Nemohu tvrdit, že bych znal
všechna pravidla týkající se slušného chování,
nicméně soudím, že jsem přece jen jemný a
distingovaný člověk.
Přečetl jsem již mnoho knih o slušném chování,
znám zpaměti mnohé citáty, kterých může člověk
použít ve společnosti, a ještě víc znám těch,
kterých slušný mladý muž použiti nesmí.
Vím, jak se má hovořit k dámám u stolu.
Nevyptávám se nikdy na rodinné intimní
záležitosti, jako zdali se jim v létě
nerozeschly necky, a podobně.
Jednou jsem byl zavřen a odnaučil jsem se tam
jíst nožem, poněvadž do kriminálu nože nedávají.
Získal jsem tedy i tam na slušném chování.
Vím též, že se nesluší, když při hostině jde
mísa kolem, lžíci, kterou se nabírá, olíznout,
když jsme si již nabrali vrchovatý talíř, a opět
strčit do mísy. Nebo vypůjčovat si od ženicha po
svatební hostině pětník na domovníka a ujišťovat
ho, že zítra časně ráno ho přinesu.
Na žádné hostině jsem neřekl též své sousedce
opovrženíhodný výrok: „To jsem se nacpal, budu
si muset, slečno, povolit kalhoty, má-li se tam
ještě něco vejít.“
Jsem citlivý vůči nejmenším a nejmalichernějším
přestupkům dobrého tónu a s hrůzou vzpomínám na
nápis v jídelně malých bavorských lázní: P. T.
lázeňští hosté se slušně žádají, aby během oběda
nekrkali.
Jak krásně naproti tomu chová se pravý
džentlmen. Ten ví, že v jedné knize o bontonu
stojí doslovně: „Pocítíš-li potřebu krknout,
omluv se svým sousedům i hostiteli, že odcházíš
za neodkladnou obchodní záležitostí. Víš-li však
již předem, že těmito svými žaludečními obtížemi
mohl bys kazit slavnostní náladu, dej si zaslati
fingovaný telegram, že se ti utopila sestra nebo
švagr či něco podobného, a nikdo tě nebude
zdržovat.“
Znám celou literaturu o slušnosti. Vím, že není
dovoleno sahat do cizího talíře svým jídelním
příborem, a když se soused nedívá, vybírat mu
tam nejlepší sousta.
Jsou některé věci v různých těch knihách o
dobrém mravu společenském, které zdají se být
napohled jednoduché. A to jest po mém názoru
správné. Takovým poučováním se lecčemus nemilému
předejde. Vždyť již ve starém zákoníku stojí
zcela jednoduše jedno pravidlo společenského
taktu: „Nepožádáš manželky bližního svého.“ A od
základních takových pravidel slušného chování ve
společnosti přejde se k složitějším bodům
dobrého mravu, řekněme například k ubrousku.
Znal jsem z jedné takové knihy tento návod: „U
slušného člověka nesmí nikdy ubrousek
zastupovati funkci kapesníku. (Viz kapesník,
rýma, kýchnutí do talíře.) Ubrousek si uvazujeme
kolem svého krku a třeba dát pozor, abychom se
přitom neuškrtili, což kazí náladu. Ukrásti
ubrousek není slušné. Máme-li připjatý řád, kříž
nebo medaili, uvážeme ubrousek tak, aby naše
vyznamenání bylo vidět. Nepokládá se též za
slušné leštit si ubrouskem při společném obědě
medaili.“
Zvykl jsem si tak, že neopomenul jsem nikdy
podívati se do některé z knih o slušném chování,
do těch četných společenských katechismů, ať
jsem podnikal cokoliv. Některé pokyny jsem tam
nenašel (jako například jak si máme počínati na
veřejném záchodku, abychom se líbili), ale ty
věci vyvíjejí se samy sebou od případu k případu
a člověk se základními pojmy slušnosti rychle se
přenese i přes nevysvětlitelné věci v oněch
knihách.
