak musím učiniti!“
V prvé chvíli domnívali jsme se, že se zbláznil,
ale po chvíli viděli jsme ho již úplně klidného,
vyptávajícího se, jak se vlastně rozvod provádí.
„Předně musíte jít k advokátovi a tomu sdělit
příčiny, proč se chcete se svou ženou dát
rozvést; ten sepíše žádost o rozvod a podá to k
soudu.“
„Rozumím,“ zavzlykal opět pan Solivar, „ach má
ubohá žena, kdo by si to pomyslil, co na ni čeká
na stará kolena, ale já si nemohu pomoct, já už
se domů nemohu vrátit.“
Seděl s hlavou skloněnou do dlaní a pokračoval v
bědování: „Já jsem vinen, na mé straně je vina,
je to hrozné.“
Vypadal tak zoufale, až nám ho bylo líto, kromě
toho mluvil tak záhadně a spleteně, že nám ho
bylo líto ještě víc.
„Pánové,“ pravil, když pozdvihl hlavu, „nebýt té
nešťastné hodiny, která mne vrhla do neštěstí,
mohl jsem se svou ženou žít ještě dlouhá léta v
klidu, zdraví a spokojenosti. Ale ta nešťastná
má vášeň, ubohá ženo, co jsi se dočkala!
Plakal hořce. Udeřili jsme na něho, aby se nám
svěřil, snad že bude ještě jiné východisko z
toho všeho než rozvod.
„Vždyť je to něco strašného, pánové, já se musím
dát rozvést, nic mně nepomůže, domů se nevrátím.
Ubohá Belinka! Pánové, Belinku přejel
automobil!“
Utřel si slzy: „Má nešťastná žena měla ji tolik
ráda. Byla to také krásná fenka, v okolí jí sice
říkali »bestie«, ale když to bylo takové
přítulné zvíře. Dnes odpůldne jde žena na
procházku a povídá: ‚Vratislave, já tě nezamknu,
poněvadž vyvedeš, až umyješ nádobí, Belinku
ven.’ - Umyju tedy nádobí, abych splatil dluh,
kterým jsme my mužové povinni ženám, a pak
vyvedu Belinku ven. Venku zmocnila se mne
proklatá vášeň si zakouřit. Jdu tedy naproti do
trafiky, Belinku nechám venku na ulici, a vtom,
co si vybírám doutník, slyším: paf, paf - a pak
nějaký křik. Vyrazím z trafiky a uprostřed lidí
leží v krvi rozmačkaná Belinka, to dobré
zvířátko. Přejel ji automobil, zatímco já ničema
holdoval své ohavné vášni a vybíral si »krátké«.
Odnesl jsem ji k hokyni, koupil papíry na
balení, zabalil ubohou, rozmačkanou Belinku a
řekl k hokyni: ,Až půjde kolem moje milostpaní,
tak jí odevzdejte tenhle balíček!’ - Ne,
nevrátím se domů, musím se dát rozvést, já
ukrutník, já ničema. Sám podám na sebe žalobu o
rozvod pro neplnění manželských povinností.
Vždyť jsem, pánové, po tom neštěstí ani v pokoji
prach neutřel a špínu nevynes ...“
Vtom se otevřely dvéře a v kavárně objevila se
paní Solivarová. Šla rázným krokem k panu
Solivarovi, který s vytřeštěnýma očima krčil se
v koutku mezi nás, a pravila:
„Zdržela jsem se u přítelkyně a jdu teprv domů,
a tak mne napadlo, zdali jsi snad proti mému
zákazu zas nešel do kavárny. Obleč se a pojď,
doma si to srovnáme.“
Jako kůzle, které vedou na porážku, zvedl se pan
Solivar a kráčel se svou manželkou, která ho
vedla za kabát. Druhého dne četli jsme v
novinách: Zarputilý sebevrah. Soukromník
Vratislav Solivar, bydlící na Slupech, pokusil
se včera cestou z Tůmovy kavárny domů šestkrát o
sebevraždu. Na rohu Myslíkovy ulice skočil pod
automobil, a když týž před ním zastavil, vrhl se
na koleje elektrické tramvaje před vůz číslo
623. Jedině duchapřítomností jeho manželky byl
zachráněn a odváděn domů. U techniky skočil pod
vůz trati číslo 4 a jen včasným zabrzděním
nestalo se mu nic. Na Slovanech vytrhl se své
manželce a pádil do pivovaru u Palmu, kde chtěl
skočit z prvého patra na dvůr, byl však zadržen
a odevzdán své manželce, která si ho odváděla
domů, když vtom skočil pod rozjetý automobil
firmy Novák a opět manželkou zachráněn. Za
velkého sběhu lidu byl touto ráznou ženou
odváděn domů, kde před domem vrhl se opět na
koleje trati číslo 4. Případ měl za následek
velké shromáždění lidu a soudí se všeobecně, že
nešťastný muž není duševně příčetný. . . |