Jinak obracím se k nim vždy. Znám z nich, jak se
má člověk chovat u holiče: Není zvykem dobrého
mravu strkat do hostů, kteří právě jsou holeni,
a usazovat se v jich křesle a křičet, že ti páni
počkají. Trapným zjevem bývá krást u holiče
voňavky nebo dát se holit na cizí předplatní
lístek. Pravý džentlmen nečiní ani jedno, ani
druhé.
Znám z nich, jak se má člověk chovat v
elektrické tramvaji: Pravý džentlmen nikdy
nesedne si dámě na klín ani nepoplivá druhému na
plošině boty. Jemný mrav též předpokládá, že
slušně se omluvíte, když někomu propálíte kabát
viržinkou nebo dokonce svého souseda podpálíte
jako stodolu hořící sirkou, kterou mu nedbale
hodíte do kapsy. Vypíchne-li vám nějaká dáma
jehlicí oko, nesmíte se tvářit uraženým, nýbrž s
úsměvem smeknout a říci: „Neračte se, prosím,
milostivá, znepokojovat, mně stačí úplně jedno.“
Když omdlíte, hleďte, abyste nepadli na staršího
pána nebo dámu. Pravý džentlmen má k stáří úctu.
Také není známkou přílišného společenského
taktu, když si sedneme na dítě a zamáčkneme ho.
Och ty zlaté knihy, plné tklivého poučení!
Hlavním základním pravidlem slušnosti je žít s
každým v míru.
Jestli se vám někdy přihodí, že někoho urazíte,
tu: „Hleďte ho uvést na jiné myšlenky.“
Když tedy například někomu utrhnete ucho, což se
stává a čemuž se někdy nevyhnete, hleďte býti
zábavným a vtipně poznamenejte: „Tak dlouho se
chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“
Promlouvejte dále o významu přísloví a
pořekadel, přejděte z toho na mudrosloví
prostého lidu, zkrátka mluvte do něho tak
dlouho, aby zapomněl, že nemá ucho. Uraženého
hleďte vždy zabaviti.
To jsem si opakoval též posledně, když jsem jel
do Bráníka do písečných a říčních lázní.
Vyzbrojen jsem byl různými předpisy, jak se má
slušný člověk chovat, když jde do společné
lázně, kde kromě pánů koupají se i dámy.
Přečetl jsem a vštípil si v paměť, že dávat
dámám pasáky ve vodě jest neslušné stejně jako
jakékoliv štípání. Skočíme-li s můstku nějaké
koupající se dámě na hlavu, rychle vylezeme a
přehodíme přes sebe koupací plášť a jdeme se jí
omluvit, jestli se totiž zatím neutopila.
Stalo-li se to neštěstí, zmizme rychle z místa
neštěstí a neopomeňme její rodině poslati
soustrastný telegram. Na pohřeb ovšem nepůjdeme
v plavkách.
Z různých opatření v lázních, sloužících k
otužení a posílení lidského zdraví, nejvíce se
mně zamlouvala lázeňská restaurace.
Stromy byly dílem namalovány na plátěné stěny
kolem, dílem byly fingovány prostřednictvím
několika vavřínů, zasazených do písku.
Uprostřed té krásy stály stoly a židle. Kromě
toho víc nalevo ze středu stál jsem tam i já a
rozhlížel se kolem. Naproti seděla v plaveckém
černém trikotu dáma dosti tělnatá, ale přece ne
tak příliš, aby oko nemohlo na ní spočinout se
zalíbením.
A mé oko spočinulo. Rozdělil jsem si ji na dvě
pole. Od hlavy k pasu, od pasu k patě. Střídavě
jsem tedy pohlížel na tu či na onu část a
myslím, že leckteré hříšné myšlenky jsou
příjemnějšími, když si je systematicky
rozdělíme. Dáma mne pozorovala, vstala, šla k
mému stolu a řekla: „Pane, proč se tak drze na
mne koukáte, počkejte, až přijde můj muž.“
„Zajisté, že na něho počkám,“ řekl jsem vlídně,
„času mám dost a poslední parník jede v devět
hodin.“
Dáma v černém trikotu se zuřivě na mne podívala
a šla si zas sednout ku svému stolu. Za chvíli
objevil se její manžel, vytáhlý hubený pán se
zlatým skřipcem na nose. Chvíli s ním něco
mluvila, pak ten pán se napil piva, zvedl se a
šel ke mně.
„Pane,“ řekl pevným hlasem, „vy jste fixíroval
zcela nestoudně mou paní.“
Jaksi měkčím hlasem dodal: „Já jsem Kraus,
zástupce velkoobchodu s uhlím Bršánský a spol.“
„Vy tedy ráčíte být pan Kraus,“ zvolal jsem
radostně, připomenuv si, že pravidlem
společenského chování je: hledět vždy uraženého
přivést na jiné myšlenky.
„Krausů jsem znal několik,“ pokračoval jsem,
„Bohuslava, Josefa, Zikmunda, Antonína, Karla,
Metoděje, Bohumila, Viktora ...“
„Pane,“ ozval se pan Kraus, „já chci...“
„Vím, co chcete,“ pravil jsem, „chcete říci, že
nejste ani Bohuslav, Josef, Zikmund, Antonín,
Karel, Metoděj, Bohumil, Viktor Kraus, zkrátka
že jste jiný Kraus. Vskutku se také na vás
nepamatuji. Výšku máte jako Metoděj Kraus, hlas
jako Bohuslav Kraus, oči jako Josef Kraus, vlasy
a vousy jako Antonín Kraus, Kraus také jste, a
přece nejste nikdo z nich. To je víc než
podivuhodné a zajímavé, nemám pravdu?“ „Pane, já
jsem sem přišel...“
„Já také,“ řekl jsem sdílně, „šel jsem pěšky. Na
parníku bylo natřískáno a člověk zkusí tam
strašnou půlhodinku v tomhle žáru, jezdíte
raději malým nebo velkým parníkem?“
„Ale dovolte, já bych rád věděl...“
„Lepší je jezdit velkým, buďte ubezpečen, a mohl
byste se případně seznámit s kapitány, a tak
jich prostřednictvím získat nějakou tu dodávku
uhlí. Firma vaše přece snad není drahá.
Prodáváte také antracitové uhlí? Jak je drahé?
Mohl byste mi říci, jak to přijde, že se do
každých kamen nehodí. . .“
„Pane,“ řekl měkčeji uražený manžel, „na
antracit jsou zvláštní kamna, neboť je třeba
velkého žáru. Máte dnes 50 kg za 4,80 až 6 korun
a ani si nepochutnáte. Hoří strašně rychle. Máme
však jiné uhlí z Lomu v Čechách, lepší než
osecké nebo mostecké. To je náš důl, důl naší
firmy. Dělám teď jen obchody s tím naším uhlím,
jest velmi levné, nepoměrněji levnější než
kladenské, je úsporné svou výhřevností a
porovnejte, prosím, ceny.“
Šel k svému stolu, kde měl nějaké papíry, a
přinesl s sebou brašnu. Živě gestikuloval.
„Porovnejte, prosím, toto: 1000 kg duchcovského
- 1000 kg našeho hornolomského. To je rozdíl cen
a přitom to naše je I A jakosti a to duchcovské
jest udáno v ceně jako sorta II B. A nyní,
prosím, porovnejte tyto ceny kladenského.“
Sedl si ke mně a nyní bylo mi asi tak, jako když
padnete do tekutého písku. Ten vás pomalu vsaje
do svých bezedných hlubin, stáhne vás
nepozorovaně do sebe.
Házel do mě číslice, brikety, švindl s
hornoslezským uhlím, rozhovořil se dojemně i o
rašelině a za hodinu jsem podlehl.
V parném červenci, při třiceti stupních tepla na
slunci, podepsal jsem objednávku na pět vagónů
jejich hornolomského uhlí.
Vypotácel jsem se ze slunečních lázní a jedině
mne sílilo vědomí, že jednal jsem, jak
předpisuje kodex slušnosti:
Uraženého hledět přivést na jiné myšlenky a dáti
mu všemožnou satisfakci.
A není pět vagónů uhlí pěknou satisfakci? |